Zpravodajství z církví

Novinky z domova a speciál o novém pražském arcibiskupovi - Dominiku Dukovi.

➡           8. února 2010, www.cs.ecumenicalpress.com, Autor: Kamil Sedláček

V Praze proběhl druhý Misijní víkend na téma Převezmi štafetu Moravských bratří                                      

V sobotu 6. února 2010 proběhl v prostorách Křesťanského společenství Praha v ulici Na Žertvách druhý ročník Misijního víkendu, letos na téma „Převezmi štafetu Moravských bratří“.

Po úvodním přivítání a chválách, které vedla pražská skupina Oáza, vystoupila se svou výzvou dlouholetá misionářka Ludmila Hallerová. Připomněla, že milost má svůj konec a proto je nutno v každé generaci vychovat nové misionáře. Vybídla mladou generaci, aby podle hesla letošního misijního víkendu vyšla a následovali příklad Moravských bratrů, kteří „naplnili evangeliem celý svět od rovníku k pólům“.

Poté pořadatelé promítli krátký dokument o životě v indickém slumu a o misionáři, který se do tohoto tvrdého světa přistěhoval, aby zde mohl hlásat evangelium a rozdávat naději. Následovaly prezentace šesti misijních organizací, které se na pořádání misijního víkendu spolupodílely.

První se představila společnost Ebenezer, která pomáhá Židům z celého světa s přesídlením do státu Izraele. Celkem se již díky ní mohlo přestěhovat 130 000 lidí především z oblastí bývalého Sovětského svazu. Misijní nadační fond Nehemia působí v 15 zemích světa včetně Gruzie, severní Osetie, KLDR a různých afrických zemí. Ročně pomáhá částkou kolem 3 600 000 Kč. Následovala prezentace Křesťanského misijního centra (KMS), které pomáhá misionářům a potřebným lidem v řadě zemí, mj. v Africe. Čtvrtá prezentace představila Operation Mobilisation, která působí od roku 1957 ve 110 zemích světa v celé řadě oborů a programů. Další na řadě byla Wycliffe Czech republic, organizace zaměřená na překlady Bible do různých jazyků, a jako poslední shlédli účastníci představení pobočky YWAM (Youth With A Mission, Mladí s posláním) z německého Herrnhutu (Ochranova), která patří mezi nejaktivnější misijní organizace v Evropě.

Po krátké přestávce předstoupil před účastníky Jan Schlegel, zakladatel a ředitel ochranovské pobočky YWAM. Na úvod představil svou rodinu a popsal také své obrácení, které proběhlo díky jeho ženě, která je dnes jeho spolupracovnicí ve vedení ochranovské YWAM. Zdůraznil přitom, že v začátku jeho partnerského vztahu byla snaha maximálně pochopit a poznat myšlení a osobnost jeho ženy a takovouto snahu by měl mít každý křesťan vůči Ježíšovi.

Poté Jan Schlegel položil svým posluchačům otázku: Která pasáž nejlépe vystihuje podstatu Ježíšova vystoupení, Jeho života a oběti? Podle Jana Schlegela je to evangelium podle Lukáše 19:10- „Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ Právě motiv hledání a záchrany označil Jan Schlegel za „červenou nit“, která prochází celou Biblí a také za Ježíšovu největší touhu a potěšení.

Hlavní překážkou misijního působení křesťanů je podle Jana Schlegla jejich uvěznění v každodenních malichernostech, ale také v neochotě uvědomit si, že právě oni jsou nástroji, které Bůh chce použít ke změně určitého místa nebo kultury. Připomněl, že v celém světě, i v našem bezprostředním okolí, je velmi mnoho frustrace, beznaděje a zoufalství. Kristus toto zlo vidí, Jeho pohled se nemění a my bychom jej měli pochopit a přijmou za svůj.

Další část svého projevu pojal ředitel ochranovské YWAM jako biblické studium. V první pasáži z 2. knihy královské 6:24-30 je popsán hladomor v Samaří, obleženém asyrskou armádou. Druhá pasáž, 7:3-12, popisuje zázračné vysvobození z této beznadějné situace. Důležitou roli zde sehrála čtveřice malomocných, kteří zhodnotili svou situaci jako beznadějnou a nakonec zvolili nejmenší zlo: odchod do nepřátelského tábora. Ten ale díky Božímu zásahu našli prázdný a mohli přijmout materiální požehnání.

Jan Schlegel zdůraznil význam věty, která zazněla ve verši 9: „Neměli bychom takto jednat.“ Malomocní si uvědomují, že není v pořádku, jestliže si tuto radostnou zvěst nechají pro sebe, protože jejich bližní trpí nouzí. Právě toto uvědomění by měli podle Jana Schlegela mít všichni křesťané. Měli by si uvědomit, že na mnoha místech světa panuje duchovní hladomor a fyzické utrpení a měli by usilovat o to, aby mohli nějakým způsobem participovat na jeho odstranění. „Máme mnoho možností. Bůh nás chce použít, možná v našich městech, možná v dalekých zemích.“ Křesťané podle jeho slov přijímají mnoho požehnání, pokud si jej ponechají jen pro sebe a nepodělí se o něj, prohřešují se.

Ředitel ochranovského YWAM poté svá slova ilustroval příběhy mladistvých a dětí, které žijí na gigantických skládkách odpadu u etiopské Addis Abeby, a které mohl s jedním misijním týmem náhodou poznat. Mladí lidé, včetně chlapců ve věku pouhých pěti let, zde živoří v otřesných hygienických podmínkách, pijí silně znečištěnou vodu a živí se odpadky, zahřívají se u ohňů z gumových bot, vydávajících jedovatý karcinogenní kouř, a každou noc čelí nájezdům smeček hyen. Skupinku přitom vede Prahamo, chlapec, který při prohledávání smetiště našel obrázek Ježíše a posléze i Bibli. Studium Bible dodávala skupince soudržnost a naději.

„Potřebujeme zvláštní povolání, abychom tam šli a pomohli?“ řekl Jan Schlegel. Na místě se objevila řada humanitárních pracovníků, vždy však pouze zapsali jména dětí, vyfotografovali je a nikdy se znovu neobjevili. „Opravdu Bůh nikoho neposílá? Nebo čeká na ty, kdo budou připraveni jít tam, kde mu udělají radost?“ YWAM se rozhodla opravdu pomoci a její dobrovolníci, z nichž pro některé se stala Etiopie celoživotní volbou, zde pomohli vybudovat dílnu, v níž dívky ze slumů kolem odpadkových hor ručně šijí trička. Tak si přivydělávají na živobytí a nemusí prohledávat skládky. Pro chlapce ze skládek se pak v Ochranově připravuje projekt kuřecí farmy.

Na závěr semináře Jana Schlegela proběhla mezi přítomnými sbírka na pomoc etiopským dětem, na které se vybralo 14 001 Kč a 27,50 euro.

➡           9. února 2010, www.cs.ecumenicalpress.com, Autor: Kamil Sedláček

Jaromír Bílý promluvil v rámci Misijního víkendu v Praze o historii ochranovského sboru

V sobotu 6. února se v Praze uskutečnil Misijní víkend 2010, pořádaný několika misijními organizacemi. Odpolední program začal v 13:30 seminářem předsedy správní rady Nadačního fondu Nehemia a pastora sboru Apoštolské církve v Novém Jičíně Jaromíra Bílého, který seznámil přítomné s historií Moravských bratří z lužického Ochranova.

Na úvod Jaromír Bílý zmínil, že celé ochranovské hnutí je v našem prostředí poměrně neznámé, především proto, že většina Moravských bratří hovořila německy a proto národní obrození tuto významnou epizodu křesťanských dějin odmítlo. Přitom sbor z Ochranova založil za 30 let více misií, než celá evangelická církev za 200 let své existence, uvedl.

