L 18,1-8 Víra provázena vytrvalou modlitbou

Kázání – Vrchlabí a Vysoké n. J. – říjen 2013

Sestry a bratři,

        pozdravuji vás a spolu s Vámi mohu z Písma svatého čerpat povzbuzení a poučení pro životní orientaci. Ježíš nás upozorňuje na to, co je v našem životě důležité a podstatné. Ze čtení pro tuto neděli je zřejmé, že svým podobenstvím nám chce připomenout nepostradatelnost víry a modlitby. Mít víru a modlit se – obojí spolu velmi těsně souvisí. Kdo věří v Boha, ten se k němu modlí. Kdo se modlí, má mít v srdci víru, důvěru v Boha. Víra se projevuje různými způsoby, ale jedním z vlastních projevů je právě modlitba. A modlitba bez víry se zase stává jen pouhým zvykem a prázdným zvukem. Svým podobenstvím ukazuje Ježíš na význam modlitby, stálé a vytrvalé modlitby v našem křesťanském životě. Klade znepokojující otázku: „Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?! Čím se prokážeme? Budeme se moci prokázat skutečnou vírou? Je naše víra vytrvalá? Je spojena s láskou? Je spojena s nadějí? Je spojena s modlitbou?

         Obsahem Ježíšova podobenství je, jak se bezbranná vdova neustále obrací na nespravedlivého soudce, který ji nakonec vyhoví. Jednání této ženy je pro nás příkladem. Vdova je vytrvalá. Neustále a bez přestání za soudcem chodí a chodí, až nakonec dosáhne přece jen svého. V Ježíšově podobenství je skryta zvláštní ironie. Tímto podobenstvím chce říci: „Vidíte, nespravedlivý soudce nakonec ženě vyhoví. A co Bůh? On je přece spravedlivý. Proč by o to více on nemohl zasáhnout ve prospěch spravedlnosti a dobré věci a učinit tak?“

Klíčem k pochopení Ježíšova obrazného příběhu zůstává vytrvalost. Vytrvalost v životě znamená, že naše snažení přinese přes všechny překážky a nesnáze přece jen výsledek. Když o něco dlouhodobě a houževnatě usilujeme, tak toho můžeme spíš dosáhnout, než když pro to nic neděláme a jen pasivně čekáme, že se něco dobrého samo od sebe stane. Vytrvalé úsilí prověří, že o to člověk skutečně stojí a že to má pro něho opravdovou hodnotu, když je ochoten pro to obětovat tolik času, námahy a vypětí.

         Bůh nám někdy ponechává na cestě překážky, které nám na ni kladou životní okolnosti, druzí nebo my sami, aby se tím prozkoušela naše víra. Kdyby se nám všechno jen dařilo, šlo by to samo bez problémů, poznali bychom skutečné hodnoty? Uvědomovali bychom si, že nic není samozřejmostí? Překážky, nezdary, problémy i prohry patří k životu. Ale nemáme jim podlehnout, máme mít sílu jít dál. A především v tomto složitém světě a těžkém životě si máme zachovat víru. Jako ta vdova. Tolikrát ji ten lhostejný úředník odbyl a přesto znova a znova zaklepala u jeho dveří. Proto se my nemáme obávat „zaklepat u Božích dveří“. Vždyť nás Ježíš ujišťuje: „Proste, a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno“ (L 11,9).

         Otázkou ale je, jestli to, co chceme, za co se modlíme, je doopravdy dobré. Můžeme se modlit, můžeme prosit a ono se to nestane. Něco nám Bůh nedává i proto, aby nám dal něco lepšího. A pak také se nemáme modlit jen za sebe. V modlitbě máme myslet na druhé. Křesťanská modlitba je v pravém slova smyslu univerzální – všeobecná. Jsou do ní zahrnuti všichni (1Tm 2,1-2) a dokonce i nepřátelé (L 6,28).

         My se obracíme k Bohu většinou, když se nám něco nedostává. Ale takto se dokážou modlit k Bohu i nevěřící. Modlitba však není jen prosba, ale také projev vděčnosti a díků. Díváme-li se kolem sebe zrakem víry, pak můžeme vidět, že nic není samozřejmostí, že máme důvod být za mnohé vděčni. My se často ve svém životě soustředíme na jednu skutečnost, která nás trápí, která se nám nelíbí, ale devadesát devět jiných nevidíme. V naší modlitbě má být přítomno více vděčnosti. Duchovní osobnosti, svědkové víry z dávné i nedávné historie, kteří procházeli tolika těžkostmi a zkouškami, snášeli příkoří, přesto byly plni vděčnosti vůči Bohu. Děkovná modlitba je projevem naší zralosti víry. Věnovat se modlitbě – to je stále prosit, ale i děkovat. Vytrvale se modlit znamená předně účastnit se pravidelné modlitby církve. Vždyť celá naše liturgie je prostoupena modlitbami – prosbami, díky a chválami.

         Sestry a bratři, Ježíš často ukazoval na význam modlitby a své učedníky uváděl do pravého modlitebního života (L 11,1-4). Klade důraz na důvěru v Otce (L 11,5-13), na pokoru před ním (L 18,9-14) a na vytrvalost, jak nám dokládá názorně svým dnešním podobenstvím. Kéž dokážeme ve společné i osobní modlitbě přistupovat k Bohu s důvěrou, pokorou i větší vytrvalostí. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 18.11.2013 01:46 zobrazeno: 2327x