17.03.2015 Článek do ČZ
Nejvýznamnějšími svátky celého liturgického roku jsou Velikonoce, na které se připravujeme celé postní období. Středem je Svatý týden velikonoční se svědectvím Písma svatého o Ježíšově vykupitelské smrti a jeho slavném zmrtvýchvstání „třetího dne“ či „první den po sobotě“.
Květná neděle je nazývána branou Velikonoc. Je to poslední šestá postní neděle a současně již první den Svatého týdne. Touto branou můžeme vstoupit do velikonočních událostí, abychom zasedli s Ježíšem ke stolu na Zelený čtvrtek, v pátek pocítili dotek stínu jeho kříže a na Hod Boží velikonoční prožívali radost víry z Kristova vzkříšení a vítězství.
Květná neděle má sympatický název. Vyvolává v nás jarní atmosféru květů a zeleně. Tento den je také dnem oslavy a zpěvu. Není to však zpěv radosti v plnosti. Bude ještě přerušen tíživým nekončícím mlčením Bílé soboty, ale přesto je tento zpěv a chvála nepřeslechnutelná. „Požehnaný Král, který přichází ve jménu Hospodinově“ (L 19,38).
Kristův příjezd na oslátku do Jeruzaléma byl oblíbeným námětem kazatelů i výtvarného umění v husitství. V Husových kázáních byla vyzdvižena Ježíšova pokora a skromnost v protikladu k životnímu stylu církevních a světských pánů.
Na Zelený čtvrtek čteme z Písma svatého ustanovení svátosti večeře Páně. Tato svátost se dostává do centra naší soustředěnosti, neboť jako husité máme kalich – jeden ze symbolů večeře Páně – přímo ve svém znaku. Duchovní bohatství této svátosti nesmí být ani námi promarněno neporozuměním nebo lhostejností. Je proto pro nás užitečné vnímat pozorněji slova a jednání našeho Pána Ježíše Krista při jeho poslední večeři v jeruzalémském večeřadle.
Od doby, kdy si takto učedníci podávali kalich v jeruzalémském večeřadle, uplynulo mnoho století. Církev naplňuje nepřetržitě slova svého Pána „To čiňte na mou památku“ (1 K 11,25). Děkujeme v Ježíšově jménu za chléb a lámeme jej. Zvedáme kalich spásy a přijímáme z něho. Biblické slovo „památka“ znamená zpřítomnění. To, co Bůh v Kristu v minulosti učinil, se stává pro nás přítomným. Proto nás večeře Páně zavazuje k tomu, abychom ji častěji konali, toužili po ní, vážili si jí a přijímali ji s vírou a úctou. Je to přece Kristovo ustanovení, jeho přání, jeho vůle. Když jednáme podle jeho slov – dělíme se o chléb a pijeme víno z kalicha, je Kristus s námi. Radujme se z toho, že ve večeři Páně slavené v církvi se pro nás otevírá možnost přijímat ničím nezaslouženou Kristovu milost a spásu.
Během Velkého pátku rozjímáme nad Ježíšovým utrpením a smrtí na kříži. Pán na kříži skonal (Mk 15,37). Jeho bezvládné tělo bylo sňato. Kámen byl přiklopen ke skalnímu hrobu. Skončilo drama Velkého pátku. Utichl křik, posměch, pláč … Nastává hluboké ticho, přišel čas mlčení…
Ponořme se do tohoto ticha Bílé soboty. Očekávejme v nočním bdění nedělní den a jeho světlo, kdy zazní na Hod Boží velikonoční chvalozpěv víry „Pán byl opravdu vzkříšen“ (L 24,34). Náš Pán zemřel za naše hříchy a byl vzkříšen, aby našemu lidství dal věčný rozměr.
Jako první podíl na této Boží zprávě předávané světu mají ženy. Předávají ji dál. Jsou nositelkami radostného poselství. Oznamují, že Kristus v hrobě není. Nezůstal tam. Oznamování znamená zvěstování. Řecký výraz je užíván v Bibli tam, kde jde o zvěstování evangelia (Mt 11,4) a zvěstování věčného života (1 J 1,2.3). Ale jak bylo jejich poselství přijato? Jak se k němu stavěli učedníci, kteří se mezitím opět setkali v Jeruzalémě? Jak se k tomuto poselství stavíme my? Jak nahlížíme na prázdný hrob, který o velikonočním ránu byl k údivu všech objeven? Důležité je, jak se s touto prázdnotou vyrovnáme a jak ji přijmeme. Zda pro nás zůstane trvalou prázdnotou a tmavou nicotou nebo se pro nás stane pootevřenou branou, skrze niž smíme ve světle víry slyšet toho, který říká: „Byl jsem mrtev a hle, živ jsem na věky věků“ (Zj 1,18).
Přeji vám všem, sestry a bratři, pokoj a radost z Kristovy blízkosti. Ať v naději z víry smíme prožívat letošní velikonoční svátky
Tomáš Butta, patriarcha
Tomáš Butta, patriarcha
Oldřich Nováček publikováno: 20.10.2015 03:12 zobrazeno: 1906x