Sk 13,13-23.36-39 Pavlovo kázání v synagóze a jeho povzbuzení k víře

05.09.2015

Ž 122,1-9, Mt 5,17-20

Sestry a bratři, vážení přítomní, hosté i členové zdejší náboženské obce. Slavíme dnes 65. výročí husitského sboru Knížete míru v Lipníku nad Bečvou. Zdejší velmi cenná stavba zachráněná a adaptovaná Církví československou husitskou byla původně židovskou synagógou. Jako křesťané se odlišujeme od židů tím, že věříme v Ježíše a vyznáváme ho jako Krista a Božího Syna. Avšak do těchto míst vstupujeme s hlubokým respektem vůči těm, kteří tuto stavbu vybudovali a shromažďovali se v ní po staletí. Je to prostor, kde byly pronášeny hebrejské modlitby a nesl se zpěv žalmů dávných generací. Tento prostor původní synagógy je promodlený a posvěcovaný předčítáním z posvátných spisů Tóry a Proroků.

Synagógy v biblické zemi – v Izraeli – byly místem, kam Ježíš pravidelně přicházel, kde četl z Písma a kde sám vyučoval (Mt 4,23, Mt 9,39, L 4,16). Stejně tak učil v synagógách také apoštol Pavel (Sk 9,20) spolu s dalšími spolupracovníky – misionáři. Se zvěstí evangelia se obraceli nejprve k židovskému národu (Sk 13,46). Během misijních cest zpravidla nejprve šli do synagógy a pak teprve na další místa, kde hlásali zvěst evangelia pohanům.

V knize Skutky apoštolů ve 13. kapitole je jedno z nejstarších svědectví o židovské bohoslužbě v synagóze a o jejím průběhu. Nejprve zaznívá čtení ze svitku Zákona – některý oddíl z pěti knih Mojžíšových a pak se čte z Proroků. Na to následuje kázání. Pavel – původně žid, a zřejmě vypadal jako rabín, byl jako host požádán představenými synagógy o „slovo povzbuzení“ (Sk 13,15). Celé Pavlovo kázání, ze kterého jsme četli jen část, obsahuje oslovení, stručné ohlédnutí do dějin izraelského lidu, svědectví a vyprávění o Ježíši Kristu. Zde je těžiště Pavlova slova, neboť přináší evangelium – radostnou zprávu (Sk 13,32). V závěru zaznívá výzva k přítomným posluchačům, kteří byli z židovského prostředí.

Tato stavba synagógy v Lipníku má za sebou velmi dlouhou historii. Patří k nejstarším na Moravě a zřejmě je druhá nejstarší – po Staronové synagóze v Praze – v naší vlasti vůbec. Ale ještě mnohem delší jsou dějiny židovského národa před tím, než sem do těchto míst židé přišli, vytvořili si svou komunitu a zbudovali si tuto synagógu. Dějiny židovského lidu sahají hluboko do starověku. Jsou ve stručnosti shrnuty a připomenuty právě v kázání apoštola Pavla. Pavel začíná dobou praotců, zmiňuje pobyt v Egyptě a vyjití z něho, putování pouští do zaslíbené země, dobu soudců a králů. Z nich je vyzdvižen král David, neboť z tohoto rodu je očekávaný Mesiáš. To, co apoštol Pavel ve svém ohlédnutí do minulosti popisuje, nejsou jen dějiny národní, ani to nejsou jen dějiny starověku v určité oblasti, ale jsou to dějiny Božího jednání. Z odstupu mají tyto dějiny svůj zvláštní smysl jako celek. Jsou určitou cestou, směřováním k Bohu a k jeho království. Tyto dějiny věřícího lidu směřují k Ježíši Kristu jako svému středu. Vrcholí příběhem Ježíše z Nazareta – konkrétního člověka, který žil na konkrétním místě a v konkrétní době. V něm se dává skrytý a neviditelný Bůh jedinečným způsobem poznat. Jeho smrt a jeho vzkříšení přinášejí odpuštění a nový život. Z Pavlova kázání můžeme přijmout poznání, že jako křesťané máme hluboké duchovní kořeny ve starozákonním lidu a v jeho dějinách. Současně víme o středu dějin, kterým je Ježíš. Dějiny nejsou jen stálým průběhem změn, střídáním lepších a horších časů, vedoucích buď k obavám, nebo k naději. Jsou otevřeny horizontu Božího království. Do našich dějin vstoupil Ježíš Kristus, který nám dává poznávat a zakoušet hodnoty věčného Božího království. Tím podstatným a rozhodujícím se stává víra. „V něm je ospravedlněn každý, kdo věří“ (Sk 13,39). Je to vysloveno apoštolem Pavlem zde v jeho kázání v synagóze, ale o tomto ospravedlnění z víry píše i ve svých dopisech Galatským nebo Římanům. „Spravedlivý z víry bude živ“ (Ř 1,17, Ga 3,11).

Co přát tomuto sboru do budoucnosti? V návaznosti na dnešní svědectví ze 13. kapitoly Skutků apoštolů přeji trojí. Tím prvním je, aby byl tento sbor místem, kde se vyučuje biblickým dějinám, biblické dějepravě, biblickým příběhům. Ať jsou s nimi seznamováni jak dospělí, tak i děti. Příběhy z Bible o praotci Abrahamovi a o králi Davidovi jsou pozoruhodné svou živostí a svou moudrostí a i my křesťané se máme s nimi po generace seznamovat.

To druhé přání je, aby zde byl zvěstován Ježíš, nositel Božího království. Abychom zde žili těmi hodnotami Božího království, které on do našeho života vnáší, jako je odpuštění, smíření, a také pokoj a mír, jak to je vyjádřeno i v názvu tohoto sboru.

A to třetí – řečeno s apoštolem Pavlem – je skutečná živá víra. Toto místo s dávnou historií má být především prostorem, kde žijeme hlubokou, upřímnou vírou dnes. „Ospravedlněn je každý, kdo věří.“ To neplatilo jen v době apoštola Pavla, ale v každé době. Letos při 600. výročí poznáváme a oceňujeme statečnou víru Mistra Jana Husa. A dnes si připomínáme aktivní víru těch, kteří obnovovali tento sbor a tvořili společenství víry v počátcích i v průběhu let. Důležité je, abychom my neztráceli víru, ale nesli si ji v sobě i přes všechny pochybnosti a zkoušky a aby v nás rostla a vydávala dobré ovoce. Aby naše víra byla opřena pevně o Krista a projevovala se mnohým dobrým a užitečným dílem.

Kéž nám k tomu přispěje Bůh svou milostí a požehnáním. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 08.10.2015 11:10 zobrazeno: 1918x