Moravští bratři navazovali na tradice staré Jednoty bratrské, která vznikla v Čechách v roce 1457 jako reakce na bojovné husitství, a která zanikla po bitvě na Bílé hoře. Velký vliv na vznikající novou Jednotu bratrskou mělo dílo Jana Amose Komenského, který působil v oblasti Fulneku a Nového Jičína, odkud právě velká část Moravských bratří pocházela.

Zakladatelem sboru Moravských bratří v Herrnhutu neboli Ochranově v Horní Lužici byl Kristián David. Silně na něj zapůsobilo utrpení pronásledovaných nekatolíků v době rekatolizace Českého království, a proto využil svého povolání tesaře, které mu v tehdejší společnosti zajistilo relativně vysokou mobilitu, a vyprosil si od hraběte Mikuláše Ludvíka von Zinzendorfa povolení vybudovat na jeho gruntech kolonii pro své souvěrce.

12. května 1724 přišli do Ochranova první uprchlíci z Moravy, David Nitschmann (Biskup), David Nitschmann (Confessor), David Nitschmann (Syndicus), Melchior Zeisberger a Johann Töltschig, později označovaní za sloupy zdejšího sboru. Místo bylo natolik nehostinné, že někteří z příchozích po jeho spatření plakali. Přesto místní sbor záhy dosáhl počtu 550 členů, během třiceti let však vyslal 226 misionářů. První místem, kam bratři zamířili, byl ostrov sv. Tomáše v Karibiku, kde hlásali evangelium mezi místními otroky. Z dvaceti sedmi misionářů se jich vrátilo jen sedm. Zajímavá byla misie u Eskymáků v Grónsku, kde si bratři uvědomili, že hlásání evangelia nesmí být spojeno s prosazováním evropské či jakékoliv jiné kultury. Z Ochranova vyšel i „apoštol Indiánů“, ve Spojených státech dodnes známý David Zeisberger, dodal řečník.

Jaromír Bílý na závěr zdůraznil obrovskou obětavost Moravských bratří, kteří často platili za kázání evangelia svým životem, jakož i jejich odhodlání přinést Krista do života všech lidí na světě a především jejich zápal pro Krista jako dodnes aktuální odkaz misionářů z Ochranova.

➡           9. února 2010, www.cs.ecumenicalpress.com, Autor: Kamil Sedláček

Misionářka Martina Šambazová vyprávěla účastníkům Misijního víkendu 2010 v Praze o svých zážitcích a zkušenostech

V sobotu 6. února 2010 vystoupila v rámci Misijního víkendu 2010 misionářka Martina Šambazová se svým seminářem "Vyprávění české misionářky", v němž shrnula své dlouholeté zkušenosti z působení na mnoha místech Evropy a Asie.

Poté, co jako sedmnáctiletá uvěřila, přijala Martina Šambazová od Boha výzvu k práci pro Izrael. První možnost k setkání s touto zemí dostala, když mohla pracovat jako dobrovolnice v severoizraelském kibucu, založeném českými Židy, kteří sem uprchli před nacisty. Místo původních tří měsíců zde zůstala celý rok, když se mezitím přesunula do druhého kibucu ke Genezaretskému jezeru.

Po skončení této doby našla Martina Šambazová nové uplatnění v práci pro Ebenezer, založený Švýcary Gustavem a Elsou Schellerovými. Jejím prvním působištěm byla Ukrajina, odkud na lodi Dimitrij Šostakovič pomáhala dopravovat místní Židy z Oděsy přes Istanbul do Haify. Později byla vyslána na Dálný východ, do Birobidžanu, hlavního města židovské autonomní oblasti, a své působení v této oblasti zakončila v Magadanu, bývalém koncentračním táboře pro politické vězně. Zde všude pomáhala Židům, ochotným vystěhovat se do Izraele, s vyřizováním všech potřebných záležitostí.

Po osmi měsících v Rusku se misionářka vrátila do Jeruzaléma, kde spolupracovala s organizací „Křesťanští přátelé Izraele“ (Christian Friends of Israel, CFI). Ta pomáhala nově příchozím Židům začlenit se do izraelské společnosti, poznat místní kulturu a stát se plnohodnotnými občany státu Izrael. Zúčastnila se také dodávek humanitární pomoci arabským beduínům do palestinských pouští.

Po krátkém mezidobí, které strávila na Sibiři, se působištěm Marty Šambazové stala střední Asie. Misionářka promítla přítomným řadu fotografií ze svých pracovišť v Kazachstánu, Turkmenistánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu, seznámila je s reáliemi těchto zemí, s mentalitou místních lidí, hovořila o problémech, které musel její tým překonávat a o úspěších, kterých bylo dosaženo. „Není lepší místo, kde můžeme být, než tam, kde nás Bůh chce,“ uzavřela Marta Šambazová svůj příspěvek.

➡           10. února 2010, www.cs.ecumenicalpress.com, Autor: Kamil Sedláček

Pavel Zoul vedl na Misijním víkendu seminář na téma Použij svou profesi v misii

V sobotu 6. února se v Praze uskutečnil Misijní víkend 2010, který letos dostal téma „Převezmi štafetu Moravských bratří“. V rámci odpoledního programu pořadatelé přichystali tři volitelné semináře. Pavel Zoul, předseda české sekce mezinárodní misijní organizace Operace mobilizace, si připravil téma „Použij svou profesi v misii.“

„Křesťané se domnívají, že misie je jen jít a mluvit,“ řekl Pavel Zoul na úvod. Poté přítomným promítl krátký film o misionářích, kteří poskytovali lékařskou pomoc lidem ve slumech ve východoafrickém Džibuti. Zdůraznil přitom, že tito lidé vlastně vykonávali různé profese, zdravotníkem počínaje a kameramanem konče, přesto všichni byli současně misionáři. „Centrem misie je hlásání evangelia, ale Ježíš se také dotýkal nemocných,“ řekl Pavel Zoul. „Misie není jen evangelium, je to i praktická pomoc.“

Misie podle slov Pavla Zoula může mít různou podobu, dokonce i Coca-Cola a McDonald’s vlastně předvedly ve svém oboru velmi efektivní a zajímavou misii. „Hovoříme o misii křesťanské. Komu patří? Patří církvi? Nebo Bohu? To si musíme vyjasnit,“ pokračoval předseda české pobočky Operace mobilizace. Do 16. století, jak připomněl, znamenal výraz „misie“ učení o Trojici. Mitto znamenalo vyslání Ježíše Otcem ke spásnému dílu na tomto světě, které probíhá již od dob Starého zákona přes život Ježíše Krista až po dnešek. „Misie není činnost církve,“ prohlásil Pavel Zoul a dodal, že misie je Boží akce k záchraně lidí, ztracených v tomto světě, missio Dei. V evangeliu podle Matouše najdeme imperativ „Jděte!“ „Není to možnost, není to volba, je to rozkaz,“ řekl Pavel Zoul.

Jak dále pokračoval, od 16. století se misie objevuje v terminologii jezuitů jako pojem pro šíření křesťanství mezi nekatolíky, včetně protestantů, kteří sami tento pojem převzali jako označení pro své cesty do zámoří. Zde se brzy začala misie spojovat s kolonizací. Misie tehdy označovala vysílání misionářů, misijní společnost, centrum, sbor bez pastora nebo misijní stanici. Mnoho z Missio Dei se tak podle Pavla Zoula ztratilo. Církev se soustředila na praktickou teologii a misie se začala chápat jako nadstavba, která je součástí poslání církve, ale nestojí na prvním místě.

Postupně tak dle slov Pavla Zoula došlo ke střetu teologie a missiologie. Protestanti i katolíci usilovali po roce 1950 na opětovném sblížení obou oborů a dokázali, že misie byla na počátku existence církve nikoli nadstavbou, ale samotným základem existence křesťanských sborů. „Kdo se vzdá misie, vzdává se svých základů, kapituluje,“ zdůraznil Pavel Zoul.

