Myšlenky o ekumenismu

           Na začátku každého roku se konají hned tři ekumenické akce. Tou první je novoroční slavnost s účastí představitelů křesťanských církví v naší vlasti. Tou druhou je tzv. Modlitební alianční týden, který se koná počátkem ledna. Jeho vznik sahá do roku 1846 a je spojen s tehdejší ekumenickou aktivitou v Londýně. Celosvětově se začal organizovat i spontánně prosazovat od roku 1860. Třetí akcí je Týden modliteb za jednotu křesťanů, konaný mezi 18. a 25. lednem, který je podporován Římskokatolickou církví. V rámci těchto ekumenických aktivit se křesťané z různých církví mají možnost setkat ke společným modlitbám a také ke společnému naslouchání Božímu slovu z Písma svatého.

            Účast na nejrůznějších ekumenických setkáních a akcích je součástí mé služby. Ale zvláštní zážitek si nesu z doby před rokem 1989, kdy jsem byl na vojenském cvičení. Byli jsme na zcela odlehlém místě bez možnosti kontaktu s okolním světem. Ze sedmdesáti vojáků jsme byli pouze tři věřící - římský katolík, člen letničního společenství a já, husitský farář. Setkávali jsme se, pokud to bylo možné, k rozhovorům a modlitbám. Přes různost naší zbožnosti jsme se shodli na modlitbě Páně, kterou jsme se společně modlili. To byla zakoušená skutečná ekumena „zdola“, zcela spontánní setkávání a prožívání zvláštní křesťanské jednoty. Nestačí jen oficiální ekumenické akce představitelů církví – i když jsou jistě velmi důležité, ale významné jsou místní a osobní konkrétní spontánní projevy ekumenického sbližování, porozumění a spolupráce. Taková „ekumena zdola“ je vlastně „ekumenou shůry“ – z těch nejvyšších míst.

            Mimořádným prostředím, kde je ekumenismus silně zakoušen, je Taizé. Taizé je jméno vesnice ve francouzském Burgundsku, podle které se nazývá ekumenická komunita. Jejím zakladatelem byl Roger Schütz (1915-2005), švýcarský protestant. Bratr Roger byl velkou osobností a duchovní dílo s ním spojené působí napříč konfesemi. Připomenul bych jednu z myšlenek bratra Rogera: „Smíření je jaro duše.“ (Bratr Roger z Taizé. Láska nad všechnu lásku. Prameny z Taizé. Brno 1990, cit. s. 32). V naší Církvi československé husitské je tato spiritualita setkání tradic a smíření křesťanů kladně přijímána. Do Taizé se konají poutě, v našich sborech se uskutečňují setkání modliteb Taizé. Zpěvy čerpající z liturgických tradic východu i západu jsou zpívány v našich shromážděních. Některé tyto zpěvy máme zařazeny i do rozšířeného Zpěvníku naší církve jako například píseň č. 313 Ubi caritas et amor – „Kde je dobrota a láska, tam je také Bůh.“

            Ekumenismus je hnutí, ale má i svou organizační stránku. Je organizován na úrovni celosvětové (SRC), evropské (KEK) i v naší republice (ERC). Žádná církev nemůže konat své poslání v izolaci, ale v dialogu. Ekumenická rada církví v České republice je prostorem tohoto vzájemného dialogu uvnitř členských církví i vzhledem k Římskokatolické církvi a také vůči státu. ERC zrcadlí široké spektrum směrů křesťanství u nás. Je tvořena církvemi: pravoslavnou, starokatolickou, husitskou, evangelickými, evangelikálními i letničními. Jedná se o svaz samostatných církví. Přesto je v rámci Ekumenické rady důležitá cesta ke shodě a společnému názoru a přístupu i ke spolupráci v důležitých oblastech, jako je například vojenská duchovní služba, vězeňská péče, pastorační práce ve zdravotnictví a další.

            Ekumenické hnutí se musí vyrovnávat s předsudky a ranami z minulosti. Komplikovanost českých náboženských dějin vyžaduje náš zájem o historii. Je to výzva ke smíření a novému pohledu na minulost, aniž by byla zjednodušena. Takovou akcí bylo např. vztyčení smírčího kříže u Jičína v roce 1999, připomenutí obětí doby násilné rekatolizace. Jinou významnou aktivitou je tzv. „Slavkovská iniciativa“. Je důležitý náš zájem o historii pro tzv. uzdravování historické paměti. Neznamená to však na své vlastní tradici vyzdvihovat jen klady a na tradici druhých zápory. Znamená to podívat se kriticky i na svoji vlastní tradici a historii pod normou Kristova evangelia.

            Jsou tradice, které mohou nás křesťany sbližovat a spojovat. K nim patří tradice Cyrilometodějská. Tato tradice je naší církvi blízká, přestože je pro nás určující tradice české reformace – zvláště husitství. Pravidelně pořádáme pouť na Sázavu, kde bylo významné centrum staroslověnské liturgie v Čechách. Misionářské dílo Cyrila a Metoděje tvoří společná východiska našich duchovních tradic. K těmto společným kořenům patří úsilí cyrilometodějské misie o předávání evangelia Kristova ne silou, ale mocí Ducha, a přetlumočení poselství Písma svatého do srozumitelného jazyka.

            Jeden z evangelických teologů, zabývající se dlouhodobě touto tématikou, použil pro cestu ekumenismu obraz chodníku (Pavel Filipi: Po ekumenickém chodníku. Příručka ke vztahům a možnostem spolupráce mezi církvemi. Praha 2008). Ekumenická cesta je, obrazně řečeno, chodníkem, který je složen z mnoha malých kamenů. Společné utváření tohoto chodníku, jeho „dláždění“ vyžaduje pokleknutí – to znamená pokorný postoj a modlitbu. Ekumenismus je cesta k jednotě po malých krocích.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 03.02.2011 11:04 zobrazeno: 3408x