PO STOPÁCH STAROSLOVĚNSKÉ BOHOSLUŽBY

Staroslověnská bohoslužba jako jeden ze zdrojů Liturgie Farského?

Obsah přednášky

1.Úvod o cyrilometodějské tradici v Církvi československé husitské

2.  Počátky a rozšíření staroslověnské bohoslužby na Moravě a v Čechách

2.1 Velká Morava – kostely a literární památky

2.2 Slovanské liturgie v Čechách a Sázavský klášter

2.3. Emauzy – místo návaznosti a kulturního propojení
3.  Cyrilometodějské motivy v modernistickém hnutí

3.1 Cyrilometodějská idea a tradice v Římskokatolické církvi

3.2 Církev československá husitská a Církev pravoslavná
4. Římskokatolický Hlaholský misál a bohoslužba Řeckokatolické církve
5. Liturgie Farského a její vztah k cyrilometodějskému dědictví

Literatura

/Pozn. Součástí přednášky jsou textové, hudební a obrazové ukázky./

1. Úvod o cyrilometodějské tradici v Církvi československé husitské

         V roce 2013 si připomínáme 1150 let od příchodu soluňských křesťanských misionářů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Nositeli oslav se staly zejména Římskokatolická církev a Pravoslavná církev. Cyrilometodějská tradice náleží k duchovním tradicím také Církve československé husitské. V „Provolání“ nové církve v roce 1920 je odkazováno na věrozvěsty Cyrila a Metoděje. Jsou uvedeni spolu s Mistrem Janem Husem a Českými bratry jako ti, kteří položili základy naší křesťanské kultury.[1] Cyrilometodějská tradice se stala nosnou a ústřední pro Církev pravoslavnou s jejím představitelem Matějem Pavlíkem – biskupem Gorazdem, zatímco po rozdělení obou proudů ve dva samostatné církevní útvary roku 1924 se Církev československá (husitská) v čele s dr. Karlem Farským, jejím prvním patriarchou, orientovala více na osobnost Mistra Jana Husa a tradici české reformace. Avšak cyrilometodějská tradice byla přesto inspirující a vlastní také naší církvi. To se ukázalo v roce 1963 při 1100. výročí příchodu slovanských věrozvěstů, kdy se i autoři z naší církve zabývali touto tématikou. Z dějinného pohledu psal příspěvky církevní historik prof. Miloslav Kaňák.[2] Literární a liturgické tématice se věnovala Drahomíra Soukupová.[3] O nových archeologických objevech v Mikulčicích a dalších lokalitách informoval církevní veřejnost Jan Prokop Holý.[4] V roce 2003, kdy se slavilo 1140. výročí příchodu Cyrila a Metoděje, vyšel ve spolupráci s Husitskou teologickou fakultou Univerzity Karlovy sborník, ve kterém jsou příspěvky od prof. Jana Blahoslava Láška[5] – odborníka na problematiku východního křesťanství,[6] od dr. Vladimíra Sakaře o odkazu cyrilometodějství v době české reformace a v Církvi československé husitské[7] a dalších autorů. Tématu se věnuje církevní historik dr. Jaroslav Hrdlička, který přispěl do Encyklopedického slovníku křesťanského Východu vydaného v roce 2008 statí o Církvi československé husitské a jejím vztahu k pravoslaví.[8] V našich sborech najdeme mezi zobrazenými svědky Páně také soluňské misionáře bratry Cyrila a Metoděje. V Husově sboru v Praze na Vinohradech je plastika od sochaře Jana Znoje, výtvarná díla s touto tématikou se nacházejí v Praze-Holešovicích, Praze – Vršovicích, v Rousínově a v dalších sborech. Označeny jejich jménem jsou sbory v Pěnčíně a v Rousínově; v Týnci nad Sázavou je Rotunda Cyrila a Metoděje z 11. století. Významné výročí je pro nás příležitostí k poznávání spletitých náboženských a kulturních kořenů v naší vlasti, z nichž vyrůstají živé křesťanské tradice. Cyrilometodějské téma je pro nás zajímavé a aktuální i v souvislosti s naší Liturgií podle patriarchy dr. Karla Farského. Název mého příspěvku je položením otázky: Staroslověnská bohoslužba jako jeden ze zdrojů Liturgie Farského? Má Liturgie podle dr. Karla Farského vztah nejen k modernistickému hnutí či tradici české reformace, ale také k cyrilometodějskému dědictví? Vydejme se tedy po stopách staroslověnské bohoslužby.

