Rozhovor s farářkou Církve československé husitské Hanou Tonzarovou v magazínu Christnet

25.05.2022

Váš dědeček byl nejdéle sloužícím knězem církve husitské. Čím Vás inspiroval?

Můj dědeček, Mgr. František Božovský, působil v duchovenské službě 70 let, započal ji ještě za svých studií teologie a skončil ve svých 92 letech, kdy odešel do náruče našeho milostiplného Otce. Prožil těžké časy 2. světové války, socialismu, který duchovní službě nepřál, vzpomínám, jak mi dědeček vyprávěl, že mu volal biskup a říkal: Františku, ty chceš v té Příbrami skončit? Pročpak? divil se dědeček. No, že jsi poslední v okrese, kdo ještě vede mládež! Doba nepřála žádným aktivitám církve, perzekvovala farníky i duchovní, jimž navíc posílala plat, který nestačil pomalu ani na základní potřeby. Dědeček přesto neztratil svůj milý a naděje plný pohled, radoval se z maličkostí, rozdával radost a naději všem kolem sebe. Fara se stala útočištěm mnohých, a to i díky jeho manželce Věře, která věrně stála po celou dobu po jeho boku, byla svou houževnatostí, dobrotou a pracovitostí a též i kuchařským uměním, ale i aranžerským nadáním tmelícím prvkem sboru církve i rodiny, a to přes všechny bolesti, které na sobě ze svého tělesného postižení nesla. Po sametové revoluci ve svých 78 letech začal dědeček - hned jak to bylo možné - vyučovat opět náboženství na gymnáziu. Scházeli jsme se jako mládež na faře a z prvního a druhého porevolučního ročníku gymnázia nás šlo studovat na Husitskou teologickou fakultu UK hned několik. Dědeček byl stále mladý duchem, a přitom měl řád, včetně každodenního rytmu, který mu umožňoval stihnout mnohé, co dnes mnozí jen těžko zastanou: od pastoračních návštěv a rozhovorů (a to i v nemocnicích a v domovech pro seniory i mimo Příbram), studia nové literatury a veškerého církevního tisku po i několikeré bohoslužby za neděli, svátosti křtů, svateb, pohřby či proslovy na městských slavnostech a pietních aktech. Když jsem jako sedmnáctiletá v čase revolučním začala sama více chodit na bohoslužby, oslovovala mě jeho kázání, ale i jeho laskavý přístup. Později, když jsem již studovala teologii, diskutovali jsme o nových teologických pohledech, byl otevřený v rozhovoru, byť byl původně vyučen v předchozí teologické generaci, ale jak stále průběžně studoval a četl nové publikace, bylo nádherné s ním hovořit, byť měl třeba jiný pohled na danou problematiku. Svým životem žil evangelium, o němž vždy říkal, že je radostné. A tuto vnitřní radost i vyzařoval. V mnohém je mi dosud vzorem, a to i přesto, že v duchovenské službě působím jako farářka 25 let. A nezůstalo jen u mě, má maminka, dědečkova nejstarší dcera, se nakonec stala též farářkou a bratranec působí v celocírkevním archivu. 

Rozhodla jste se studovat teologii. S jakými plány do budoucna jste si zvolila právě tento obor?

V porevolučním rozletu jsem měla pocit, že můžeme všechno, a to se týkalo i studia. Fakulta se otevírala, a to i v rámci Univerzity Karlovy, kam byla znovu inkorporována, nabízela studium teologie, judaistiky, ale i filozofie, religionistiky, pedagogiky, psychosociálních věd. Táhlo mě to od počátku k vědění, přidala jsem si proto k jednooborové teologii ještě z dvouoborového studia religionistiku. Jasný plán jsem neměla, teologie, filozofie a religionistika mě ale od počátku velice zaujaly. Od počátku jsme se neformálně setkávali také se studenty evangelické a katolické fakulty, zvláště při fotbalových turnajích v rektorský den. To možná předznamenalo mé ekumenické angažmá.

Jak ve Vás zrálo rozhodnutí ke kněžství?

