L 12,33-37 Odpuštění a smíření cestou k nevyčerpatelnému pokladu v nebi

20.06.2015

Kázání na 15. pouti na Sázavě - červen 2015

Sestry a bratři,

v roce 2013 se konala pouť na Sázavu v rámci cyrilometodějského roku, vloni - v roce 2014 - byla zaměřena k výročí znovuzavedení přijímání podobojí a letošní pouť je v rámci 600. výročí Mistra Jana Husa. Toto starobylé místo uprostřed sázavských lesů na břehu řeky je spojeno především s postavou opata Prokopa. Pro náš duchovní život má význam navštěvovat místa spjatá s osobnostmi a událostmi našich křesťanských dějin. Letos máme možnost navštěvovat místa vztahující se k životu, působení a smrti M. Jana Husa – zejména Husinec, Prahu a Kostnici. Z iniciativy Římskokatolické církve byla připravena bohoslužba smíření, neboť právě osobnost Mistra Jana Husa nám připomíná, že jsme jako křesťané rozděleni. Měl jsem možnost se účastnit v tomto týdnu bohoslužby smíření v Římě, kde byli zastoupeni katolíci, husité a evangelíci. A této bohoslužbě předcházela návštěva u papeže Františka, který s vlídným a přátelským slovem přijal nás husity a evangelíky jako reprezentanty Husovy tradice v České republice. Bohoslužba smíření se koná a bude konat na mnoha místech v naší zemi. Dnes také večer na Staroměstském náměstí v Týnském chrámu. Součástí této bohoslužby smíření mezi křesťany je připomenutí některých bolestných událostí a údobí, kdy se zvlášť projevila nesvornost, nesnášenlivost a nenávist, ačkoliv jsou křesťané vázáni přikázáním lásky. Ježíš říká: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (J 13,35).      

Dějiny křesťanství v naší vlasti jsou nejen naplněny osvícenou vírou, nezištnou láskou, rozvíjením vzdělání a kultury a službou dobru, ale jsou i plné konfliktů. A osobnosti, které jsou uznávány, dokonce jsou označováni jako „svatí“, v době, kdy žily, to neměly vůbec snadné. Cyril a Metoděj se pohybovali v napětí mezi východem a západem, mezi Římem a Konstantinopolí. Nakonec museli jejich žáci z Moravy uprchnout, a podobně jako na Moravě po čase zaniká slovanská liturgie i tady na Sázavě. Mistr Jan Hus, univerzitní učenec a věhlasný kazatel, končí na hranici. A následně se české země stávají místem, kde se pro náboženské vyznání zabíjí a v bitvách proti sobě vedou boj mečem křesťané. Ani další vývoj nebyl bez bolestí a utrpení. Datum 21. června je dnem připomínající kruté potrestání vzpoury proti císaři popravou na Staroměstském náměstí. Můžeme si říci: my za to přece neneseme zodpovědnost. To se stalo dávno. Ale přesto neseme důsledky rozdělení. Proto je potřeba se smířit, odpustit si. Proč až nyní? Proč ne již dříve? Možná nás křesťany k sobě přibližuje naše určitá slabost a menšinovost ve společnosti. Kdybychom byli početní, silní a mocní, možná bychom mezi sebou soupeřili. To však není ten hlavní důvod, proč se právě v Husově roce hovoří o smíření a odpuštění. „Odpouštějte si“ (Mk 11,25, L 6,37, Ef 4,32, Ko 3,13), to je výzva a podmínka šťastného soužití vyslovená Ježíšem Kristem i apoštolem. Podobně zaznívá k nám: „Dejte se smířit“ (2K 5,20). Máme být schopni si navzájem odpouštět. Ale odpuštění není nic snadného, je to velmi složitý proces a náročná cesta. Důležité je, abychom my sami nejprve přijali Boží odpuštění. Modlíme se jako křesťané pravidelně modlitbu Páně, ve které prosíme: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme těm, kteří se provinili proti nám“. Bůh odpouští nám, když my odpouštíme druhým. Proto je třeba společně Bohu odevzdat a předat všechny palčivé křivdy, bolesti a zranění a prosit ho upřímně za odpuštění. Odpuštění a smíření má být vnitřní záležitostí, nejen slov a gest, ale především srdcí. Formální vyslovování odpuštění nepomáhá, není-li na tom účastno naše srdce. Je možné si klást otázky, jestli tomuto závažnému aktu smíření mezi církvemi předcházelo dostatečné vzájemné poznání, zda jsou na to již „zralými“. Ale každý krok k odpuštění a smíření je nesmírně důležitý. Je to nesmírná výsada být nositelem smíření a pokoje. A k tomu nás Ježíš vysílá, abychom byli posly a zvěstovateli evangelia pokoje a smíření.

Ve všech třech textech z Bible, které k nám zazněly, se hovoří o pravých hodnotách a duchovním bohatství. Ze Starého zákona z Písně písní slyšíme, že kdyby někdo chtěl dávat za lásku všechno své jmění, tak mu to není nic platné. Lásku nelze získat za peníze. A apoštol Pavel odepisuje pro Krista všechno, neboť Kristus, kterého poznal, je hodnotou nejvyšší. A v evangeliu se hovoří o měšcích, které se nerozpadnou, o pokladu v nebi, který se nedá vyčerpat. Měšce, peněženky, platební karty se rozpadnou a peníze se rozkutálí a uschované prostředky se mohou postupně vyčerpat nebo ztratí svou hodnotu, ale poklad duchovního rázu, o němž hovoří Ježíš, zůstává trvalý, stálý, nevyčerpatelný. Všechny osobnosti, které jsme zmínili, a můžeme k nim přidat další, něco ztratili, něčeho se zřekli, něco odepsali kvůli Kristu. Cyril a Metoděj ztratili své zázemí a vydali se do prostředí plného rizika a nebezpečí. Opat Prokop se rozhodl pro chudobu. Kníže Václav, kněžna Ludmila i biskup Vojtěch ztratili život. A také Mistr Jan Hus ztratil to nejcennější – svůj život pro Krista. Všechny tyto postavy nám ukazují, že nevyčerpatelný poklad nenalezneme v tomto světě, ale jen v Ježíši Kristu a jeho království. I my jsme vyzýváni z evangelia, abychom se soustředili na nevyčerpatelný poklad v nebi, na hodnoty, které zůstanou, o které nás nikdo nemůže připravit. Tento poklad se vytváří naší živou vírou a také upřímným odpuštěním a smířením, pokojem, který šíříme. Ať i dnešní pouť po stopách Cyrila a Metoděje, opata Prokopa a Mistra Jana nás přivádí k duchovním hodnotám a k nevyčerpatelnému pokladu víry. Amen. 

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 08.10.2015 10:53 zobrazeno: 1823x