2.  Počátky a rozšíření staroslověnské bohoslužby na Moravě a v Čechách

2.1 Velká Morava – kostely a literární památky

         K cyrilometodějské misii a liturgii se váží archeologické nálezy starobylých kostelů z období Velké Moravy. Významné lokality, kde se nacházely kostely v období rozkvětu Velkomoravské říše, jsou Staré Město, Modrá a Sady u Uherského Hradiště, Pohansko nedaleko Břeclavi a Valy u Mikulčic blízko Hodonína. V Mikulčicích se vyskytovala celá řada kostelů, včetně biskupského chrámu s církevní školou. Zděné kostely v Mikulčicích se dochovaly převážně v podobě negativů základového zdiva. Z půdorysných dispozic jsou v Mikulčicích zachovány všechny základní typy velkomoravských kostelů – podélné stavby s apsidou nebo pravoúhlým kněžištěm a rotundy.[9] Významnou stavbou je Kaple sv. Margity u Kopčan na Slovensku, která se nachází 2 km od akropole mikulčického hradu. Podle nových výzkumů jde o stavbu z 9. století a současně pravděpodobně jediný dosud stojící velkomoravský kostel.[10] S pokusy o rekonstrukci staveb na základě archeologických výzkumů souvisí diskuse o původu těchto staveb, zda se jedná o stavby pod vlivem Byzance, Francké říše či iroskotské misie. Nejvíce společných znaků těchto staveb na území tehdejší Velké Moravy bylo konstatováno u starochorvatské architektury dalmatsko-istrijské oblasti.[11] V hrobech poblíž kostelů byla nalezena řada předmětů, které jsou dílem uměleckého řemesla. Mezi nálezy jsou také předměty s křesťanskou symbolikou, například křížky, dokládající byzantský původ.

         Významným svědectvím o cyrilometodějské bohoslužbě jsou písemné památky, které byly psány hlaholicí a cyrilicí. Hlaholice je slovanské písmo o něco starší než cyrilice. Konstantin – Cyril vynalezl pro Slovany písmo, které se pokládá za jeho geniální výtvor. Cyril vytvořil pro liturgii v lidovém jazyce a církevní literaturu písmo, které vychází z řecké minuskule a prvků orientálních abeced. Později se toto písmo rozšířilo z Moravy do Čech, Makedonie, Bulharska, na chorvatské pobřeží, do Srbska, Bosny, Rumunska a do jižního Ruska. Hlaholice budí i dnes obdiv badatelů lingvistů-filologů. Byla vyslovena hypotéza, že základní grafický materiál hlaholice tvoří tři hlavní křesťanské symboly – kříž, kruh a trojúhelník.[12] Od 10. století byla nahrazována novou abecedou cyrilicí, která vznikla patrně v Bulharsku. Za tvůrce cyrilice je považován Kliment Ochridský nebo Konstantin Preslavský. Hlaholice se udržela v Chorvatsku, kde se od 13. století z původní okrouhlé formy vytvořila její dnešní hranatá forma. V Chorvatsku byla zachována hlaholice po celých 11 staletí, teprve v poslední době byla nahrazována latinkou.

         Nejstarší písemné prameny liturgických textů ve staroslověnštině, jak je představují tzv. Pražské zlomky hlaholské, pocházejí však z českého území – zřejmě ze Sázavského kláštera. Jsou zřetelným svědectvím, že se ještě v 11. století v Čechách sloužilo podle východního obřadu.[13] První strana je palimpsest, jehož původní text prozrazuje vznik přímo v době cyrilometodějské. Obsahuje deset krátkých hymnů, tzv. světilen, které se na východě zpívají v době velikonoční a posvatodušní. Na druhém listě, asi o 50 let starším, je část služby strastí na Velký pátek. Podle Pražských zlomků se nesloužila pouze hlavní liturgie na způsob byzantského ritu, nýbrž i speciální případy jako velkopáteční pašije.

         Druhým významným pramenem jsou Listy sinajské, které tvoří součást rozsáhlejšího Euchologia sinajského. Jedná se o hlaholským písmem psaný rukopis z 11. století. Tato památka dokazuje užívání východního obřadu na našem území.[14] Obsahuje přípravné modlitby před sloužením pravoslavné liturgie, při vcházení do chrámu: „Pane, vejdu do domu tvého a pokloním se svatému chrámu tvému…“[15] V další části je modlitba s prosbou o Ducha svatého zvaná epikleze: „Ještě přinášíme ti tuto rozumnou a neposkvrněnou bohoslužbu a modlíme se k tobě a prosíme a žádáme tě, pošli Ducha svého svatého na nás a na předložené dary tyto…“[16]

         Za doklad pro sloužení římské západní bohoslužby ve staroslověnštině v cyrilometodějské době jsou považovány tzv. Kyjevské listy. Jedná se o slovanský překlad starého římského misálu. Obsahuje na sedmi pergamenových listech 10 mešních formulářů – na svátek sv. Klimenta, na svátek sv. Felicitaty, každodenní mši a další. Jsou psány hlaholicí starobylého typu.

