Svatodušní kázání – květen 2013
Sestry a bratři,
na svatodušní svátky je určeno čtení z listu apoštola Pavla Římanům z 8. kapitoly. Tato kapitola je obsahově velmi bohatá, že by sama o sobě vydala na několik kázání a řadu výkladů. Chtěl bych se zaměřit jen na jednu výpověď: „Nepřijali jste Ducha otroctví, ale Ducha synovství, v němž voláme Abba Otče“.
Apoštol zde staví do protikladu Ducha otroctví či služby – podle Kralické bible – a Ducha synovství. Můžeme si položit otázku: Jaký Duch panuje v naší církvi? Jaký Duch panuje v nás věřících a zvláště v nás duchovních? Je to skutečně Duch synovství, Duch Ježíšův, Duch Kristův?
Pozastavme se ještě u označení „Duch Kristův“. S tímto označením se setkáváme v Písmu v Novém zákoně u apoštola Pavla. Je to právě v 8. kapitole listu Římanům, kde říká: „Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho“ (v. 9). A v jiném ze svých listů adresovaném do Korintu Pavel píše: „Kde je duch Páně, tam je svoboda“ (2K 3,17). Také v listě Petrově najdeme označení „Duch Kristův“ (1Pt 1,11). Považujeme tento výraz za specifický znak našeho teologického myšlení. Je normou naší věrouky a života v církvi. Setkáváme se s ním ale i u řady autorů katolických i evangelických. Například Karl Barth ve svém proslulém výkladu listu Římanům píše: „Duch Ježíše Krista je Duch synovství“ (s. 91). Protože podle západní katolické nauky vychází Duch svatý od Otce i od Syna, je označován také jako Duch Kristův (L. Sýkora, Překlad Nového zákona, s. 702).
Jak se projevuje Duch synovství, vidíme především na Ježíšovi samotném. Projevuje se pokorou a poslušností Otce, neboť Ježíš se podřizuje Boží vůli. Projevuje se i snášením utrpení. Především se projevuje láskou, hlubokým pokojem a pravou svobodou.
Ale můžeme uvést ještě tři znaky synovství a těmi jsou 1) důvěra, 2) vděčnost a 3) radostnost.
Duch synovství je spojen s hlubokou důvěrou. Ta je patrná v modlitbě, která začíná oslovením Boha „Otče – Abba“. Je zde doloženo starobylé oslovení v aramejštině. Takto oslovoval Boha Ježíš, když se modlil (Mk 14, 36 srov. Ga 4,6). Je to výrazem důvěrného osobního vztahu. Bez takového osobního niterného vztahu jednotlivých věřících k Bohu se stává církev jen vnější formální záležitostí, samozřejmostí a zvykovostí, která nemá hlubší duchovní zasazení a zůstává tak vše jen na povrchu.
Druhým rysem synovství je vděčnost. Bez vděčnosti si ničeho ve své církvi nedokážeme vážit. Nic nám není dost dobré. Vše, co činíme, děláme tak, že musíme, a ne s vděčností, že můžeme. Člověk sice koná určité dobro, ale neochotně a vlastně proti své vůli, protože neplyne z jeho nitra a z jeho sobecké přirozenosti.
Třetím znakem je radostnost. V Duchu otroctví vše, co činíme je neradostné, jen nepříjemná povinnost, zbytečná dřina a námaha, neboť nám chybí Duch synovství. Je potřebné mít radost ze života, radost z víry, radost ze života v církvi, radost z duchovenské služby. To je možné jen tehdy, máme-li v sobě skutečného Ducha synovství.
Náš první patriarcha Karel Farský položil důraz na to, že křesťané jsou synové a dcery Boží. Tato myšlenka vychází z univerzálního Božího otcovství. Bůh je Otcem všech lidí, kteří jsou jeho dětmi a navzájem si mají být bratřími a sestrami. Ale v pravém slova smyslu je synem a dcerou Boží jen ten, kdo má dar jeho Ducha a žije podle něho. „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží“ (v. 14). Ten, kdo věří v Ježíše jako pravého Božího Syna od věčnosti, kdo přijal jeho milost, odpuštění a je tak ospravedlněn, potřebuje dar Ducha svatého, aby mohl obstát. Potřebujeme dar Ducha svatého, aby nás v našem životě vedl a neřídili jsme se jen podle svých sklonů a zájmů.
Svatodušní svátky jsou příležitostí si znovu uvědomovat a prožívat na základě svědectví Písma význam a přítomnost Ducha svatého v církvi i v osobním životě každého věřícího, každého z nás. Stále za něho prosme a buďme mu otevřeni ve svém nitru, abychom svoji službu v církvi konali v Duchu synovství – to znamená s větší důvěrou, s vděčností i s radostností. Amen.
Tomáš Butta, patriarcha
Marie Trtíková publikováno: 21.05.2013 11:28 zobrazeno: 2916x