Úvaha o budoucnosti

Článek do Kalendáře Blahoslav 2022

Budoucnost pro nás není přístupná, ale je skrytá. Jestliže uvažujeme o budoucnosti, pak je to především záležitostí naší fantazie, představivosti, našich snů. Budoucnosti se zvláštním způsobem dotýká v náznacích naše lidská fantazie a sny. Kdo tvrdí, že jeho představy budoucnosti nejsou jen fantastickou fikcí, jeho přístup bývá falešný.

Jestliže se v Bibli a jejích příbězích dotýkáme tématu budoucnosti, tak je to něco, co je pro nás lidi skryté, nepřístupné a zapečetěné. Jen Bůh zná budoucnost a dává do ní nahlédnout vyvoleným prorokům. Současně je takový prorocký výhled k budoucímu Božímu království spojován s fantastickými a podivuhodnými představami rajské zahrady, smíření lidstva i přírody a nebeského města naplněného Boží přítomností, dobrem a jasem. Přestože se o Boží zahradě hovoří hned na začátku Bible, tak tato Boží budoucnost, barvitě líčená na konci Bible, přesahuje jakoukoliv naši představivost o budoucnosti.

Myslíme však i na budoucnost našeho světa, naší společnosti, naší vlasti, našeho národa, naší církve. Jaký bude vývoj v nejbližším čase i ve vzdálenější době? Existují různé prognózy, které reagují na náš rychle se měnící svět. Stále více životních záležitostí se bude zřejmě odehrávat virtuálně a technologické změny budou přinášet nové otázky. V čase informačních technologií a biotechnologií může nastat ztráta svobody a svobodného rozhodování člověka, jak to popisuje Yuval Noah Harari v knize 21 lekcí pro 21. století. Mnohé lidské činnosti může nahradit umělá inteligence a rychlý vývoj vědy. Zaniknou některá pracovní místa a povolání. Avšak péče o mladou generaci a starost o seniory budou vždy nezastupitelnými povoláními. Stejně tak se podle budoucích prognóz budou rozvíjet i tvůrčí umělecké a další činnosti, které jsou výsadou lidské práce a schopnosti.

Jakou roli bude hrát v budoucím světě náboženství? Není jen přežitkem minulosti, ale má dostatečnou sílu přetvářet budoucí společnost a lidstvo? Carl Gustav Jung vyslovil přesvědčení, že náboženství, konkrétně křesťanství, má dostatečnou živoucí sílu. Je však potřeba znovu důkladněji o křesťanských pokladech přemýšlet a nově je interpretovat vzhledem ke změněným poměrům doby. Podle něho v budoucnosti nebude křesťanství již náboženstvím mas, ale má se zaměřovat na jednotlivce, který jako osobnost má jedinečný význam. V církvích, ztrácejících své dřívější postavení uprostřed sekularizované společnosti, se s nostalgií ohlížíme za dobou, kdy do kostelů přicházely zástupy. Ale máme si uvědomovat, že každý jednotlivý věřící člověk má velkou hodnotu a může ze své víry pro Krista a jeho církev učinit mnoho pro budoucnost.

Současně se jako církev nemůžeme uzavírat před společností. Máme být církví otevřenou všem, nikoli do sebe uzavřenou sektou. Evangelium, které máme jako křesťané přinášet, je pro jednotlivce, ale je také určeno všem lidem bez rozdílu. Evangelium jako Boží zpráva adresovaná celému světu není konfesně či církevně vymezeno a ohraničeno, ale má být v Duchu Ježíše a jeho široce pojatého lidství šířeno a neseno všem.

Anselm Grün vidí úkol církve v tom, aby se snažila znovu oslovit ty, kteří se s církví již v minulosti rozešli. Myslí na situaci v západní Evropě. Ale není tento přístup možné vztáhnout i na naše prostředí střední Evropy, konkrétně naší země? Vždyť zde minulé generace měly zřejmou vztažnost ke křesťanské víře a tradici, ale jejich potomci se většinou rozplynuli v sekularizované společnosti. Není také pro nás evangelizačním a misijním úkolem hledání „ztracených synů a dcer“? Nemůže to však být neosobní náboženské agitační působení z vnějšku, ale osobní autentické oslovení druhého z vnitřního přesvědčení vlastní víry a zkušenosti s Bohem, který může dát každému jednotlivému lidskému životu smysl a ukázat člověku novou naději.

Dějinná lidská budoucnost je pomíjivá, neboť tato budoucnost, očekávaná v určité přítomné chvíli, se však také po nějaké době stane minulostí. To, co ještě není, jednou už nebude. Čas plyne z budoucnosti přes přítomnost do minulosti, kde se ztrácí v zapomnění. To, co bylo jednou nové, stane se starým, a co je nyní staré, bylo dříve nové. Ale biblická Boží budoucnost znamená, že čas se promění ve věčnost. Bůh tvoří zcela nové nebe a novou zemi, a toto nové zůstane navždy nové a vše, co patřilo ke starému času a světu, pomine. K této pravé novosti věčného života v Božím království má být stále nasměrována církev putující dějinami i každý jednotlivý křesťan prožívající svůj každodenní zápas víry.

Jako křesťané víme od samotného Ježíše a z biblických proroctví o konečné budoucnosti, kterou je Boží království ve své plnosti. Tehdy dojde ke konečné proměně a naplnění, kdy Bůh se stane všechno ve všem. Jürgen Moltmann charakterizuje tuto Boží budoucnost jako věčný šabat, který je cílem stvořeného světa a nadějí všech tvorů. Žádný přítomný horizont dějinné budoucnosti nelze ztotožnit s touto eschatologickou věčnou Boží budoucností. Ale jako věřící nemůžeme rezignovat ani na tuto dějinnou lidskou budoucnost, na tzv. „budoucnost zítřka“ či „budoucnost příštích dnů“. K víře patří nejen žít a čerpat z minulosti, ale právě již v přítomnosti usilovat a pracovat se zřetelem na budoucnost. Rezignovat na budoucnost znamená, že naší víře něco podstatného schází. A to je právě naděje. Víra má být propojena nejen s láskou, ale spojena i s nadějí, neboť právě naděje vnáší do našeho života vytrvalost a radost.

Víra se opírá o minulé, láska zakouší přítomné a naděje se vztahuje k budoucímu. Právě naděje je silou povzbuzující církev i každého jednotlivého křesťana k dobrému dílu. „Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících“ (1 Tm 4,10).  

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 18.10.2021 10:19 zobrazeno: 311x