         Pravoslavní autoři zdůrazňují, že Cyril a Metoděj sloužili liturgii podle byzantského obřadu. Od 4. století na východě na území Byzantské říše se ustalovala a prosazovala Liturgie sv. Jana Zlatoústého a Basila Velikého. Konstantin a Metoděj, kteří přišli z oblasti byzantské, překládali tuto jim vlastní liturgii do slovanského jazyka. V době cyrilometodějské misie bylo samozřejmé, že se Liturgie Jana Zlatoústého a obsáhlejší bohoslužba Basila Velikého sloužily koptsky, arabsky, syrsky, arménsky, persky, gruzínsky i dalšími jazyky. Nebyla proto překážka, aby byla sloužena též ve slovanském jazyce.[17] Předlohy, z nichž soluňští bratři ve svých překladech čerpali, byly řecké. Podle údajů ze Života Metodějova přeložili soluňští bratři nejprve „evangelia s apoštolem s vybranými službami církevními.“[18] Z Nového zákona byly postupně překládány perikopy, jak jsou shrnuty v tzv. Assemanově evangeliáři.[19] Evangeliář začíná čtením „Na počátku bylo slovo…“ (J 1,1), jak je to zvykem právě na východě na neděli Paschy. Přeložili nejen biblické a liturgické texty včetně Žaltáře, ale také sbírku kánonů (nomokánon) a spisy církevních otců (paterikon). Překládali všechny knihy Písma svatého s výjimkou knih Makabejských, jak je uvedeno v Životě Metodějově.[20] Knihy Makabejské nebyly přeloženy proto, že na východě nejsou součástí kánonu a neužívá se jich. Východní původ cyrilometodějských liturgických textů dokládá i terminologie Gospod´, kŕstiti a jiné, stejně tak jako slavení obřadů i svátků podle východního kalendáře, například sv. Dimitrije.[21] 

         K písemnému schválení slovanských bohoslužebných knih došlo bulou „Gloria in excelsis Deo“ (Sláva na výsostech Bohu) za papeže Hadriána II.[22] Po druhé došla staroslověnština uznání v roce 880 papežem Janem VIII. bulou „Industrie tuae“ (Tvé horlivosti). Slovanská bohoslužba měla své nepřátele, zejména v německém biskupovi Wichingovi. Wichingovci bojovali proti bohoslužbě jiného ritu než římského. Jiná řeč než latina skrývala pro ně nebezpeční hereze. Po smrti Metodějově byla slovanská liturgie zapovězena a jeho žáci byli vyhnáni ze země. V zemích, kam odešli Metodějovi žáci, byla šířena liturgie východního typu, ať již se jednalo o jižní slovanské země, Bulharsko i Rusko.

         K diskusi o podobě cyrilometodějské bohoslužby patří názor některých odborníků a hypotéza o Liturgii sv. Petra. Tato liturgie je charakteristická tím, že se do rámce byzantského obřadu vkládá římský mešní kánon. Podle Josefa Vašici sloužil řecký text této liturgie jako předloha překladu do staroslověnštiny a byl užíván jako jedna z alternativ na Velké Moravě. Jednalo se o liturgii „smíšenou“ – východně-západní.[23] Cyrilometodějská mise se podle Vojtěcha Tkadlčíka vyznačovala pluriformitou liturgického slavení.[24] Staroslověnská liturgie je katolickými badateli a liturgisty považována za vklad geniality Cyrila a Metoděje a propojuje se v ní východní i západní kultura a spiritualita.  

2.2 Slovanské liturgie v Čechách a Sázavský klášter

         Slovanská liturgie byla v Čechách zavedena Bořivojem v chrámu sv. Klimenta na Levém Hradci, na Tetíně, ve Staré Boleslavi, u sv. Jiří v Praze, na Budči i jinde.[25] Kostely nesoucí v té době jméno sv. Klimenta je možné pokládat za chrámy byzantského typu. I nálezy křížů v Opočnici u Poděbrad a ve Václavicích u Konopiště ukazují na byzantský původ. V 9. a 10. století existovaly v Čechách dva obřady – latinský, jehož nositeli byli němečtí kněží, a slovanský obřad. Ze všech legend o knížeti svatém Václavovi je velmi cenná tzv. „První česko-církevní-slovanská legenda“, která je psaná hlaholsky. Kníže Václav byl vyučován jak knihám latinským, tak i slovanským. „Jeho bába Ludmila dala jej vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl.“[26] Je to doklad o slovanské liturgii v té době na území Čech.