Rozhodnutí ke kněžské službě ve mně začínalo zrát – jistě pod vlivem dědečka, ale nově i studia, asi ve třetím ročníku fakulty. Měli jsme za sebou letní pracovní tábor se studenty evangelické fakulty z Německa a pravoslavné fakulty z Řecka na Krétě, kde jsme v ekumenické spolupráci – budovali jsme společně – skutečně fyzicky – centrum pro mládež včetně amfiteátru a kostela – poznávali v praxi pravoslavné křesťanství. Současně jsme měli na fakultě kontakty s fakultou v Heidelbergu, konali jsme společné semináře. Možná i díky tomu mě začala zajímat specifika a historie novodobé husitské církve, v níž jsem vyrostla. V magisterském cyklu jsme měli praxe v náboženských obcích, mimo jiné jsem tak načerpala první praktické znalosti s výukou náboženství a prací s dětmi, kterou jsem záhy po vysvěcení pak sama začala rozvíjet. Ve čtvrtém ročníku fakulty ve mně dozrálo přesvědčení, že se po skončení studia budu věnovat duchovenské službě a přijmu kněžské svěcení. V posledním, pátém ročníku jsem si kladla otázku, zdali je vůbec nějaké jiné povolání než kněžské, které má v tomto světě smysl? Zní to úsměvně, ale byla jsem ve svých třiadvaceti letech již zcela zapálena pro práci duchovní.

Pouť na Sázavě - patriarcha T. Butta, biskup P- Pechanec a biskup D. Tonzar a Hana Tonzarová
Autor: archiv Hany Tonzarové

Vybírá si povolání Vás, anebo Vy si vybíráte povolání?

Již z výše uvedeného vyplývá, že si povolání vybralo mě, či lépe, viděla jsem, jak mnohé z toho, čím jsem doposavad prošla, mělo svůj smysl a dovedlo mě až ke kněžské službě. Či ještě jinak, jsem Bohu neskonale vděčná, že ve mně nechal zahořet vnitřní povolání ke službě, což vnímám jako velkou milost a požehnání. A jsem mu nesmírně vděčná i za to, že nejprve ke křtu a poté i ke kněžské a posléze i biskupské službě dovedl i mého manžela, že se tak můžeme vzájemně sdílet v té nejhlubší poloze.

Téma klerikalismu často zmiňuje papež František. V listu Božímu lidu napsal: „Bez ohledu na to, zda klerikalismus prosazují sami kněží, anebo laici, působí klerikalismus v těle církve rozštěpení, a to je živnou půdou pro mnohá zla, která dnes odsuzujeme.“ V husitské církvi řešíte též toto téma?  

Odmítnutí klerikalismu bylo programem novodobé husitské církve hned v jejím počátku, ve 20. letech 20. století.  Viditelně se to projevilo v odmítnutí kolárků, organizačně v tom, že se začaly volit v obcích Rady starších, které dodnes tvoří společně s místním farářem laici. Ti jsou pak voleni na všech úrovních do všech orgánů církve – na úrovni místní, diecézní i celocírkevní, v exekutivních orgánech pak nejméně v paritním poměru, či spíše v nadpoloviční většině. Do 2. světové války byli laici motorem mnoha prací – výstavby nových sborů – kostelů, ale i osvětové, kulturní a sociální činnosti. Po 2. sv. válce po nastolení socialismu, kdy bylo církvím znemožňováno, aby se veřejně projevovaly, ustaly mnohé z těchto činností a život církve se smrskl na bohoslužby, svátosti, pastoraci, biblické hodiny – přičemž to vše zajišťovali faráři a (od r. 1947) též farářky. To vneslo do církve nechtěný klerikalismus, přestože i v těchto dobách byli ve všech orgánech i laici.  Po revoluci se snažila církev vymanit z ghetta, do něhož byla zahnána, ale ubylo věřících a mnozí členové byli již ve vysokém věku, mladých bylo poskrovnu a neměli s církvi žádné zkušenosti. Přestože se již v mnohém práce církve obnovila, je ve srovnání s první republikou málo laiků, kteří by nesli na svých bedrech společně s farářem či farářkou nejrůznější činnosti. Je to dáno – politicky – vyvolaným úbytkem členů církve, jehož dopady stále ještě pociťujeme. Faráři na sobě neradi nesou mnohé úkoly, které dříve zajišťovali právě laici, jako jsou stavební práce apod. Potěšující ale je, že se objevuje nová generace, která má chuť opět spolupůsobit na správě i duchovním vývoji církve. Tím se snad přiblížíme k husitskému specifiku – důrazu na všeobecné kněžství všech pokřtěných a současně na svátostné kněžství, které rovněž ještě stále potřebuje více jeho nositelů.    

