Odezva T. G. Masaryka v dokumentech Církve československé husitské

Podstatnou inspirací pro názory a postoje členů Církve československé (husitské) byl od jejího počátku T. G. Masaryk. Jeho osobní příklad a charakterové vlastnosti a současně jeho humanisticko-demokratická linie a koncepce formovaly spontánně členy a byly přijímány celkem církve jako postoj vzhledem ke státu v době první republiky. Staly se ideovým východiskem a oporou i v době zápasu proti totalitnímu nacistickému režimu v době druhé světové války. Vnitřním obsahem pravého a zdravého vlastenectví byla pro Masaryka univerzálně pojatá humanita, jak ji vyjádřil ve svém spise „Ideály humanitní“ z roku 1901.

Etické přístupy a politicko-společenská orientace byly promýšleny a systematicky propracovány teologem a filozofem prof. Aloisem Spisarem. Jeho kniha „Etika v duchu církve československé“, která byla vydána po druhé světové válce v roce 1947, je nejpropracovanějším a nejucelenějším dílem tohoto druhu, které v Církvi československé husitské vzniklo. Obsahuje i problematiku ekonomickou a politickou, kdy Spisar stojí na masarykovsko-humanistické a demokratické linii a vůči socialismu je zdrženlivý a kritický, zvláště pokud je spojen s ateistickou ideologií. Spisar zde píše: „Bez hodnot duchovních se ono uspořádání věcí hmotných nepodaří, a podařilo-li by se, nebude trvalé. Bez mravnosti nebude trvalých sociálních reforem a proměn. A k mravním zásadám náleží také spravedlnost, poctivost, pracovitost a láska, sympatie k bližnímu; podle T. G. Masaryka je to humanita. To jsou hodnoty duchovní.“ Podle Spisara: „Demokracie cení a váží si člověka jako osobnosti. Osobnost jednotlivce v demokracii je nejvyšší hodnotou lidské společnosti. Proto není možný ani extrémní individualismus na úkor společnosti, ale ani extrémní kolektivismus na úkor jednotlivce.“ Zde teolog Spisar koresponduje právě s názory T. G. Masaryka, jak jsou vysloveny v jeho spise „Ideály humanitní“.

Po druhé světové válce, která se stala hlubokou krizí evropské civilizace, nastává revoluční doba, touha po radikálních politických a společenských změnách. Část duchovních a laiků Církve československé levicově orientovaných pochopila tuto dobu tak, že se již nedá vrátit či navázat na etické a demokratické zásady Masaryka, které prezentoval prof. A. Spisar a které byly vlastní naší církvi v prvních desetiletích. Vedle této masarykovsko-demokratické linie se začala prosazovat myšlenka „sociálně spravedlivější“ demokracie, spojená s vizí beztřídní společnosti. Církev československá se ještě před rokem 1948 k této cestě k nové sociálně spravedlivější společnosti připojila ve svém sněmovním dokumentu z ledna 1946 s názvem „Úctou k životu a láskou k člověku“, který byl jednomyslně přijat. Zde je vysloven názor, že pro CČS jsou „výsledky vědeckého socialismu na poli sociálním a hospodářském slučitelné s etickými normami křesťanskými“. Dalším usnesením s politickým a sociálním dosahem byl sněmovní dokument z roku 1947 s názvem „Církev československá o výstavbě národní společnosti“. Je zde uvedeno: „Považujeme v církvi československé za potřebné, abychom podepřeli toto dílo revoluční přestavby z duchovních zdrojů svého náboženského přesvědčení.“ Mezi demokratickými prvorepublikovými hodnotami a novým sociálním důrazem po druhé světové válce existovala určitá souběžnost, jak je patrné i v tomto sněmovním dokumentu. Doba po druhé světové válce byla revoluční, neboť byla spojena s touhou po spravedlivější změně a rozchodu radikální cestou s minulostí, která přivedla lidstvo k válečným hrůzám. Proto se i v dokumentech CČS nahrazuje „etos reformace“ „etosem revoluce“. Ale je třeba vidět situaci v naší církvi po 2. světové válce ve větší pestrosti a rozmanitosti než tak, že by se zcela jednotně přihlašovala nekriticky k socialismu či „lidové demokracii“. I v tomto druhém uvedeném sněmovním usnesení jsou v závěru uváděni František Palacký a Tomáš G. Masaryk a je zmíněno jejich varování, že stát může zradit své ideály a že má být dostatečně dodržena základní úcta k lidským právům. Čteme zde: „Celé budovatelské úsilí našeho lidu je vedeno mravně ušlechtilými zásadami sociální spravedlnosti… Socialistické úsilí o přestavbu společnosti by mohlo ztroskotat, kdyby nepočítalo s platností Božích příkazů… Naši největší národní buditelé v čele s Františkem Palackým a Tomášem Masarykem nás právem varovali, že pád českého státu ve středověku byl způsoben tím, že naši předkové zradili ty ideály, v jejichž jménu stanuli v popředí zápasů za lepší osud člověka a celého lidstva. Proto dnes potřebujeme více než kdykoli předtím, aby změna v politické a hospodářské skladbě našeho státu byla doprovázena revolucí hlav a srdcí.“ Právě formulace „revoluce hlav a srdcí“, jako hluboká vnitřní duchovní a mravní proměna člověka, byla užívána Tomášem G. Masarykem.

V této spojitosti je potřebné uvést i třetí dokument, který se dotýká společenské a politické problematiky. Tím jsou „Základy řádu duchovní péče církve československé“ z května 1947, vydané v roce 1948. Jestliže s obsahovou stránkou dokumentu „Úctou k životu a láskou k člověku“, s pozitivní otevřeností k revolučním a sociálním změnám v poválečné republice, jsou spjati zvláště František Roháč a F. M. Hník, pak s tímto třetím dokumentem Otto Rutrle a Zdeněk Trtík. V tomto pastoračním programu je totiž závěrečná stať nazvaná „Směrnice pro duchovní péči o život politický“. Tento dokument obsahuje výzvy k výchově v duchu Masarykově v návaznosti na linii prof. A. Spisara, jak jsou v jeho „Etice“. Je zde vyslovena výzva k „výchově k politické snášenlivosti“ a závazek k „výchově pro národní pospolitost, mezinárodní dorozumění a mír, pravé vlastenectví ve smyslu Masarykově“.

K osobnosti, dílu a názorům Tomáše G. Masaryka se Církev československá husitská znovu začala otevřeně přihlašovat od roku 1988. Masaryk je přímo uváděn ve dvou našich dokumentech z poslední doby, jak z roku 2018, tak i k letošnímu 100. výročí Církve československé husitské s názvem „Církev a společnost“. Je zde uvedeno, že „církev s respektem přistupuje k duchovnímu odkazu Tomáše G. Masaryka a k jeho činům, které umožnily nejen vznik samostatného demokratického státu, ale i naší Církve československé husitské.“

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 05.03.2020 02:18 zobrazeno: 542x