         Významným centrem se stal Sázavský klášter. V Sázavském klášteře založeném roku 1032 knížetem Oldřichem a poustevníkem a prvním jeho opatem Prokopem zaujímá slovanská liturgie důležité poslání. Dá se předpokládat, že zde byla sloužena liturgie byzantského ritu. Ve 2. polovině 11. století zde bylo za opata Božetěcha významné centrum slovanské kulturní vzdělanosti a písemnictví. Z druhé poloviny 11. století pochází také kostel sv. Kříže – tetrakoncha neboli tetrakonchos – stavba se čtyřmi apsidami ve tvaru čtyřlístku v byzantském slohu, jejíž základy byly odkryty archeoložkou Dr. Květou Reichertovou v 70. letech 20. století na současné severní zahradě Sázavského kláštera. Vyhnání slovanských mnichů ze Sázavy nastalo po oficiálním schizmatu mezi církví východní a západní. Zákaz slovanské liturgie v Sázavském klášteře v roce 1097, zničení knihovny a vypovězení slovanských mnichů znamenaly konec staroslověnské kultury v českém prostředí a nástup zcela dominující latiny v liturgii i literární tvorbě.

2.3 Emauzy – místo návaznosti a kulturního propojení

         Roku 1248 povolil papež Inocenc IV. staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk a slovanští benediktini v balkánských zemích navázali na cyrilometodějský odkaz, který zde přetrvával. Mniši a kněží slovanského ritu našli v této oblasti útočiště a také se tam uchýlili ti, kteří přišli ze Sázavského kláštera v 11. století. Karel IV. získal od papeže Klementa VI. povolení k založení jednoho slovanského kláštera v Čechách v Praze – benediktinského kláštera zvaného Na Slovanech (Emauzy).[27] Důvody založení spočívají v návaznosti na cyrilometodějský odkaz v probouzejícím se národním a slovanském uvědomění i v politických záměrech utvoření mostu mezi západem a východem. V zakládací listině slovanského kláštera z 21. 11. 1347 byl dán klášteru kostel sv. Kosmy a Damiána v Podskalí a jeho zasvěcení bylo ke cti Panny Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa. První mniši přišli do tohoto pražského kláštera z Chorvatska. Postupně přicházeli další noví mniši z Bosny, Srbska, Dalmácie i Ruska. Pro toto národnostní složení bylo dáno klášteru jméno „Na Slovanech“. Byl vysvěcen dne 29. března1372 a podle čtení z Lukášova evangelia o dvou učednících jdoucích do Emauz dostal jméno Emauzy. Zde se konaly bohoslužby ve staroslověnském jazyce, ale podle římského řádu. Slovanská liturgie se tady udržela až do poloviny 15. století. V roce 1416 z těchto míst vzešla česká Bible psaná hlaholským písmem, tzv. Česká bible Hlaholská. V době husitské byl klášter zachován. Jeho členem se stal například Bratr Řehoř, zakladatel Jednoty bratrské. Po Bílé hoře se dostává klášter do majetku španělských benediktinů. Slovanští benediktini, kteří byli vypuzeni z Emauz, se usídlili při kostele sv. Mikuláše na Starém Městě. V 18. století zde byl vybudován nový chrám, který v 19. století sloužil ruské pravoslavné církvi. Od roku 1920 je užíván Církví československou husitskou.

3.  Cyrilometodějské motivy v modernistickém hnutí

3.1 Cyrilometodějská idea a tradice v Římskokatolické církvi

         Encyklikou Lva XIII. Grande munus (Vznešený úkol) ze dne 30. 9. 1880 se stali pro Římskokatolickou církev Cyril a Metoděj svatými. Jedním z iniciátorů cyrilometodějské ideje byl moravský metropolita a olomoucký arcibiskup Cyril Antonín Stojan (1851-1923), který stál u zrodu Velehradské akademie založené roku 1910.  Usiloval také o zavedení východní liturgie, která byla sloužena při unionistických sjezdech na Velehradě. Římská církev provedla kanonizaci arcibiskupa Metoděje až roku 1880, kdežto na východě vešla v platnost již v 10. století.

