Pacifismus Petra Chelčického v kontextu jeho doby a dnes

17.09.2016

Projev na Dnech Petra Chelčického v Chelčicích - 17. září 2016

Tento příspěvek k radikálně mírovému smýšlení biblicky orientovaného laického spisovatele Petra Chelčického má dvě části. První, historická část naznačuje dobové souvislosti Petrova radikalismu a odporu k politické moci a násilí jako takovému. Ve druhé, přesněji závěrečné části se otevře prostor pro domýšlení aktuálnosti tohoto pacifistického přístupu. Výraz pacifismus, spojovaný spíše s novou dobou a různými protiválečnými hnutími, obsahuje v sobě latinské slovo pax – mír, pokoj.

Petr Chelčický, jakkoli je velmi originálním myslitelem a středověkým českým spisovatelem, byl inspirován svými učiteli. K nim se řadí předně Mistr Jan Hus a Mistr Jakoubek ze Stříbra. Chelčický se s Husem osobně setkal buď přímo v Praze v Betlémské kapli anebo v jižních Čechách během jeho exilového pobývání na Kozím Hrádku a jeho okolí. Hus se zabývá otázkami moci, násilí a válčení v česky psaných spisech, jako je jeho Postila a Výklad Desatera Božích přikázání. Zejména ve výkladu přikázání „Nezabiješ“ se podrobněji tomuto tématu věnuje. Hus rozlišuje dvojí meč – meč duchovní a meč tělesný. Kněží a biskupové podle Jana Husa mají užívat výhradně meč duchovní, kterým je Boží slovo. Naproti tomu světská vrchnost – páni a rytíři mají oprávnění užívat meč tělesný či železný, kterým se myslí fyzická moc. Hus promýšlí charakter spravedlivé války, která má mít obranný charakter. Jako se jakýkoli tvor při napadení přirozeně brání, tak je to i s člověkem. Avšak Hus upozorňuje, že i v případě boje a obranné války platí pro křesťany Kristovo přikázání lásky k nepřátelům. Pro Husa jako náboženského reformátora je nepřijatelné revoluční násilí, ale naopak usiloval o „harmonizaci“ společnosti a její duchovní obnovu. Podobně jako další husitští teologové vychází z dobového modelu trojího lidu – jsou to ti, kteří se modlí – duchovenstvo, ti, kteří mají odpovědnost za spravedlivé vládnutí a pořádek – páni, šlechta a rytíři, a ti, kteří pracují fyzicky – lid. Podle Husa se každý má věnovat svému úkolu plynoucímu z jeho postavení, neboť například kněží se nemají soustředit na politickou a hospodářskou moc, která jim nepřísluší. Současně ti, kteří vládnou, nemají s lidem nakládat tvrdým a nelidským způsobem. Každý člověk, ať patří k jakékoliv skupině společnosti, má před Bohem hodnotu a v křesťanské církvi bez ohledu na postavení jsou všichni v bratrském vztahu vzájemnosti, služebnosti a prospěšnosti. Chelčický jde ve svém myšlení dále než Hus a podrobí pojetí trojího lidu přísné kritice, kdy zdůrazní jen duchovní meč a tělesný meč pro křesťany zcela odmítne.

Druhým učitelem Petra Chelčického byl Mistr Jakoubek ze Stříbra, významný teolog husitské reformace, prosazovatel přijímání kalicha laiky, byl nástupce Husův na kazatelně v Betlémské kapli poté, co se Hus již z Kostnice nevrátil. Jakoubek ze Stříbra považuje za znak pravé církve mučednictví pro Krista, jako tomu bylo v prvotní církvi. Pravá Kristova církev nevystavuje represím druhé, nepronásleduje je, ale sama se nachází v situaci pronásledování. Byl to právě Jakoubek ze Stříbra, který po tragické a potupné smrti Mistra Jana Husa a Mistra Jeronýma Pražského je prohlásil v kázání roku 1416 za Kristovy mučedníky. Situace v Čechách se stala velmi dramatickou a složitou v době vnějšího ohrožení křižáckou výpravou a zmítání vnitřními bouřemi a násilnými akcemi radikálů. V této situaci války a násilí řeší Mistr Jakoubek ze Stříbra otázku spravedlivé a nespravedlivé války. Jen s těžkým srdcem dává Jakoubek souhlas k obranné válce. Vychází přitom z křesťanské tradice, z učení o spravedlivé válce, opírající se o Starý zákon a některé církevní otce a učitele, nikoli o slova a činy samotného Ježíše Krista, tedy o Nový zákon. Proto se v této otázce Petr Chelčický s Jakoubkem – svým učitelem neshodoval.

