Kaz 11,1-4.6 Pouštěj svůj chléb po vodě

Kázání v kapli diakonie v ČCE v Krabčicích v rámci poutě na Říp – říjen 2010

Sestry a bratři,

            biblický verš ze starozákonní  knihy Kazatel, který je zvolen pro letošní setkání na Řípu, má charakter přísloví (Starý zákon s výkladem, 10. díl Praha 1979, s. 240). Přísloví vyjadřuje krátce a často obrazným způsobem moudrost a zkušenost ověřenou generacemi. Ale i Boží slovo, Boží sdělení může mít formu přísloví. Vzpomeňme, kolikrát také Ježíš užil formu přísloví ve svých výrocích (např. Mt 6,34; Mt 12,34, Mk 6,4 aj.).

            Jedním z témat řady přísloví je chléb. Představuje základní lidské živobytí a potravu nezbytnou pro náš život. Jedno takové přísloví například říká: „Chleba se člověku nikdy nepřejí.“ Také v našem výroku, nad kterým se společně zamýšlíme, se hovoří o chlebu. „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš“ (11,1).

            Chléb je výsledkem namáhavé lidské práce. V knize Přísloví opakovaně slyšíme: „Kdo obdělává půdu, nasytí se chlebem, kdežto kdo následuje povaleče, nasytí se chudobou“ (Př 12,11 a 28,19). I v knize Kazatel, která má jako ústřední téma marnost a pomíjivost všeho lidského počínání, je přesto vyzdvižena píle. V našem oddíle slyšíme výzvu: „Rozsívej své símě z rána, nedopřej svým rukám klidu až do večera“ (v. 6). Člověk nemá příliš dát na vnější proměnlivé podmínky a podléhat obavám z nejrůznějších překážek. V takovém případě by nedělal nic (v. 4). Naopak se má dát do díla s důvěrou, neboť bez lidského přičinění a vytrvalého úsilí se nedosáhne nikdy dobrý výsledek.

            Chléb je jednak výsledkem lidské práce, ale současně je Božím darem. V knize Kazatel je na jiném místě řečeno, že chléb nezáleží na moudrých (Kaz 9,11). Nezáleží jen na lidských schopnostech a usilování. Člověk získává chléb skrze přírodu, která je pod Božím požehnáním. Země tak vydává užitek (Kaz 5,8). Jako Boží dar má být chléb přijímán – a to s modlitbou (Při 30,8), s vděčností (Lv 7,12) a s radostí (Kaz 9,7).

            Výklad a porozumění 1. verši z 11. kapitoly, na který se soustřeďujeme, přináší úskalí. „Pouštět chléb po vodě“, to nám připadá na první poslech nesmyslným počínáním. Naopak chleba je třeba si vážit, neplýtvat s ním, nevyhazovat ho. Doslova bychom snad mohli tuto výpověď chápat ještě v takovém případě, že bychom mysleli na házení kousků pečiva labutím, kachnám či rybám. Je to však obrazný výrok. Znamená pustit něco, co nám patří, něčeho se zříci a rozdělit se s druhými, kteří to potřebují. Tato myšlenka je zřejmá v souvislosti s následujícím veršem, kde se mluví o rozdávání svého dílu mezi sedm či osm jiných (v. 2). Klíčem k pochopení je Ježíšův výrok z Lukášova evangelia „Dejte a bude vám dáno“ (6,38). A ještě obdobný tradovaný Ježíšův výrok najdeme v knize Skutky apoštolů, kde slyšíme: „Máme pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše Krista, který řekl: ´Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.´ “ (Sk 20,35).

            Je třeba zdůraznit, že se myslí zřeknutí se něčeho, co je naše. Je to „můj“ chléb (v. 1), je to „můj“ díl (v. 2). Je to něco, co jsme právem a úsilím získali a co nám osobně patří. Nepatří to někomu jinému nebo společně nám všem. Proto je třeba připomenout velmi výstižný výrok Mistra Jana Husa. V jednom ze svých projevů říká: „Někdo je štědrý z cizího, ale lakomý z vlastního“ (M. J. Hus univerzitní rektor a profesor. Praha 1948, s. 32). Rozdělování druhým, a štědré rozdávání je možné s lehkým srdcem tehdy, když jsme to sami nezískali. Takový byl příklad  marnotratného syna z Ježíšova podobenství (L 15,13). To je typický případ rozhazovačnosti. „Podělil“ své kamarády a o všechno, co měl, se „rozdělil.“ Kdyby vytrvale pracoval na otcově hospodářství, tak by poznal, jak namáhavě byly získány peníze, které on tak rychle rozkutálel. Rozhazovačnost a neodpovědné rozdělování je velmi snadné. Klidně oželíme, to, co jsme sami svým úsilím nezískali a k čemu jsme bez námahy přišli. Ale, když je to naše vlastní, když je za tím naše námaha a odříkání, tak se nám s tím rozloučit nechce. A právě o takové  rozdávání z vlastního v tomto výroku z knihy Kazatel jde. A v listě apoštola Pavla Římanům zaznívá výzva: „Kdo rozdává, ať to dělá upřímně.“ Něco někomu dát nemá být z důvodu zištnosti a nemá být spojeno se zatrpklostí. Ještě dlouho nás mrzí, že jsme někomu něco dali.

            „Dejte a dostanete“. Jestliže něco dáš, obrazně řečeno „pustíš chléb po vodě“, nenávratně se tak něčeho zřekneš, pak se s ním po mnoha dnech shledáš. Výrok z knihy Kazatel obsahuje moudrost, že čím více chce člověk jen pro sebe, tím více je nespokojen a tím méně má. Čím více je ochoten naopak druhým dávat, tím je více sám obdarováván.  Není to však automatické, že já něco druhému dám, a hned očekávám, že zase vzápětí něco dostanu. V našem verši je řečeno „po mnoha dnech.“ Třeba to chvíli trvá, není to hned, ale vrátí se to.

            Že je všechno možné, dokonce dostat i to, co jsme sami před tím dali, vypráví jeden příběh. Jakýsi člověk koupil velmi drahé víno. Dal tuto láhev vína jinému vlivnému člověku jako úplatek či pozornost. Ten člověk zas potřeboval něco od někoho jiného. Říkal si: „Dostal jsem láhev, nebudu jinou kupovat, dám ji jako pozornost, abych dosáhl svého cíle.“ Tak uvažovali i další. Nakonec po kolování této láhve s drahým vínem mezi vlivnými lidmi se dostala zase zpět ke stejnému člověku, který ji dal jako první…

Ale tak to samozřejmě není v tomto výroku knihy Kazatel míněno.

            Závěrem lze říci: Bůh nás obdarovává, i my lidé se můžeme a máme navzájem obdarovávat. Máme se obdarovávat chlebem hmotným, když člověk má nouzi a strádá. Ale i chlebem nehmotným. Myslí se tím vlídnost, úsměv, zájem o druhého, každodenní projevy konkrétní lásky. To je potřebné jako sůl a jako chléb v našem lidském životě, aby nebyl marný, ale smysluplný. Amen.

Píseň: Zpěvník CČSH č. 296   (Svítá č. 148)

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 26.10.2010 11:24 zobrazeno: 5371x