         V reformním hnutí katolického duchovenstva bylo zastoupeno moravské duchovenstvo, které mělo živý vztah k cyrilometodějství. Reformní úsilí se opíralo o impulzy modernistického evropského hnutí, ale také o domácí tradice, především o ideu cyrilometodějskou. Pro reformní požadavek samostatnosti církevní správy, tak i bohoslužbu v národním jazyce se stávala argumentem právě cyrilometodějská tradice.[28] V Jednotě katolického duchovenstva však nepanovala názorová shoda, neboť někteří usilovali o zavedení mateřského živého jazyka do liturgie a obřadů, jiní chtěli znovu oživit staroslověnský jazyk, a to jen v některých chrámech. V „Obnově církve katolické v československé republice“ je zohledněn obojí požadavek - vedle živého jazyka též užívání staroslověnštiny.[29] V červnu roku 1919 delegace Jednoty předložila v Římě papeži Benediktu XV. memorandum s požadavky reformy. Zamítavý postoj tehdejší římskokatolické hierarchie vedl radikální modernistické kněze k prosazení požadavků cestou činu (via facti) a sloužení mše v mateřském jazyce o Vánocích1919 a následně ke vzniku samostatné Církve československé v lednu roku 1920. Nešlo již o staroslověnštinu, ale o bohoslužbu v živém současném jazyce. Na žádost českých a moravských biskupů bylo povoleno v Římskokatolické církvi užívání slovanské liturgie papežem Benediktem XV. dne 21. května 1920, ale jen v omezené míře, a to o pěti svátcích českých patronů – sv. Cyrila a Metoděje, sv. Václava, sv. Ludmily, sv. Prokopa a sv. Jana Nepomuckého, a na devíti místech v Čechách a na jednom místě na Moravě – na Velehradě. Hlavním iniciátorem prosazování staroslověnské liturgie byl dr. Josef Vajs. Patřil k nejlepším znalcům hlaholské bohoslužby a roku 1905 vydal pro chorvatské hlaholity hlaholský misál a na žádost jugoslávských biskupů tentýž misál v přepise latinkou v roce 1927. Pro české země vydal potřebné texty hlaholsky v roce1920 a latinkou roku 1922. O povolení v roce 1920 se vyjádřil, že „tak, jak zní, nese zárodek smrti“, a usiloval o jeho rozšíření. Povolení zanechalo alespoň stopy v oblasti hudební, neboť hudební skladatelé zkomponovali „hlaholskou mši“. Mezi nejznámější skladatele patří Leoš Janáček a Josef Bohuslav Foerster.

3.2 Církev československá husitská a Církev pravoslavná

         Cyrilometodějská idea a tradice spojená se zájmem o pravoslavné křesťanství nacházely živou odezvu mezi modernistickými kněžími. K pravoslaví zprvu inklinoval v době vzniku Církve československé i dr. František Kovář.[30] Ve svém spise Církev pravoslavná a římská z roku 1920 vyzdvihoval v hodnocení pravoslavné bohoslužby přijímání podobojí a jazyk srozumitelný lidu.[31] V návrzích jména nové církve se vyskytoval i název „československá církev pravověrná“ nebo „československá cyrilometodějská církev“.[32] Nová církev se hlásila také k cyrilometodějskému odkazu, ale svou naukou o církvi a pojetím svátostí (kněžství) se blíží spíše teologickému dědictví české reformace.[33] Na cyrilometodějské dědictví začala programově navazovat Pravoslavná církev v Československu, jejímž organizátorem se stal bývalý katolický kněz Matěj Pavlík. V roce 1921 přijal biskupské svěcení v Bělehradě a jméno Gorazd – žáka Metodějova. Stal se prosazovatelem a představitelem východní liturgie a spirituality v našem prostředí. Je autorem řady článků na cyrilometodějské téma.[34] Sestavil Lidový sborník, jehož součástí je také text Liturgie sv. Jana Zlatoústého. Gorazd vychází z Rankova překladu z roku 1885, avšak některé části, jako např. ektenie, jsou zkráceny.[35] Poslední vydání Liturgie sv. Jana Zlatoústého a Basila Velkého je z roku 2012 a byla vydána k 70. výročí mučednické smrti biskupa Gorazda.[36]

4. Římskokatolický Hlaholský misál a bohoslužba Řeckokatolické církve

         Druhý vatikánský koncil umožnil v Římskokatolické církvi užívání národních jazyků v bohoslužbě, aniž zrušil latinu jako tradiční církevní jazyk. Pro Slovany má obdobnou funkci jako latina právě staroslověnský jazyk. V Římskokatolické církvi byl vydán tzv. Hlaholský misál.[37] Východiskem jsou Kyjevské listy obsahující část římského misálu. Nejedná se o obřad východní, ale obřad římský západní. Jeho první vydání je z roku1972 a bylo určeno pro olomouckou arcidiecézi. Další schválené vydání je z roku 1991. Na rozdíl od církevního schválení z roku 1920 není užití Hlaholského misálu omezeno jen na některá místa, ale vztahuje se na celé území českých a moravských diecézí. Hlaholský misál obsahuje hlaholské písmo velkomoravského typu, jak je zachováno v Kyjevských listech. Souběžně je podán přepis textu latinkou podle nynější české liturgické výslovnosti. Počítá se zpěvem chrámového sboru a pro aktivní účast lidu byla vydána zvláštní příručka obsahující odpovědi.