„Misie není organizace, činnost anebo letní výjezd na Ukrajinu. Misie je Boží akce na záchranu lidí ve světě, které trvá od dob Starého zákona přes spásné dílo Ježíše Krista až dodnes. Misie je smyslem existence církve na zemi,“ prohlásil Pavel Zoul dále. Je zodpovědností církve zapojit se do misie. „Otázka nestojí, jestli se zapojit, ale jak se zapojit do missio Dei.“

Pavel Zoul pokračoval odkazem na list apoštola Pavla Římanům 10:13-15, podle kteréžto pasáže v misii figurují tři skupiny lidí: ti, kdo potřebují zachránit; ti, kdo k nim mají jít a ti, kdo je mají vyslat. Církev je rozdělena na ty, kdo mají jít a ty, kdo mají zůstat. „Kam patříme? Dokážeme se dnes zařadit? Jaké je moje místo v Jeho plánu?“ Pavel Zoul prohlásil, že svou profesi můžeme využít jako ten, kdo vysílá i jako ten, kdo je vyslán.

Podle slov řečníka nemá každý povolání jít do misie, ale i ti, kdo nejdou, mohou pomoci penězi, zkušenostmi a znalostmi. Rovněž mezi těmi, kdo jsou vyslání, nemusí být všichni evangelisty. Mohou nabídnout svoje zkušenosti, čas nebo profesi v misii.

V dalším pokračování svého semináře poukázal předseda české sekce Operace Mobilizace na způsob, kterým tato organizace pomáhá církvím hlásat evangelium v zemích, do kterých se jako misionáři nemohou dostat. Do takovýchto zemí připlouvá loď Logos Hope, která je registrovaná na Maltě a podle mezinárodního práva má její paluba status maltského výsostného území, proto mohou lidé z přístavů přicházet na loď a bez obav se seznamovat s evangeliem.

Na údržbu a chod této lodi je potřeba velké množství profesí, z nichž Pavel Zoul představil jen několik. Je tu potřeba profesionálních námořníků, navigátorů, údržbářů motorů, organizátorů života na lodi, misijních akcí a zásobování, lékařů, učitelů mateřských i základních škol, elektrikářů, svářečů, truhlářů, pradlen, natěračů, strojníků, knihovníků, prodavačů, kuchařů, techniků a osvětlovačů pro mezinárodní večery, umělců a mnoho jiných. „Všichni jsou současně misionáři!“, připomněl Pavel Zoul

Dalším specifickým druhem misie v zemích, kde se evangelium oficiálně hlásat nesmí, je tzv. Tent maker. Předseda české sekce mezinárodní misijní organizace Operace mobilizace vysvětlil jeho systém přirovnáním k praxi apoštola Pavla. Jako Pavel chodil evangelizovat do cizích zemí a přitom si vydělával jako výrobce stanů, mohou dnes misionáři přicházet do některých států jako obchodníci nebo dělníci, pracovat a přitom evangelizovat. Jinde podle jeho slov křesťané podnikají a přitom ovlivňují své zaměstnance evangeliem.

„Bůh pro nás ve své missio Dei připravil určité místo,“ zakončil Pavel Zoul. „Známe je?“

➡           8. února 2010, www.tisk.cirkev.cz  Autor: Irena Sargánková

Slovo k XXI. zimním olympijským hrám ve Vancouveru

Dne 12.2.2010 budou v kanadském Vancouveru zahájeny XXI. zimní olympijské hry a pozornost světa bude na tuto sportovní slavnost soustředěna až do 1.3.2010. Přinášíme k této příležitosti vyjádření České biskupské konference, které poskytl plzeňský biskup František Radkovský jako její delegát pro laiky, do jehož kompetence patří i sport.

Praha: Zanedlouho začnou XXI. zimní olympijské hry v kanadském Vancouveru. Bude to velký svátek sportu a přátelství mezi národy i mezi jednotlivci. Olympijské ideály podporující rovnoprávnost a univerzální bratrství všech sportovců bez rasové, politické a náboženské diskriminace, vysoké morální a výchovné nároky spočívající mimo jiné v čestném soutěžení, ušlechtilé radosti z vítězství vlastního a také soupeřů, ve vysokém hodnocení nejen vítězství, ale i samotné účasti v olympijských soutěžích, to vše jsou hodnoty všeobecně lidské a také křesťanské.

Dnešní doba je zatížena sobectvím, jež dopadá i na sportovce a jejich kluby. Sport se stále víc stává velkým byznysem se všemi negativními důsledky: s podplacenými výsledky zápasů, s výkony vybičovanými dopingem, s tvrdým a bezohledným bojem mezi hráči, doprovázeným zraněními s celoživotními následky, s hrubým a destruktivním chováním fanoušků, vybičovaných vášněmi a fanatismem.

Kéž tedy olympijské hry svými ideály opět pozvednou morální a etickou úroveň sportu a postaví lidem před oči ideál, prosazující univerzální bratrství ve sportu i v životě vůbec. Ať sportovní příznivci a zvláště mladí lidé najdou mezi sportovci své vzory, které je budou motivovat k ušlechtilému chování a jednání, k vlastenectví a ke snaze o zdravé tělo a bystrého a vzdělaného ducha.

Přejeme našim sportovcům hodně úspěchů a také mnoho krásných zážitků z nezapomenutelných dní strávených na olympiádě a všem divákům a posluchačům u televizních obrazovek a rozhlasových přijímačů hodně radosti z našich reprezentantů i z krásy sportovních výkonů všech sportovců.

Všem vyprošujeme hojné Boží požehnání.

Katoličtí biskupové Čech, Moravy a Slezska

 

➡           8. února 2010, www.christnet.cz

Co očekávám od nového pražského arcibiskupa

Nároky na osobu a roli arcibiskupa jsou nesmírné a je zřejmé, že i nejlepší možný kandidát se může „ideálu“, který se pokusím popsat, nanejvýš jen blížit.

Pražský arcibiskup je společností  vnímán jako hlavní symbol české církve (leckdy i všeho křesťanství a náboženství), při současné „personifikaci“ institucí stále postoj k církvi do značné míry záleží na mravní autoritě a osobním charismatu arcibiskupa. Kdyby se objevila v nynější  době neuspokojeného hladu po věrohodných autoritách opravdu velká a všestranně věrohodná osobnost, mohla by se za určitých okolností stát „pastýřem národa“. (Je zde vzpomínka na osobnosti kardinálů Berana a Tomáška, kteří si tuto autoritu – ovšem za specifických historických podmínek - postupně získali.)

Arcibiskup by měl dnes plnit především ony tři úkoly, které Benedikt XVI. nedávno označil za hlavní pro českou církev: vést intelektuální dialog s agnostickou většinou společnosti, dbát o vzdělání a o charitu.

Budoucí arcibiskup musí mít především schopnost oslovit širší veřejnost – tedy také komunikovat s médii. Ať se nám to líbí či ne, každá skupina ve společnosti (církev, politická strana, etnická menšina aj.) bude mít takovou váhu, do jaké míry bude disponovat elitou, která ji bude schopna reprezentovat v médiích. Arcibiskup musí umět objasnit veřejnosti roli církve ve společnosti, co církev může současné společnosti nabídnout (a pak teprve vyložit ekonomicko-právní předpoklady tohoto působení). (Udělala se fatální chyba v tom, že společnost slyší jen požadavky církve, ale nemá představu o její nabídce – pak vzniká dojem, že „církvi jde jen o majetek“.)