Jak vnímají vaši věřící otázky obecného a svátostného kněžství? Jak konkrétně se u nich projevuje vědomí obecného kněžství?

Obecně, teologické otázky, včetně této, vnímají věřící spíše nepřímo – zvláště prostřednictvím bohoslužeb, neboť Farského liturgie, která je každou neděli v našich sborech sloužena, je postavena na zpívaných odpovědích – střídavě duchovní a laici, de facto tak vytváří liturgii duchovní a laici společně. Jinými slovy, sám kněz bohoslužbu sloužit nemůže. Při bohoslužbě také zaznívá před eucharistickou částí i výzva všem, abychom se stali duchovními kameny, z nichž se staví duchovní dům milý Bohu, a stali se tak svatým kněžstvem (podle 1P). Voláme pak: „Kristus vprostřed nás“ a odpovídáme „s námi jest a povždy bude.“ Současně Večeři Páně může udílet ale jen vysvěcený kněz, byť je to sám Kristus, jak kněz deklaruje, kdo nás všechny zve k prostřenému stolu. Podobně tak i další svátosti. Při přípravě na křest, biřmování ad. se zdůrazňuje odpovědnost každého pokřtěného právě i s ohledem na všeobecné kněžství. To se dotýká i otázky autority. Kněz v naší tradici nestojí o stupínek výše, ale jde bok po boku svých farníků. Jeho úkolem je, aby je duchovně vedl a posiloval, nicméně i oni mohou, a často se tak děje, posilovat v jeho službě zase jeho. Nejvyšší autoritou v celé církvi je Duch Kristův.     

Podle posledního sčítání přibývá věřících, ale nikoliv ve smyslu, že by se hlásili ke konkrétní církvi. Tomáš Halík hovoří o tzv. odpoledním křesťanství. Jak vnímáte tento fenomén Vy, např. též jako vyučující u svých studentů?

Jak říkal prof. Lochman: kde není víra, tam je pověra. Statisticky sice přibývá napříč celou Evropou i v naší zemi věřících, nicméně mnozí věří v nejrůznější esoteriku. Poznat Krista není záležitost přečtení jedné knihy, ne náhodou Ježíš v závěru Kázání na hoře varuje, že širokou cestou, vedoucí k záhubě, jdou mnozí, zatímco úzká je brána a úzká cesta vedoucí k životu a málokdo ji nalézá. Dnešní hektická doba nepřispívá k hledání, mnozí chtějí všechno hned, nemají trpělivost či se jim v jejich očích nevyplatí hledat něco s nejistým výsledkem, a tak zůstanou u toho, že „něco“ je (něcisté - rovněž termín prof. Halíka), ale zahlceni vzruchy tohoto světa nemají čas se tím hlouběji zabývat. Na druhou stranu se ve své duchovenské i učitelské praxi setkávám s mladými, kteří nepodléhají tlaku komerce a profitu a chtějí hledat, pustí se do pro ně neznámých hlubin a radostně objevují sebe sama v nové perspektivě víry ať při rozhovorech v přípravách na křty, svatby či při výkladu Písma či postupnému vnořování se do teologie při studiu. Je radostné vidět, jak sám Kristus působí v jejich životech, někteří studenti Husova teologického institutu, kde také vyučuji, kupř. poté zcela změnili zaměstnání ve smyslu věnování se smysluplnější, kupř. sociální činnosti, popř. některé to dovedlo též k duchovenské službě, aniž by si to kdy před tím pomysleli.      