         Za dědice cyrilometodějského dědictví se považuje Řeckokatolická církev. Řeckokatolickou církev charakterizuje, že slouží východní obřad - Liturgii sv. Jana Zlatoústého v církevně-slovanském jazyce. Centrem Řecko-katolické církve bylo východní slovensko a Podkarpatská Rus, kde byla v 17. století zaváděna unie s Římskokatolickou církví.[38] První řeckokatolická farnost v Praze byla založena v roce 1931 u Chrámu sv. Klimenta. V České republice se slaví též tato východní liturgie v ukrajinštině a slovenštině. Oficiálně schválený český překlad pro Řeckokatolickou církev je užíván od roku 2006.

5. Liturgie Farského a její vztah k cyrilometodějskému dědictví

        V roce 1963, u příležitosti 1100. výročí příchodu Cyrila a Metoděje, byla přeložena Liturgie podle patriarchy dr. Farského do liturgického jazyka církevně slovanského. Překlad zajistila Drahomíra Soukupová-Tenglerová.[39] Motivem byla snaha seznámit blíže s naší liturgií představitele východních církví ze slovanských národů. K tomuto počinu vedl i důvod „ukázat církevní veřejnosti krásu a bohatost jazyka, který je přinejmenším dědicem původní slovanské mluvy Cyrila a Metoděje, a jeho živou schopnost dodnes vyjádřit  náboženskou terminologii naší současnosti.“[40] Dále tento překlad dokládá úzkou souvislost Liturgie dr. Karla Farského s východní Liturgií Jana Zlatoústého, která v této jazykové úpravě ještě jasněji vynikne. Autorka překladu uvádí, že nebylo třeba násilného hledání a interpolování výrazových prostředků východní liturgie, nýbrž celé vazby a obraty vyplývaly z organické souvislosti a příbuznosti obou liturgií. Tento překlad Drahomíry Soukupové byl uveřejněn v Náboženské revue v roce1963 a byl také vydán tiskem samostatně.

         Liturgie podle patriarchy dr. Karla Farského zachovává postup římské západní mše, avšak modlitby svou dikcí i ovzduším zbožnosti připomínají Liturgii Jana Zlatoústého, jak to vyjadřoval prof. Otto Rutrle.[41] Z pravoslavné bohoslužby vycházejí zejména tyto části: Proklamace „Blahoslaveno buď království tvé…“, která zaznívá v úvodu a je z proskomidie. Z Liturgie Jana Zlatoústého jsou „Tužby“, vycházející z ektenií, modlitba „Přispěj nám“, „Blahoslavenství“ před vyhlašováním evangelia a prosba o Ducha svatého (epikleze). Církevně slovanský jazyk a pravoslavnou bohoslužbu připomínají slova jako „účastenství“, „blahoslaveno“, „blahověštci“, „tajiny“ a další. Některé výrazy starobylého původu byly v dalších redakcích Liturgie podle dr. Karla Farského nahrazeny termíny ze současného živého českého jazyka. Označení Boha slovem „Hospodin“ má také staroslověnský původ a znamená Pán. Odpovědi a proklamace lidu v části „Tužby“ „Kyrie eleison“, „Gospodi pomiluj“ odkazují zcela zjevně na východní řeckou a cyrilometodějskou tradici.
Liturgie dr. Karla Farského odráží kulturní dědictví setkávání východu a západu v dávné minulosti i v naší přítomnosti.

Literatura:

ALEŠ Pavel: Arcibiskup sv. Metoděj. Zápas o slovanskou bohoslužbu a církevní samostatnost. In: Jubilejní sborník. K 1100. výročí smrti sv. Metoděje arcibiskupa Velké Moravy. Pravoslavná církev. Praha 1985, s. 7-96.

AMBROS Pavel: Cyrilometodějská tradice v moderním českém umění. In: Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Refugium Velehrad – Roma, Olomouc 2008, s. 224-226.

AMBROS Pavel: Homiletika cyrilometodějská. In: Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Refugium Velehrad – Roma, Olomouc 2008 s. 375-376.

Biskup Gorazd Z díla. Ze zachovaných rukopisů připravil ThDr. Pavel Aleš. Pravoslavná církev v Československu. Praha 1988.

Božská liturgie svatého Jana Zlatoústého arcibiskupa cařihradského a svatého Basila Velikého arcibiskupa caesarejského. Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku. Praha 2012.

BUGEL Walerian: Kritéria určovania obradovej príslušnosti cyrilometodskej misie. In: Duchovné, intelektuálne a politické pozadie cyrilometodskej misie pred jej príchodom na Veľkú Moravu. Monografia príspevkov z medzinárodného vedeckého symposia Nitra, 2. júl 2007, Nitra 2007, s. 90-103. 

BUGEL Walerian: Liturgie byzantsko-slovanského obřadu v ČSR v 1. pol. 20. století. In: Liturgická a eklesiální pluralita na území Československa v první polovině 20. století. Walerian Bugel a kolektiv. Univerzita Palackého v Olomouci. Olomouc 2011, s. 107-133.