Arcibiskup musí mít schopnost vést – to znamená formulovat vize života a působení církve do budoucnosti, stanovit cíle, priority – a získávat a motivovat pro to své spolupracovníky. (Tento cíl měla splnit plenární pastorační synoda – a nesplnila ho.) Musí se umět osvobodit od svých dosavadních pracovních stereotypů (venkovského biskupa či faráře), protože jeho role bude zásadně jiná: má být učitelem (tedy vzdělaným teologem!) v podmínkách, kde společnost o křesťanství téměř nic neví a kde i vzdělání uvnitř církve je žalostně nízké a dlouhodobě zanedbávané.

Musí být rovněž diplomatem – mít moudrý, vyvážený vztah k politické scéně, nebýt příliš vázaný k určitému politickému subjektu, být nezávislý a přitom komunikativní, umět hájit zájmy církve, ale zároveň být vnímán jako ten, který není soustředěn jen na úzké institucionální církevní zájmy (majetek!), nýbrž hájí v duchu křesťanského sociálního učení v celé společnosti hodnoty spravedlnosti, práva, občanské svobody – a dovede v případě potřeby být i prorocky statečný a kritický k nešvarům ve společnosti.

Pražský arcibiskup se bude pohybovat také na  mezinárodním poli (to předpokládá také jazykové znalosti!). V době, kdy prohlubující se evropská integrace bude mít nepochybně vliv na vývoj národní identity, měl by být vskutku Evropanem (opak provincionalismu) a umět interpretovat a reprezentovat také křesťanské hodnoty národní kultury v evropském kontextu. Je třeba, aby udržoval dobrý vztah se světem kultury a vzdělanosti (inteligence má tradičně v povědomí českého národa vysokou prestiž).

Je nesmírně důležité, aby byl lidsky věrohodnou duchovní osobností (nikoliv „byrokratem“, „politikem“).

Musí mít čistou minulost – zejména s ohledem na chování v době komunismu a na oblast morální (problémy zejména v  oblasti sexuální a majetkové jsou oblíbeným terčem médií; nesmí se opakovat „případ Wielgus“!)

Jsem tedy přesvědčen, že hlavní důraz by měl nyní pražský arcibiskup klást na vztahy ad extra – pokusit se změnit vztah společnosti k církvi, zvýšit autoritu a věrohodnost církve jako instituce. Co se týče správy diecéze, měl by mít schopnost komunikace s různými názorovými a spirituálními proudy v církvi (nebýt např. úzce vázán jen na jedno „hnutí v církvi“) a být pochopitelně i dobrým „managerem“ (anebo se dobrými managery obklopit).

Pokud příští arcibiskup bude zcela neschopen naplnit většinu těchto nároků, bude prostě vnímán jen jako úředník a o to větší odpovědnost za reprezentaci církve budou mít ti, kteří sice nebudou mít formální úřední autoritu, ale svým myšlením a osobním svědectvím si v církvi i společnosti vydobudou přirozenou neformální autoritu. Arcibiskup by v takovém případě neměl na tyto lidi žárlit, nýbrž vážit si jich a vytvářet prostor pro uplatnění jejich charismat k dobru církve i společnosti.

 

➡           8. února 2010, www.krestandnes.cz, Autor: Tisková zpráva

Premiér ČR Jan Fischer podpořil Národní týden manželství 2010

Ve svém vyjádření pro iniciativu Národní týden manželství (8.-14. února), jejímž letošním mottem je „V bohatství i v chudobě“, premiér Jan Fischer uvedl:

„Při slově manželství se mi vybaví hned několik dalších slov, která k němu patří – rodina a děti, což s sebou přináší ohromnou zodpovědnost, ale i radost. Žijeme v hektické době, valí se na nás mnoho informací, ovlivňuje nás dopad globalizace, mění se společenské hodnoty, mění se vnější, i vnitřní podmínky fungování rodiny.

 

Naštěstí fungující rodina stále zůstává jedinou institucí, kde si člověk může užívat pocitu sounáležitosti, lásky, bezpečí, lidské i mezigenerační solidarity bez ohledu na skutečnost, zda je zrovna nahoře či dole.

K tomu musí svým dílem přispět i další důležitá instituce, kterou je stát. Ten pak musí vytvářet podmínky pro snadné fungování rodiny. To však nejsou primárně jen všechny zákonem dané dávky, či daňové slevy. Především jde o přijímání legislativních opatření, které dostatečně flexibilně budou reagovat na stále se vyvíjející a měnící potřeby rodiny a jejích členů a umožní jim tak skloubit osobní, rodinný a profesní život.

Osobně mám silný vztah k rodině, beru ji jako nezákladnější věc. Když ji ztratíme, tak se můžeme jít klouzat. Což říkám i přesto, že jsem se jednou rozvedl. Vztahy nejsou jednoduché, není to čítanka/nejsou dopředu jasně dané, vždycky se dostanete do krizí, ale tím spíše si uvědomíte, jaká hodnota je ta zásadní. A tou je pro mě rodina.“

V bohatství i chudobě

„Ekonomické zpomalení bude samozřejmě znamenat i větší tlak na rodinu a manželství. Přesto jsou silné vztahy v rodině a komunitě nejlepší ochranou před finanční a sociální nejistotou a také chudobou. Týden manželství proto naléhá na politiky, aby brali kvalitu manželství a jeho podporu vážně. Podporou vzdělávacích programů v oblasti vztahových dovedností nebo systematickým vzděláváním na středních a základních školách v otázkách výchovy k dobrému manželství a rodičovství je možné významně předejít mnoha osobním i společenským krizím“, uvedl k mottu kampaně tiskový mluvčí NTM, Jan Frolík.

Podle průzkumů ve Velké Británii vydělají ženatí muži během života o 30-40% více než muži rozvedení. Single rodiče a samoživitelé jsou osmkrát více ohroženi odchodem z trhu práce a je u nich dvanáctkrát větší pravděpodobnost, že skončí na sociálních dávkách ve srovnání s rodiči žijícími v manželství. Smutnou zkušeností je i to, že u dětí, které nevyrůstají v úplné rodině je o 35% větší pravděpodobnost nezaměstnanosti a závislosti na sociálních dávkách. Jen tímto způsobené ztráty na výběru daní jsou ve Velké Británii odhadovány na 12-25 miliard liber ročně. Podle výzkumu organizace Ralationships Foundation (UK) When Relationships Go Wrong: Counting the Cost of Family Failure daňoví poplatníci důsledkem rozpadu rodin ve Velké Británii ročně zaplatí na přímých výdajích státního rozpočtu 37 miliard liber (1.1 bilionu Kč). V ČR podobné kalkulace neexistují, ale mohly by pomoci v uvážení adekvátní podpory manželství a rodiny vzhledem k nákladům, které jejich rozpad i v ČR, která má srovnatelnou míru rozvodovosti, nutně má.

Zahajovací tisková konference NTM 2010

se bude konat 8. února 2010 od 10:30 v Jičínském sále Senátu Parlamentu ČR pod záštitou místopředsedy Senátu doc. JUDr. Petra Pitharta. Svá vystoupení na tiskové konferenci přislíbili mj. náměstek ministra práce a sociálních věcí MUDr. Marián Hošek, členka Stálé komise pro rodinu PSP ČR Ing. Michaela Šojdrová, PhDr. Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze, poslanec Marek Benda, místopředseda Stálé komise pro rodinu PS PČR a další. Iniciativu podpořila i Ekumenická rada církví a Česká evangelikální aliance.

➡           10. února 2010, www.krestandnes.cz, Autor: Tisková zpráva

Michaela Šojdrová (KDU-ČSL): Je třeba podpořit manželství, zdůraznit jeho význam, smysl a nezastupitelnost

Tiskové konference, která zahájila Národní týden manželství, se v pondělí 8. února zúčastnila i 1. místopředsedkyně KDU-ČSL Michaela Šojdrová. Ve svém příspěvku zdůraznila, že svou účast považuje za symbolickou podporu tomuto záměru. „Je třeba podpořit manželství, zdůraznit jeho význam, smysl a nezastupitelnost,“ uvedla Šojdrová.

