Postní kázání – březen 2014
Sestry a bratři,
pro své postní kázání jsem zvolil verš z 5. kapitoly listu apoštola Pavla Římanům: „Máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.“
Je to slavnostní, osvobozující a radostná výpověď. Ale položme si otázku: Je tomu skutečně tak? Zakoušíme doopravdy pokoj?
Pokusme se tedy porozumět tomu, co nám apoštol Pavel ve svém listě Římanům říká. To první, co nám Pavel sděluje, je, že se pokoj týká společenství. Říká v množném čísle „máme pokoj“. Pokoj je tady dar určený celému společenství, celé církvi, všem křesťanům. Podle Janova evangelia Ježíš oslovuje společenství učedníků pozdravem „Pokoj vám“ (J 20,21.26) Není to sobecký přístup, kdy člověk si říká: „Hlavně, abych já měl pokoj, pokoj od všeho a od každého, abych si žil v klidu.“ „Nic mě nezajímá a tím mě nic nevyvede z míry.“ Právě naopak – ve společenství církve máme zvláštním způsobem k hodnotě pokoje blízko. Navzájem si ho přece přejeme.
To druhé, co apoštol Pavel zdůrazňuje, je, že se jedná o „pokoj s Bohem“. Mistr Jan Hus ve svém známém kázání o míru rozlišuje trojí pokoj, přesněji řečeno trojí rovinu pokoje – pokoj se sebou samým, pokoj s druhými lidmi a pokoj s Bohem.
Všechny tři roviny pokoje jsou propojeny a navzájem jsou úzce spojeny. Kdo nemá pokoj v sobě, tak ho nedokáže mít ani s druhými. Když člověk nemá v sobě klid, pohodu a vyrovnanost, tak se to odráží i na jeho vztazích s druhými. Vyvolává napětí, konflikty a hádky. A zase ten, kdo nemá pokoj v sobě, tak je to způsobeno nějakou hlubší nevyrovnaností. Není v hloubce svého srdce smířen s Bohem, který je hlubinou pokoje a míru. Jak to vyslovil ve svém Vyznání církevní učitel Augustin: „naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v Tobě, Bože“. A to je právě příležitost postní doby – hledat pokoj s Bohem, toužit po něčem a otevřít se mu, aby nás prostoupil Boží pokoj, který převyšuje každé naše pomyšlení“.
A to třetí je Pavlovo ujištění, odkud pokoj přichází, kdo ho působí a zprostředkovává. Tento pokoj není totiž z nás, z naší přirozenosti. Není našim pocitem či vnitřním stavem, který bychom vlastnili a měli ho ve své moci. Přichází od Boha, a to „skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“ Toto je liturgická formule, která se opakuje při bohoslužbě. Vidíme, že je to velmi starobylá formule užívaná při starokřesťanské bohoslužbě a setkáváme se s ní často už v Pavlových listech (1Te, Ř 5,21, Ř 6,23, Ř 7,25). Vyjadřuje, že Ježíš je prostředníkem, skrze něho k nám proudí Boží pokoj. On nám tento pokoj zprostředkovává. Bez něho bychom ho nedosáhli. On nám otvírá k němu přístup. „Máme skrze něho pokoj“ znamená pro církev umožnění žít ve vzájemném pokoji. „Máme skrze něho pokoj“, znamená pro lidstvo naději, že tím posledním stavem je pokoj a mír, i když v tomto světě je neustále narušován a ohrožován. „Máme skrze něho pokoj“ znamená ale i můj osobní pokoj s Bohem, mé osobní smíření s ním. Čím vzniká v nás nepokoj? Důvodem mohou být různé zlé zprávy a události, strach, nezdar. Důvodem může být i to, že chceme být co nejlepší. Ale nedaří se nám to, a tak pociťujeme nespokojenost. Někdo zase naopak rezignuje na to se měnit k lepšímu, pracovat na sobě, uvolní prostor zlému, ale v tomto případě mu také chybí pokoj. Neboť je řečeno: „nemají pokoj svévolníci“ (Iz 48,22).
Máme dokázat se přijmout jako hříšníci a současně si vírou přisvojit Kristovu milost a spravedlnost. Bůh nás činí skrze Krista spravedlivými, ospravedlněnými. To je jádrem Pavlova listu Římanům – ospravedlnění z víry. A toto ospravedlnění z víry je cestou k pokoji. Naše cesta k pokoji, jak nás jednotlivců, tak i společenství církve, je obtížná a nesnadná. Přesto nám již Bůh tuto cestu otevřel a umožnil nám k svému pokoji přístup. Kéž i pro nás platí apoštolovo ujištění radosti: „Máme pokoj s Bohem skrze Ježíše Krista, našeho Pána“. Amen.
Tomáš Butta, patriarcha
Marie Trtíková publikováno: 26.03.2014 02:44 zobrazeno: 2154x