CISARŽ Branko A.: Metodějovi žáci na Balkáně a ohlasy jejich díla v Chorvatsku. NR 1963, č. 1-2, s. 53-81.

DOSTÁLOVÁ Růžena: Byzantská vzdělanost. Vyšehrad Praha 1990.

FARRUGIA G. Edward: Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Refugium Velehrad – Roma, Olomouc 2008.

HORKÝ Štěpán: Slovanská liturgie na Velké Moravě její ritus a poselství pro dnešní dobu. Diplomová práce. Olomouc 2001.

HRDLIČKA Jaroslav: Modernistický religionista Fr. Kovář a idea cyrilometodějství v letech 1920-25 (křižovatky ortodoxie a CČSH). In: I oni jsou otcové naši… Cyrilometodějský sborník. Jan B. Lášek a Hana Tonzarová (ed.). Brno 2005, s. 81-90.

HRDLIČKA Jaroslav: Církev československá husitská a její orientace na pravoslaví. In: Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Refugium Velehrad – Roma, Olomouc 2008, s. 203-205.

HUŇÁČEK Václav: Svatý Vojtěch – Adalbert Pražský a byzantský ritus. In: Svatovojtěšská tradice v dějinách našeho národa a církve a její význam dnes. Sborník ze symposia k tisícímu výročí smrti biskupa Vojtěcha Slavníkovce. Praha 1997, s. 55-69.

I oni jsou otcové naši… Cyrilometodějský sborník. Jan B. Lášek a Hana Tonzarová (ed.). Brno 2005.

JAKOVLEVIČ Radivoj: Svatí Cyril a Metoděj – překladatelé Písma. In: Jubilejní sborník. K 1100. výročí smrti sv. Metoděje arcibiskupa Velké Moravy.

Pravoslavná církev v ČSSR. Praha 1985, s. 133-138.

JEŽEK Václav: Cyrilometodějská misie. In: Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Refugium Velehrad – Roma, Olomouc 2008, s. 224.

Jubilejní sborník. K 1100. výročí smrti sv. Metoděje arcibiskupa Velké Moravy.

Pravoslavná církev v ČSSR. Praha 1985.

KADEŘÁVEK Václav: Klášter Na Slovanech. NR 1963, č. 1-2, s. 62-66.

KAŇÁK Miloslav: K počátkům křesťanství u nás zejména na Velké Moravě. NR 1963, č. 1-2, s. 6-28.

KAŇÁK Miloslav: 1100 let. K letošnímu cyrilometodějskému jubileu. In: Kalendář Blahoslav 1963, s. 29-34.

KOVÁŘ František: Církev pravoslavná a římská. Praha 1920.

KRUPICA Martin Marek: Nalézání liturgického výrazu českého pravoslaví mezi válkami. In: Liturgická a eklesiální pluralita na území Československa v první polovině 20. století. Walerian Bugel a kolektiv. Univerzita Palackého v Olomouci. Olomouc 2011, s. 135-145.

LÁŠEK Jan B.: Počátky křesťanství u východních Slovanů. Monografie o pokřtění Rusi. Nakl. Síť Praha 1997.

LÁŠEK Jan B.: Cyrilometodějská tradice od roku 1880 do současnosti. In: I oni jsou otcové naši… Cyrilometodějský sborník. Jan B. Lášek a Hana Tonzarová (ed.). Brno 2005, s. 9-18.

MAREK Pavel: Pravoslavní v Československu v letech 1918-1942. Příspěvek k dějinám Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Brno 2004.

MAREŠ František Václav: Poměr slovanských textů liturgie sv. Petra k řeckému originálu ve světle rubrik. (článek z roku 1981, přel. E. Bláhová, V. Konzal). In:

MAREŠ, František Václav. Cyrilometodějská tradice a slavistika. Dílo uspořádali E. Bláhová, J. Vintr. Torst Praha 2000, s. 188 – 196.

METROPOLITA DOROTEJ: Metodějův Písňový kánon a služba na počest sv. Dimitrije. In: Jubilejní sborník. K 1100. výročí smrti sv. Metoděje arcibiskupa Velké Moravy. Pravoslavná církev v ČSSR. Praha 1985, s. 99-131.

NOVÁK Jiří A.: Teologie moravskopanonských životů Konstantina a Metoděje. NR 1963, č. 1-2, s. 73-79.

NOVÁK Jiří A.: Cyrilometodějský ritus. Jubilejní sborník. K 1100. výročí smrti sv. Metoděje arcibiskupa Velké Moravy. Pravoslavná církev. Praha 1985, s. 139-161.

Obnova církve katolické v československé republice. Návrh Jednoty československého duchovenstva v Praze. Praha 1919.

ONASCH Konrad: Liturgie und Kunst der Ostkirche in Stichworten. Leipzig 1981.