Místopředsedkyně lidovců přiblížila různé pohledy na manželství, které uplatňuje jako politička a zákonodárce. „Zastupuji zde stranu, která má ochranu a podporu rodiny jako svoji programovou prioritu. Rodina je podle našeho přesvědčení založena na manželství - a to ne jen proto, že to říká zákon o rodině. Na změny zákonů se proto díváme především z pohledu rodiny a manželství. Proto jsme nepodpořili registrované partnerství a naopak chceme znovu prosadit třeba společné zdanění manželů,“ vysvětlila.

Problematiku manželství z pohledu zákonodárce pak demonstrovala na dvou konkrétních příkladech navrhovaných zákonů - poslaneckém návrhu o náhradním výživném a návrhu zákona o adopci dětí osobami žijícími v registrovaném partnerství. V prvním případě musí zákonodárce zvažovat jak zájmy dítěte, tak i to, že stát tímto zákonem přebírá zodpovědnost za nezodpovědného rodiče a manžela.U druhého zákona místopředsedkyně KDU-ČSL varovala před pokušením posuzovat tento problém pouze prizmatem práv osob žijících v registrovaném partnerství. Upozornila, že prioritou by měl být vždy zájem dítěte.

„Výchova dítěte, jeho osvojení, není umožněno proto, aby byla uspokojena citová rodičovská potřeba jedinců – partnerů. Ale proto, aby dítě našlo náhradní domov a náhradní rodinnou péči. To je smyslem adopcí. Jedná se o rozhodování o osudu dětí, které nemají to štěstí vyrůstat u svých rodičů. O těchto dětech se nesmí rozhodovat jako o objektu, který se může stát předmětem uspokojování něčích potřeb,“ zdůraznila Šojdrová ve svém projevu.

V závěru svého příspěvku se členka školského výboru sněmovny dotkla i toho, jakou roli má rodina škola při výchově dítěte. Zdůraznila, že školský zákon i vzdělávací program pro školy všech stupňů vytváří pro výchovné působení dostatečný prostor, například zavedením etické výchovy.

➡           10. února 2010, www.krestandnes.cz, Autor: Tisková zpráva

Národní týden manželství byl v Česku zahájem v Senátu tiskovou konferencí

Zástupci politiků, měst, médií i vědecké komunity vyjádřili v Senátu svými postoji i příběhy podporu manželství. Iniciativa Národní týden manželství byla zahájena 8. února 2010 v Senátu PČR tiskovou konferencí pod záštitou místopředsedy Senátu doc. JUDr. Petra Pitharta

MUDr. Marián Hošek, náměstek ministra práce a sociálních věcí, otevřel tiskovou konferencí poukazem na stále rostoucí počet neúplných rodin, jejichž počet ve srovnání se šedesátými lety minulého století vzrostl z 250 tisíc na dnešních 580 tisíc. Spolu s fenoménem rostoucího počtu lidí, kteří se rozhodují žít tzv. single, hrozí podle náměstka Hoška, že stále větší počet lidí bude nakonec žít v osamění, což má na psychiku i zdraví mnoha lidí devastující vliv. Hošek zároveň vytkl médiím, že manželství a jeho význam redukují na svatební obřady celebrit, skandály a manželství v krizi.

Ekonom prof. Ing. Lubomír Mlčoch, CSc., z FSV UK na osobním příběhu svých rodičů, kteří v době ekonomické krize ve třicátých letech přišli o všechno, včetně střechy nad hlavou, ukázal, že dobrá rodina není pouze zárukou překonání ekonomické krize, ale že krize je i šancí, z níž právě může silná rodina vzejít. V době totality čelil zákazu akademické činnosti a jeho vlastní manželství pod různými tlaky skončilo rozvodem. Přesto narození jeho vnučky bylo impulsem k obnovení manželství a sňatku s jeho bývalou ženou, s níž mají dodnes velmi šťastné manželství.

Publicistka a spolupracovnice ČRo 6 PhDr. Eva Labusová ve svém vystoupení pojmenovala několik společenských jevů, které manželství negativně ovlivňují. Jsou jimi například neochota párů definovat svůj vztah již od počátku jako jedinečný a závazný a malá povědomost o vzorcích chování, které manželství ničí. „Například manželská nevěra, která je dnes považována za něco velmi běžného, u nás zpravidla manželství likviduje. Také proto, že lidé mají v současné době mnohem dál k odpuštění a pokání, než tomu bylo v minulosti.“, řekla Labusová. Jako společnost přitom podle ní procházíme věkem absence dospělosti, kdy je stále menší počet lidí emocionálně natolik dospělých, aby byli schopni a připraveni přijmout závazek a vytrvat ve vztahu i za nepříznivých okolností, nebo když jsou potřeby druhých (partnerů či dětí) urgentnější než jejich vlastní.

Poslanec Marek Benda, místopředseda Stále komise pro rodinu PSP ČR, uvítal stále rostoucí počet akcí v rámci NTM, který ukazuje, že tato iniciativa našla ve společnosti úrodnou půdu. Zároveň jen z čistě ekonomických kritérií vyzdvihl skutečnost, že si stabilní rodina založená na manželství nárokuje oproti jiným liberálním formám soužití a životním strategiím, zdaleka nejméně prostředků ze státního rozpočtu.

Místopředsedkyně KDU-ČSL, poslankyně Ing. Michaela Šojdrová zdůraznila potřebu jasně definovat podporu manželství a rodiny v připravovaném občanském zákoníku a vyjádřila i obavu, že by návrh na náhradní výživné placené státem za rodiče neplatícího tzv. alimenty mohl tak zásadním přenesením odpovědnosti v dlouhodobém horizontu oslabit soudržnost rodin a manželství. Zároveň vyzdvihla programy zabývající se předmanželskou přípravou a rozvojem manželských dovedností, s nimiž má i osobně velmi dobrou zkušenost.

 

 

K letošnímu ročníku NTM se poprvé připojilo i celé město. Mgr. Markéta Puzrlová z MÚ Jablonec nad Nisou představila program NTM v jejich městě, v jehož rámci proběhne téměř 20 různých aktivit organizovaných ziskovým i neziskovým sektorem s podporou města.

PhDr. Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze, ukázal, že je zbytečné o instituci manželství mluvit defensivně. Vzhledem k tomu, že manželství ze své podstaty ční svou hodnotou nad nejrůznějšími pochybnostmi o jeho výlučnosti, je podle Pavláta pro muže a ženy žijící v manželství degradující snižovat se k jeho přílišné obhajobě. Zároveň se zastavil i u klíčové role rodiny pro uchování židovské tradice a komunity v její několikatisícileté historii.

Tiskovou konferenci uzavřel RNDr. Jan Frolík, tiskový mluvčí NTM. „Je radostné, že každým rokem přibývá akcí, které netrvají jenom den nebo týden, ale mají dlouhodobý účinek a vedou páry k tomu, aby na svém manželství pracovaly. Jsou to různé publikace, přednášky, semináře a kurzy jak pro ty, kteří se do manželství chystají, tak pro ty, kteří už do manželství vstoupili. Jako křesťan se raduji z toho, že nemalý podíl na těchto náročných akcích mají církve a na církve navazující instituce. Stovky manželských párů potvrzují, že ohrožené manželství se dá zachránit a že se dobré manželství dá ještě zlepšit, bez ohledu na věk. Se ženou jsme od roku 2004 vedli už jedenáctkrát kurz Manželské večery, a přestože v příštím roce oslavíme zlatou svatbu a své manželství považujeme za krásné, pokaždé v kurzu najdeme ještě něco nového, co můžeme zlepšit.“, uvedl Frolík.