Chelčický pocházel z jihočeského prostředí a měl blízko nejen vzdáleností, ale i vnitřně k táborům. Přesto se i od nich odlišoval. Bylo to v pojetí svátosti večeře Páně, kdy zastával stanovisko Jakoubkovo. Především se však od nich výrazně distancoval v otázce násilí užívaného k prosazení reformačních požadavků. Jestliže pro Chelčického byla nepřijatelná obranná válka, schválená pražskými univerzitními mistry, o to více byly pro něho zcela nepřijatelné násilné praktiky husitských hejtmanů a Božích bojovníků. Pražští teologové chápali válku a užití tělesného meče jako nutné zlo ve smyslu nejzazší meze obrany, pak táboři, opírající se o sílu polního vojska, vedli válku nejen obrannou, ale i útočnou. Petr Chelčický odmítá válčení pro Kristův zákon zcela. Vychází při tom z Ježíšova kázání na hoře v Matoušově evangeliu o lásce k nepřátelům a nastavení tváře v setkání s útočníkem.

U Petra Chelčického se setkáváme s důsledným a ryzím křesťanstvím, opírajícím se o Bibli, nikoli však o Starý zákon, ale výlučně o Nový zákon, o slova a způsob jednání Ježíše Krista. Do intelektuálních a předně existenciálních rozhovorů mezi táborskými a pražskými bohoslovci, zda je oprávněný boj vedený pro Boží zákon, vstoupil Chelčický originálním a radikálním způsobem. Reagoval tak přímo na zkušenosti ze zpustošující války vzdálené od prvotních křesťanských ideálů. Kritizoval husitské bojovníky, kdy zajištění velkého vojska bylo na úkor lidu a země.

Chelčický ve svých spisech odmítá válečné prakticky za účelem obhájení nebo prosazení náboženských a duchovních hodnot. Pro křesťany je Novým zákonem – apoštolem Pavlem stanoveno vedení výlučně duchovního zápasu. Jestliže Jan Hus tento duchovní zápas vztahuje jen na duchovenský stav, pak Chelčický na všechny křesťany. Podle středověkého modelu křesťanské společnosti Bůh stanovil moc, donucovací moc vrchnosti, tzv. legitimní násilí. V učení Chelčického je jakákoliv donucovací moc světského a pohanského rázu, a tak je zcela v rozporu s Kristovým řádem, který je zcela jiným ve smyslu služby druhým a nikoli panování nad nimi a uplatňování autority a moci ve formě útlaku. Chelčický tak podrobuje kritice učení o trojím lidu, členěném na ty, kteří se modlí, na ty, kteří panují a užívají meč, a na ty, kteří pracují. Spatřuje v tom příčinu nerovnosti, která je v rozporu s Kristovým řádem. Z křesťanské církve mají být proto jakákoliv polická moc a formy násilí vyloučeny, neboť v ní má být uplatňován výlučně Ježíšův zákon lásky zahrnující všechny včetně nepřátel. Otázkou je, jakým způsobem Chelčického radikální pacifismus lze aplikovat v životě společnosti a jednotlivce, zda je to vůbec možné. Omezím se v této závěrečné aktualizační části jen na několik tezí.

Především je potřebné vidět Chelčického radikalismus v kontextu konkrétní dějinné situace – období válek v naší zemi.

Tehdy probíhající diskuse o spravedlivé a nespravedlivé válce zůstala otevřena a zůstává dodnes. Nové dějinné situace vyvolávají nové otázky.

Vztah křesťanů a církve k politické moci byl promýšlen v učení dalších reformátorů, například Martinem Lutherem v jeho učení o dvou říších - Boží říší a světské říši. Luther se shoduje s Chelčickým v tom, že mezi Božím královstvím a světskou říší je naprostý protiklad, ale Luther se liší od Chelčického tím, že podle něho křesťan není ze světské sféry vyvázán.

Petr Chelčický svým odmítáním násilí k prosazení dobra inspiroval Lva N. Tolstého, a na této linii pasivního odporu se nacházejí indický vůdce Mahátma Gándhí i černošský pastor Martin Luther King. Jejich životní příběhy a přístupy dokládají možnosti a vnitřní sílu uplatňování zásady neužívat násilí. Radikální pacifismus jako odmítnutí zbraně a vojenské služby je otázkou osobního svědomí každého jednotlivce. Naproti tomu církve jako celek jsou zapojeny v armádě působením vojenských kaplanů. Je tím vyjádřena podpora církví státu a jeho hodnotám svobody a demokracie, které je nutné chránit. Z diskuse současných teologů o tématu náboženství a násilí vyplývá, že v samotném jádru křesťanského poselství není obsaženo násilí. To je zřetelné na osobnosti Ježíše i na postavách prvních apoštolů. Současně ve složitostech situací našeho světa neexistuje absolutní pacifismus. To však nic neubírá na významu Petra Chelčického, odkazujícího nás na trvalou a nadčasovou hodnotu pokoje a míru i v naší době.

Září 2016                                                                                       

Tomáš Butta

Chelčice

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 05.10.2016 02:09 zobrazeno: 6048x