POJSL Miloslav: Velehrad. Sv. Cyril a Metoděj v ikonografii baziliky. Velehrad 2005.

POKORNÝ Ladislav: Z dějin liturgie u nás. Česká katolická charita, Praha 1969.

POKORNÝ Ladislav: Slovanská liturgie v proudu dějin. In: POKORNÝ, Ladislav (red.). Teologické studie. Odkaz soluňských bratří: sborník k 1100. výročí smrti sv. Metoděje. Česká katolická charita Praha 1987, s. 113-123.

POLÁŠEK Lumír: Mikulčice – průvodce, svazek 1 Terénní výzkum v Mikulčicích. Archeologický ústav AV ČR, Brno 2006.

POULÍK Josef: Velká Morava Cyrilometodějská mise. Slovo k historii. Praha 1987.

PROKOP Jan: Počátky křesťanské architektury na Velké Moravě. In: Kalendář Blahoslav 1963, s. 47-54.

PROKOP Jan: Hmotná kultura velkomoravského období. NR 1963, č. 1-2, s. 29-39.

PROKOP Jan: Velkomoravský kostel v Modré u Starého Města u Uherského Hradiště. NR 1963, č. 1-2, s. 89-91.

Pucko Vasilij: Počátky křesťanského umění u Slovanů. Jubilejní sborník. K 1100. výročí smrti sv. Metoděje arcibiskupa Velké Moravy. Pravoslavná církev. Praha 1985, s. 199-235.

Rimskyj misal – Missale romanum – Hlaholský misál. Olomouc 1992.

RUTRLE Otto: Liturgika. II. díl. Praha 1954.

RŮŽIČKA Veleslav: Cyrilometodějství a vznik čs. církve. NR 1963, č. 1-2, s. 67-73.

SAKAŘ Vladimír: Vztah husitství k dílu Cyrila a Metoděje, jak se projevuje jednak ve středověké husitské církvi, jednak u jejích novodobých pokračovatelů v CČSH. In: I oni jsou otcové naši… Cyrilometodějský sborník. Jan B. Lášek a Hana Tonzarová (ed.). Brno 2005, s. 101-112.

SOUKUPOVÁ Drahomíra: Cyrilometodějská liturgie na Velké Moravě a v Čechách. NR 1958, č. 5, s. 193-202.

SOUKUPOVÁ Drahomíra: Překladatelská a literární činnost Konstantina a Metoděje. NR 1963, č. 1-2, s. 40-53.

SOUKUPOVÁ Drahomíra: Překlad liturgie dr. Karla Farského do liturgického jazyka církevněslovanského. NR 1963, č. 1-2, s. 92-96.

SOUKUPOVÁ Drahomíra: Literární dokumenty o životě a díle slovanských apoštolů. NR 1963, č. 3, s. 118-121.

ŠESAN Milan: Příspěvek k cyrilometodějským otázkám. NR 1963, č. 1-2, s. 80-85.

ŠPIDLÍK Tomáš; AMBROS Pavel: Svatí Cyril a Metoděj mezi námi. Vybrané otázky cyrilometodějské tradice. Bibliografie 1990-2011. Refugium Velehrad –Roma. Olomouc 2011.

ŠTĚPÁNEK Václav: Přinesli nám oni Písmo svaté. K 1150. výročí příchodu cyrilometodějské misie. In: Blahoslav 2013. Kalendář Církve československé husitské. Praha 2012, s. 33-42.

ŠUVARSKÝ  Jaroslav: Biskup Gorazd. Praha 1979.

TKADLČÍK Vojtěch: Slovanská liturgie svatého Petra. In: Duchovní pastýř. Česká katolická charita Praha 1977, roč. 26, č.1 a 2, s. 13-14; 22-26.

TKADLČÍK Vojtěch: Byzantský a římský ritus ve slovanské bohoslužbě. In: Duchovní pastýř. Česká katolická charita Praha 1978, roč. 27, č. 1, s. 4-10.

TKADLČÍK Vojtěch: Historické základy byzantského obřadu v Čechách a na Moravě. In: 10 let Apoštolského exarchátu. HANUŠ, Milan (ed.), Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v České republice, Praha 2006. s. 76-78.

VAŠICA Josef: Literární památky epochy velkomoravské 863-885. K vydání připravila Zoe Hauptová, Vyšehrad Praha 1996.

VOPATRNÝ Gorazd: Cyrilometodějská spiritualita. In: I oni jsou otcové naši… Cyrilometodějský sborník. Jan B. Lášek a Hana Tonzarová (ed.). Brno 2005, s. 19-22.

Život a pochvala svatého Cyrila učitele slovanského národa. Ze staroslověnštiny nově přeložil Dr. Josef Vašica. Olomouc 1927.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 03.12.2012 04:38 zobrazeno: 5733x