➡           12. února 2010, www.krestandnes.cz, Autor: Tisková zpráva

Síť mateřských center se zapojuje do kampaně Národní týden manželství

Síť mateřských center se i letos se zapojuje do kampaně Národní týden manželství v týdnu od 8.-12.2. 2010. Kampaň, u jejíhož zrodu stála Síť mateřských center jako jeden z oficiálních partnerů, našla své pevné místo v kalendáři akcí mnoha mateřských center.

Podobně jako v minulých letech připravilo téměř 50 mateřských center napříč celou republikou škálu programů. K nejčastějším patří výstavy jak jinak svatebních fotografií, s doprovodnými akcemi, například svatební odpoledne s dětskou módní přehlídkou, seznámení se svatebními zvyky, výroba kytic z krepového papíru v dílně a krájení a ochutnávka svatebního dortu, pokrmů a nápojů.

Tradicí se staly besedy, jejichž témata jsou například: Je nutný k manželskému soužití papír? Manželství z pohledu Bible, Společné jmění manželů, Domácí násilí, Pořadí narozených dětí a jeho vliv na manželské či partnerské soužití, Jak na šťastné manželství, Mluv se mnou, mám ti co říct, Manželství a zub času, Etapy manželského života - jejich šance a nebezpečí…

„Letošní důraz na část manželského slibu „v bohatství i chudobě“ patří v současnosti k velmi aktuálním tématům především v rodinách s malými dětmi. Považuji za smutný obraz doby, že se s odkazem na alibistické výmluvy o nutnosti šetřit v rámci krize, nedokážou představitelé státu domluvit a sestavit rozpočet tak, aby se dopad minimalizoval krize na rodinu, která nese na svých bedrech budoucnost celé společnosti,“ podotýká Rut Kolínská.

Mateřská centra nabízejí během celého roku mimo jiné také služby a programy, které usnadňují život ekonomicky slabším rodinám.

➡           10. února 2010, www.tisk.cirkev.cz  Autor: Jiří Gračka

V pronásledování mohli lidé osvědčit svou víru

Ve středu 10.2.2010 proběhl na Tiskovém středisku ČBK v Praze kulatý stůl s názvem "Jakou zkušenost si odnesla církev z doby pronásledování?" Jako hosté přijali pozvání biskup Ladislav Hučko, apoštolský exarcha řeckokatolické církve, Jaroslav Šebek, vědecký pracovník Historického ústavu AV ČR, a P. Jordán Vinklárek, řeholník Řádu bratří kazatelů (dominikánů).  Ve zprávě naleznete fotografie.

 

Praha: Historik Jaroslav Šebek objasnil důvody, které vedly ke komunistickému puči v únoru 1948 – především pozice Sovětského svazu a také reakce na předválečné autoritativní pravicové režimy – a poté se věnoval otázce represe řeholníků v době komunismu. První vlna tzv. "Akce K" proti mužským řeholím proběhla 13.-14.4.1950 a zasáhla největší řády, zbylé kláštery byly vystěhovány o 14 dní později. Poté následoval proces s deseti představiteli řádů, kteří dostali vysoké tresty v řádu desítek let. Proces s řeholnicemi začal v létě roku 1950, jejich činnost ale nemohla být úplně zakázána, protože řeholní sestry tvořily značnou část personálu zdravotnických a charitativních zařízení.

Biskup Ladislav Hučko se ve svém vystoupení věnoval otázce likvidace řeckokatolické církve. "Protože nebylo možné ihned udělat ze všech lidí ateisty, jak si to komunistický režim přál, snažil se alespoň omezit činnost církví a zavést církev národní," vysvětlil biskup Hučko. Zmínil také pozadí a průběh tzv. "prešovského lžisoboru" 28.4.1950, který byl komunisty plánován jako demonstrativní přestoupení řeckokatolíků do pravoslavné církve. Doba komunistické diktatury podle biskupa Hučka církev poškodila materiálně a co do počtu věřících, zároveň však pro ty, kdo vytrvali, byla příležitostí k upevnění postojů a osvědčení víry.

Jako třetí vystoupil se svým příspěvkem dominikán P. Jordán Vinklárek, který vzpomínal na druhou vlnu zatýkání v klášterech během "Akce K" i na známou slavnost Božího Těla v roce 1949, po kterém následovala internace pražského arcibiskupa Josefa Berana. P. Vinklárek potom déle než tři roky sloužil u Pomocných technických praporů (PTP), posléze pracoval na stavbách a ve zdravotnické dokumentaci. Na teologickou fakultu nastoupil v roce 1960 a po vysvěcení působil na několika místech tehdejší pražské arcidiecéze. "Těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – i komunisté a nacisté," parafrázoval P. Vinklárek citát z listu Římanům.

➡           12. února 2010, www.cs.ecumenicalpress.com, Autor: Kamil Sedláček

Kulatý stůl ČBK přiblížil represe vůči církvi v komunistickém Československu

Referát docenta Jaroslava Šebka se zabýval postupem komunistické moci proti církvím a řeholním řádům.

Tiskové středisko České biskupské kanceláře (TS ČBK) uspořádalo ve středu 10. února 2010 v prostorách ČBK na Praze 6 kulatý stůl věnovaný pronásledování církve v dobách komunistické diktatury a jeho důsledkům pro dnešní stav církve v České republice. Hosty byli doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph. D., historik církevních dějin 20. století, dále ThDr. Mons. Ladislav Hučko, biskup-apoštolský exarcha Řeckokatolické církve a P. Jordán Jaromír Vinklárek, OP, řeholník a kněz Řádu bratří kazatelů-dominikánů.

Na úvod všechny přítomné přivítala tisková mluvčí ČBK RNDr. Irena Sagánková. Jako první poté promluvil docent Jaroslav Šebek, který na úvod prohlásil: „Kořeny na vysvětlení tohoto fenoménu, tedy proč po roce 1945 dochází k nástupu komunistické ideologie, je třeba hledat ve dvou rovinách.“ První byla podle jeho slov rovina obecně mezinárodně-politická, kde díky vítězství sovětské armády nad nacismem získal komunismus legitimitu a začal se výrazněji prosazovat na mezinárodní politické scéně. Navíc jednání Jaltské konference napomohla rozdělení Evropy.

Jak docent Šebek pokračoval, méně známý je fakt, že po druhé světové válce dochází ke změně mentality evropských národů. Před vypuknutím válečného konfliktu se uplatňovaly autoritativní pravicové režimy a demokracie prochází krizí. Po roce 1945 se autoritativní přístup uplatňuje naopak zleva. I v západních státech docházelo k výrazným strukturálním změnám, prosadil se sociální akcent. Evropou se šířila vlna snahy o dosažení sociální spravedlnosti a o změny předválečného systému. Díky tomu i řada lidí, kteří dříve žádnou sympatii ke komunismu nechovali, zapomněla na hrůzy stalinských čistek z období třicátých let a s naivitou vzhlíželi ke komunismu jako ke garantovi slibovaného ráje na zemi. Jaroslav Šebek prohlásil tento fakt za jeden z výrazných faktorů, které napomohly KSČ získat v relativně svobodných volbách roku 1946 dostatek hlasů na vytvoření vlastní vlády.

„Řeholní společenství patřila před válkou k nejdynamičtěji se vyvíjejícím společenstvím uvnitř římskokatolické církve,“ řekl dále docent Šebek. Především mužští řeholníci se intenzivně podíleli na duchovní a intelektuální obnově společnosti. To byl také důvod, proč se komunisté na řehole speciálně zaměřili. Podle statistik působilo v českých zemích 150 klášterů, v nichž žily tisíce řeholníků z 26 řádů a kongregací. V ženských klášterech v Československu pobývalo 7 500 řeholnic, které se věnovaly především charitativní a pedagogické činnosti.