Prožíváme velikonoční dobu. Ve Vaší básni Vzkříšení zaznívá směrem k ženám:

„Vzkříšen byl, tak zde není
živý mezi mrtvými!
Neste tuto zprávu dál
též s učedníky mými.“

Jak se Vám jako ženě – duchovní daří nést tuto zprávu dál?

Někdy si říkám, jak je možné, že čísla počtu členů církve klesají či stagnují, když permanentně někoho připravuji na křest, svatby, káži, vyučuji biblistiku na Husitské teologické fakultě a Husově institutu teologických studií ... a mnozí duchovní to činí obdobně. Je to asi jako v tom Ježíšově podobenství o rozsévači, že jen některá semena padnou do úrodné země, ta však pak vydají velký užitek. Nedělám si tedy o sobě iluze, že oslovím evangeliem všechny, ale dělám, co mohu, abych vydávala ze sebe s Boží pomocí to nejlepší, byla nablízku, když je to potřeba. A modlím se, aby mě Pán Bůh vedl, kam On chce.  Nejtěžší je hlásat evangelium svým životem, abychom nikoho nepohoršovali, ale naopak, dokázali se ovládat, aby církev byla místem prodchnutým laskavostí, vzájemnou pomocí, vstřícností.

Vzkříšení je zprávou o životě, který vítězí nad smrtí, o dobru, které přemůže zlo. Současné zprávy z Ukrajiny však mohou tuto naději na vítězství dobra nahlodávat. Jak se vyrovnáváte s válkou Vy osobně a jak reaguje husitská církev? 

Církev československá husitská hned v první den invaze na Ukrajinu vydala své prohlášení a záhy prostřednictvím Husitské diakonie zahájila sbírku na podporu Ukrajiny, která trvá dodnes. V současnosti mnohé naše obce – farnosti organizují pomoc, poskytují prostory, vybavují je, vyvíjejí aktivity, jimiž by alespoň na chvíli mohli uprchlíci – většinou maminky s dětmi - aspoň na chvíli zapomenout na hrůzy války. Kupř. spolu šijí panenky pro UNICEF či chodí na výlety, učí se češtinu apod. Naše církev pořídila překlad liturgie do ukrajinštiny, který mají obce k dispozici, mohou tedy zvát i k bohoslužbám. Osobně jsem se zapojila v rámci celosvětové iniciativy Světové rady církví spolu vedení pobožnosti a modlila jsem se za mír na Ukrajině i v dalších oblastech světa, kde zuří válka. Komunikuji s knězem v Záporoží, připravujeme pomoc na místě, Husitská diakonie již vyslala na místo humanitární pomoc. Díky ekumenické spolupráci můžeme pomáhat ještě více, naši saští partneři nás podpořili v činnostech na podporu ukrajinských uprchlíků.

Je žalostné, když jsou do boje proti sobě postaveni bratři v Kristu. Podobně to zakoušeli naši předci v 1. světové válce, když nechtěli bojovat v rakouských uniformách proti svým srbským bratřím. Tak vznikaly zahraniční československé legie, které významně podpořily vznik samostatného Československa. Kéž Bůh dá a válečná vřava utichne, aby lidé mohli na Ukrajině opět svobodně dýchat. Kéž padnou všechny bariéry mezi národy, vždyť v Kristu již není Žid a Řek, Pán nebo otrok, muž či žena, ale všichni jsme v Kristu novým stvořením. Kéž jsme tedy v tomto čase zjevování Krista proměňováni skrze setkání s Ním k lásce, namísto nenávisti, službě, namísto sebeprosazování se, a tak i míru - pokoje namísto války. Bůh nám v tom všem pomáhej!

Hana Tonzarová, Th. D. je duchovní Církve československé husitské. Po studiu na Husitské teologické fakultě UK v Praze byla v roce 1996 vysvěcena na kněze Církve československé husitské. Na téže fakultě pak absolvovala i doktorské studium teologie, kde dnes působí na katedře biblistiky. Ve vedení církve se věnuje ekumenickým vztahům i vztahům církve a veřejnosti. Mimo to i nadále vykonává jako farářka pastorační a kazatelskou službu.

Oldřich Nováček publikováno: 27.05.2022 12:32 zobrazeno: 1042x