Ž 26,3-8 Zamiloval jsem si tvůj dům

Kázání k 80. výročí Husova sboru v Havlíčkově Brodě – 6. 10. 2007 1J 4,12-16 J 1,14

Sestry a bratři,
začnu dnešní promluvu zcela osobně. Zde v Havlíčkově Brodě působil můj pradědeček jako duchovní a katecheta Církve československé (husitské). Dne 19. října 1867 – tedy před 140 lety – se zde František Oliva narodil a tady také zemřel a je zde jeho hrob. V Brodě maturoval na gymnáziu v roce 1886 a protože v rodině byli katoličtí kněží, i on šel studovat bohosloví do Vídně. Nakonec se rozhodl působit jako učitel. Vyučoval na Moravě v Nechvalíně. Po vzniku Církve československé byl vysvěcen na kněze tehdejším moravským biskupem Gorazdem. Sloužil bohoslužby v řadě měst a obcí na Kyjovsku a Ždánicku. To vše vykonával při svém učitelském povolání. V roce 1922 se přestěhoval do Havlíčkova Brodu, a zde působil jako duchovní a učitel náboženství do roku 1924. Měl čtyři děti, ale jeho manželka brzy zemřela. O děti se starala příbuzná - řádová sestra. Mezi nimi byla moje babička a můj prastrýc, který se později stal také duchovním. Tolik osobní připomenutí vztahu k Havlíčkovu Brodu. Jsem rád i z těchto důvodů rodinných vazeb k místu, že se mohu zúčastnit této slavnosti.
         Bylo mi sděleno, že dnes má zaznít z 26. žalmu 8. verš: „Hospodine, zamiloval jsem si dům, v němž bydlíš, místo, kde má příbytek tvá sláva.“ Je to nádherné slovo, které vystihuje charakter dnešní slavnosti. „Zamiloval jsem si tvůj dům, Bože,“ říká žalmista. Kolik lidí s láskou tento sbor budovalo! Kolik lidí si tento sbor zamilovalo a mají k tomuto sboru svůj osobní vztah! Jeho obraz a atmosféra je uložena nejen v jejich vzpomínkách a myslích, ale i hluboko v srdci. Mnohé v těchto místech lidé prožili. Jenomže chrám, to nemá být minulost. Je zde proto, abychom i dnes jako žalmista si před oči stavěli Boží milosrdenství a usilovali o Boží pravdu. „Tvoje milosrdenství mám před očima, řídím se tvou pravdou.“ Tento chrám je zde i dnes, abychom vnímali Boží milosrdenství uprostřed tvrdosti doby a usilovali o hodnoty, jakými jsou pravda, pravdivost a věrohodnost navzdory zpochybňování všeho a krize lidskosti.
Žalmista nepatří mezi takové lidi, kteří se neohlížejí na Boží pravdu a vůli a jednají si podle svého. Ekumenický překlad Bible má pro takové lidi čtyři zvláštní označení – šalebníci, potměšilci, svévolníci a zlovolníci. Taková slova nejsou v naší hovorové řeči užívána, ale přesto vystihují to, o co se v případě takových lidí jedná. „Šálit“, „ošálit“ znamená klamat. Potměšilost je úskočnost, záludnost, lstivost i škodolibost. Jsou to lidé, kteří dokáží druhé klamat, šálit, ale ve skutečnosti jim jde o něco jiného. „Svévole“ znamená jednání podle své vlastní vůle, která se neohlíží na vůli Boží. Tak jedná člověk, který jde vlastní cestou. „Zlovolný“ je vyloženě zlý. Podlehl zlu a slouží mu. V Kralické Bibli jsou výrazy: lidé marní, pokrytci, zlostníci a bezbožníci. Žalmista je tím, kdo se takovým lidem vyhýbá a nenechává se jimi ovlivnit. Jeho touha po Boží blízkosti, po chrámu, po oltáři, znamená i etické jednání v  každodenních situacích.  Měl by být patrný rozdíl mezi těmi, kteří vyhledávají chrám a mezi těmi, kteří se mu vyhýbají a scházejí se někde jinde. Jenomže ten rozdíl nemusí být tak ostře kontrastní. Mnohá špatnost se bohužel dostává i do církve. Žalmista je tím, kdo se drží při oltáři a umývá si ruce v nevinnosti. Umývání rukou je starobylé gesto. Setkáváme se s tím ve Starém zákoně ve smyslu vyjádření neviny (Dt 21,6n). V Novém zákoně si vybavujeme Piláta, který si myje ruce, aby se vyhnul odpovědnosti (Mt 27,24). Vyjádřil tak, že s tím, co se děje, nechce mít nic do činění. Mytí rukou máme také z římské mše (lat. lavabo – „budu se mýt“). Obřad byl známý od 4. století v Jeruzalémě. Ve středověku se úkon dostává do mše. Jednalo se o symbolický úkon, který vyjadřuje touhu po vnitřní čistotě a očištění. Jde o to mít nejen čisté ruce, ale především čisté a ryzí srdce (Ž 24,4), čisté smýšlení (2 Pt 3,1) i čistý pohled (L 11,34). To je hlavním smyslem této výpovědi žalmu – toužit po vnitřní čistotě. Chrám, kostel, sbor – viditelná stavba odráží to, co se odehrává uvnitř. To, co se děje ve skrytosti srdce, ve víře, v našem duchovním setkávání a rozhovoru s Bohem. Je to tajemné setkávání s Boží přítomností a s Boží slávou. „Hospodine, zamiloval jsem si dům, v němž bydlíš, místo, kde má příbytek tvá sláva.“ I tento sbor je architektonickým a uměleckým vyjádřením Boží slávy. Svou jednoduchostí, pravidelnými tvary, světlem pronikajícím okny, znějícími varhanami, zpěvem, hudbou – tím vším se nás může dotýkat Boží sláva. Kostel je na jedné straně stavba jako kterákoliv jiná. Potřebuje střechu, vyžaduje stálou údržbu a opravy. A současně je to zvláštní stavba. Je to obyčejný dům, kolem kterého mnozí projdou bez povšimnutí, a současně je to místo, kde „přebývá“ Bůh. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, slyšíme v Janově evangeliu (1,14). Slyšíme zde i o slávě, kterou má od Otce jednorozený Syn (1,14). Boží sláva v Kristu nás provází stále. Jen pro ni mít otevřený zrak víry. Bůh činí z obyčejného neobyčejné a z prostého posvátné, ze všedního slavnostní. I tento pozemský, lidskou rukou zbudovaný dům byl postaven proto, aby se v něm zrcadlil odlesk Boží slávy, aby uprostřed proměnlivého byl znamením stálého, uprostřed pomíjivého obrazem toho, co je věčné. A tím je Boží láska k nám. Byl postaven proto, abychom se zde setkávali jako bratři a sestry kolem Kristova slova a stolu, a on sám, aby byl přítomen v našich očištěných a Boží lásce otevřených srdcích. „Kde je dobrota a láska, tam je také Bůh“.  Kdo toto poznává a zakouší a prožívá, může se připojit k vděčné modlitbě žalmisty: „Zamiloval jsem si dům, v němž bydlíš, kde má příbytek tvá sláva.“ Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 18.10.2007 08:19 zobrazeno: 3903x