Represe zaměřené proti řeholníkům začaly na podzim roku 1949, kdy konkrétní plány vstoupily do fáze příprav. 25 ledna 1950 přijalo předsednictvo KSČ plány akce K (Kláštery), jehož první etapa proběhla v noci z 13. na 14. dubna 1950. Jejím cílem byly větší řády, tedy jezuité, salesiáni, redemptoristé a františkáni, druhá vlna, která se uskutečnila o dva týdny později, zasáhla další řády.

Před veřejností se komunisté bránili zinscenovaným procesem, ve kterém mezi 31. březnem a 5. dubnem 1950 stanulo 10 řeholníků. Komunistická propaganda dále na veřejnosti prezentovala kláštery jako špionážní centra, kde byly při raziích nalezeny vysílačky, tiskárny protistátních materiálů a kde se ukrývali nepřátelé státu. Řeholníci byli následně na několik let internováni v táborech, kde žili ve velmi nedůstojných podmínkách, mladší z nich byli na podzim 1950 převedeni do pomocných technických praporů. Činnost všech mužských řeholních řádů a kongregací byla zakázána a prohlášena za protistátní. Tento stav trval až do roku 1989, přestože nebyl ukotven v žádném zákoně.

Akce R, zaměřená proti ženským řádům, proběhla v létě a na podzim 1950 ve více etapách. I řeholnice byly internovány v táborech, kde žily v ponižujících podmínkách. Jak ale docent Šebek připomněl, řeholnice představovaly velmi důležitý faktor v sociálních a pedagogických oborech, který proto byla jejich činnost v některých charitativních zařízeních a domovech důchodců tolerována.

Řeholníci se stávali oběťmi řady procesů, celkem bylo odsouzeno několik set řeholníků k trestům o celkovém souhrnu přesahujícím dva tisíce hodin. Vůči řeholnicím se postupovalo o něco mírněji, soudy poslaly do káznic 150 řeholnic, přičemž délka jejich trestů se pohybovala od 2 do 5 let, docent Šebek však připomněl i několik případů, kdy i řeholnice byly odsouzeny k mnohaletému vězení.

➡           12. února 2010, www.cs.ecumenicalpress.com, Autor: Kamil Sedláček

Biskup Ladislav Hučko o zrušení Řeckokatolické církve v roce 1950

Na kulatém stole České biskupské kanceláře zazněl referát, který přiblížil situaci Řeckokatolické církve v rámci komunistického Československa

Tématem kulatého stolu Tiskového střediska České biskupské kanceláře (TS ČBK), který proběhl ve středu 10. února 2010, bylo pronásledování církví v době komunismu a důsledky, které má pro křesťanská společenství v České republice dodnes. Po historickém exkurzu doc. Mgr. Jaroslava Šebka, Ph. D. pohovořil ThDr. Mons. Ladislav Hučko, biskup-apoštolský exarcha Řeckokatolické církve, který se zaměřil na násilné zrušení řeckokatolické církve v Československu.

„Likvidace řeckokatolické církve zapadalo do celkového kontextu komunismu,“ začal svůj přednes biskup Hučko, jehož rodina byla tímto aktem přímo zasažena. Podle jeho slov se komunisté domnívali, že k dosažení spravedlnosti na zemi je potřeba vnutit lidem určitý program a řád myšlení, od kterého se nesmí odchýli. „Je to velmi zjednodušený, redukovaný pohled,“ připojil biskup Hučko a dodal, že na podobném zjednodušení reality se zakládá každý mesianismu.

V souladu s tímto konceptem měly být církve v socialistických zemích co nejrychleji usměrněny do loajálních a vládě a ideologii podřízených struktur, které by neposkytovaly žádná alternativní řešení. Takovéhoto stavu komunismus dosáhl ve stavu vůči pravoslavné církvi, která podle slov Ladislava Hučka ztratila schopnost odporovat a do níž se nyní měli přesunout věřící z řeckokatolické církve, považované za příliš katolickou a režimem nekontrolovatelnou. Biskup Hučko přitom zdůraznil paradoxnost této situace, kdy nevěřící rozhodovali o církevní příslušnosti věřících.

28. dubna 1950 zahájili komunisté Akci P (pravoslaví), kterou biskup Hučko označil přímo za „amatérsky provedenou a nepodařenou“. Ateističtí komunističtí funkcionáři se snažili agitovat řecké katolíky ke vstupu do pravoslaví. Současně tehdy proběhl v Prešově komunisty zmanipulovaný sobor (sněm) řeckokatolické církve, který odsouhlasil zrušení Užhorodské unie, na základě které řeckokatolická církev roku 1646 vznikla, dále ohlásil její odchod ze Říma a požádal moskevského patriarchu o přijetí řeckých katolíků pod jeho jurisdikci.

Dále biskup Hučko položil otázku: Poškodilo církev pronásledování, či nikoli? Podle jeho slov bylo poškození církve především morální, protože pronásledování církve naučilo přetahovat si věřící a říkat nepravdy. Dalším faktorem byl úbytek řeckých katolíků. Negativní vlivy ale také vedly k přehodnocování stanovisek a hodnot a svědectví obětí perzekuce rovněž církev morálně posílilo.

Komunisté měli podle Ladislava Hučka z věřících strach, protože křesťané se ukázali jako nezávislí a po kariéře netoužící osoby, které je obtížné ovlivnit. Na závěr biskup Hučko citoval papeže Benedikta XVI., který prohlásil, že zdrojem zla je lidské srdce a hřích v něm, nikoli vnější podmínky, jak tvrdí některé režimy.

➡           13. února 2010, www.cs.ecumenicalpress.com, Autor: Kamil Sedláček

P. Jordán Jaromír Vinklárek na kulatém stole ČBK vzpomínal na likvidaci klášterů v dubnu 1950

Přímý pamětník Akce K hovořil o postupu komunistické moci proti řeholním společenstvím v Československu.Ve středu 10. února 2010 uspořádalo Tiskové středisko České biskupské kanceláře kulatý stůl, který byl zaměřen na perzekuce církví v komunistickém Československu. Jako třetí dostal slovo P. Jordán Jaromír Vinklárek, OP, řeholník a kněz Řádu bratří kazatelů-dominikánů. Otec Jordán Jaromír Vinklárek je pamětníkem Akce K, zaměřené proti klášterům. Dominikánská komunita, ve které žil, byla jedním z terčů druhé vlny operace.

„Začnu od principu. Obě ideologie, nacismus i komunismus, mají společného jmenovatele- nenávist,“ zahájil otec Vinklárek svůj příspěvek. Tuto nenávist mohl podle svých slov zažít již jako student na fakultě. Svá slova doložil citátem z díla V. I. Lenina: „V zájmu dělnické třídy je morálně dovoleno použít všech prostředků, likvidace protivníka, zatajování pravdy, úskoků, lsti.“ Jak pokračoval, silně jej ovlivnilo poslední vystoupení kardinála Berana před jeho odchodem do exilu. Tehdy ucítil svou náležitost k církvi a rozhodl se, že jeho formou boje zlu a nenávisti bude kněžství.

Vstoupil jsem do dominikánského řádu, a jak prohlásil, už od počátku jej starší bratři připravovali na to, co mělo přijít. „Na svatého Jaroslava se v zahradě objevila rojnice mužů v ‚kožeňácích,‘“ popsal páter Vinklárek události noci z 27. na 28. dubna 1950. Všichni řeholníci byli shromážděni a pak odvezeni. Mezi deportovanými panovala obava, že budou transportováni na Sibiř, nakonec však skončili v Broumově, kde se setkali s řeholníky z dalších zlikvidovaných společenství. Následoval další transport do pracovních táborů, kde páter Vinklárek se svými spolubratry setrval čtyřicet měsíců. Jak řekl, jejich společenství se v těchto těžkých podmínkách osvědčilo. Později byl propuštěn a v roce 1960 mohl nastoupit do kněžského semináře.

Následně položil páter Vinklárek otázku: Jaký byl dopad těchto perzekucí na církev? „Materiálně církev trpěla, ale duchovně jí to prospělo,“ odpověděl vzápětí. Osoby, které nebyly s církví spojeny dostatečně silnými vazbami, nevydrželi pronásledování a odpadli. Páter Vinklárek uvedl jako případ jistého „vynikajícího řeholníka“, který odpřísáhl, že nikdy v Boha nevěřil. „Jsou lidé, kteří si vyvolili Pána Boha, ale které si Pán Bůh nevyvolil,“ pokračoval dále. Pronásledování napomohlo podle jeho slov navrátit chudobu a blahoslavenství do církve. Páter Vinklárek vyjádřil svou nelibost nad někdy až příliš velkým materiálním dostatkem v církvích a uvedl, že mnoho mladých mužů odchází ze semináře jen proto, že jim chybí řádná výchova a disciplína

Doba perzekuce podle P. Jordána Jaromíra Vinklárka přinesla odstrašující i povzbuzující příklady lidského chování. „Musím udeřit i do vlastních řad,“ prohlásil na závěr. „Dobře se vyznáme ve věcech lidských, málo ve věcech Božích.“ Církev se podle jeho slov málo modlí, málo klečí, málo se postí, a tak riskuje, že bude opět „převálcována“ světem.

➡           11. února 2010, www.krestandnes.cz, Autor: www.kardinal.cz

Kardinál Miloslav Vlk: Nové impulzy pro ekumenismus

V měsíci lednu proběhly dva týdny modliteb za jednotu křesťanů. Týden od 18. do 25. ledna je společným celocírkevním a celosvětovým týdnem modliteb za jednotu křesťanů … Impuls k němu dává vlastně Ježíšova velekněžská modlitba po poslední večeři, v předvečer jeho smrti. Když Ježíš vstal od stolu a s apoštoly sestupoval do údolí Cedronu, aby se v Getsemanské zahradě připravil na vyvrcholení svého životního poslání – na odsouzení, křížovou cestu a konečně ukřižování –, tehdy se modlil za jednotu apoštolů a všech, kteří v něho uvěří. Ve své modlitbě k Otci vyprošoval dar jednoty, „aby všichni byli jedno, aby tak svět uvěřil…“ Od roku 1908 je ustanoven společný týden modliteb církví za jednotu. Myšlenka této modlitby je vlastně uskutečněný Ježíšův testament, jeho závěť …

Letos v závěru ledna byl v Husinci představen projekt na rekonstrukci a rozšíření Husova rodného domku a vybudování kulturně-vzdělávacího a badatelského centra Mistra Jana Husa. Pokud se podaří tento návrh realizovat, může tu vzniknout centrum pro studium Husova života a díla, které jsme v posledním desetiletí minulého století zahájili na podnět papeže Jana Pavla II. při jeho první návštěvě Československé republiky v dubnu 1990.

Tzv. Husovská komise byla založena při Arcibiskupství pražském. Brzy však byla rozšířena o historiky a odborníky z dalších církví. Vedli jsme dialog a ekumenickou výměnu našich bádání. Výsledky čtřiceti zasedání této komise jsme pak shrnuli na husovském symposiu na papežské Lateránské universitě v Římě v prosinci roku 1999. Tehdy nás přijal při audienci sám papež Jan Pavel II. a zhodnotil naši práci. Nejdůležitější bylo, že papež mluvil o „místu, jež Jan Hus zaujímá mezi reformátory církve“. A řekl, že „cítí povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán“. A ještě dalšími slovy uctil jeho památku. Bohužel práce nad dalšími tématy, která zůstala otevřená, nepokračovala. Založení kulturně-vzdělávacího a badatelského centra se může stát impulzem pokračovat v této práci, zvláště i proto, že se blíží 600. výročí mučednické smrti Jan Husa v roce 2015. Odstranění překážek vzájemné jednoty a spolupráce je nutnou podmínkou k tomu, aby naše společné hlásání evangelia bylo účinné, protože jen tak společnost uvěří a bude ozdravěna.

Při četných úvahách o absenci duchovních hodnot v životě světové společnosti se dnes často do široka mluví o malé účinnosti hlásání evangelia Kristovými učedníky. Píší se různé knihy, analyzující důvody, proč tomu tak je. Uvažuje se o nových moderních metodách evangelizace, rozebírá se mentalita dnešního člověka, dnešní společnosti, mluví se o sekularizaci a materializaci života… Tyto všechny věci jsou důležitými předpoklady účinného přinášení evangelia dnešní společnosti. Ale ty předpoklady mají jednu společnou podmínku: „aby všichni jedno byli, aby tak svět uvěřil“ – to je Ježíšovo svaté a neomylné slovo, které není poplatné některé době jako třeba různé pro určitou dobu vhodné metody práce. Je to nadčasová vždy platná podmínka: „aby všichni byli jedno…“

Středověk vynakládal úžasné úsilí na to, aby pravdy víry rozvíjel, prohluboval, teologové psali knihy sentencí, teologické sumy, na universitách se vedly disputace o pravdě, stavěly se katedrály jako svatostánky pravdy. Středověký člověk byl ochoten položit za pravdu život. Pravda jako nejvyšší, svatá hodnota … Bohužel za touto velikou hodnotou zůstala poněkud v pozadí láska. „Největší z nich je láska …“ Papež Benedikt XVI. dal své poslední encyklice název „Láska v pravdě“ a mluví v ní i o „pravdě v lásce“, spojuje obě tyto největší hodnoty … A jako papež je schopen udělat neslýchaný krok, přijmout statisíce anglikánů i s jejich náboženskou tradicí do společenství, do jednoty víry, zatímco pro naše předky před staletími nebylo myslitelné nahlédnout se širokým srdcem stejnou pravdu také z jiné strany - a tak došlo k rozštěpení. Papež Jan Pavel II. jednou prorocky řekl, že Bůh pro naše hříchy dopustil rozdělení. Ale z toho rozdělení dovede vyzískat obohacení. Zatímco jednotliví rozdělení bratři pěstovali a rozvíjeli ve svém odštěpení určité části víry více než druzí, až se pak sejdou, obohatí se navzájem. Neviděl jednotu jako uniformitu, ale jako pluralitu praktikování víry. A s radostí říkal, že je více toho, co nás spojuje a co můžeme už dnes společně žít, než toho, co nás rozděluje. A zdůrazňoval, že už jsme do značné míry jedno: máme stejný křest, stejného Ducha svatého, stejné Slovo Boží, stejnou modlitbu Otčenáš, stejné vyznání víry, aspoň to apoštolské …

Je úžasné, s jakou naléhavostí papež Benedikt XVI. rozvíjí ekumenické vztahy, zvlášť s pravoslavím a s anglikány. Jeho otevřenost by měla být pro nás velkým impulsem a v programu církve v Čechách by mělo být více ekumenické perspektivy. „Bílá kniha“ – to není především bilance, ale společný dokument, a jak literatura o „bílých knihách“ ukazuje, má to být „výhled a směřování“, „strategický dokument“ . Chybí nám takový ekumenický výhled např. ve společné práci s Biblí, společná četba, meditace, ale i společné teologické rozhovory o společné víře. Jeden „týden“ modliteb ročně je málo, abychom „manifestovali“ naši jednotu v těch věcech, ve kterých jsme jedno. Pro naše úsilí, aby všichni jedno byli, je tu velký prostor a zůstávají velké úkoly… Na závěr Týdne modliteb za jednotu křesťanů Svatý otec velmi naléhal a vyzval všechny věřící k ekumenickému nasazení, schopnému poměřit se s výzvami moderního sekularismu. Tento hlas bychom neměli oslyšet…

➡           12. února 2010, www.krestandnes.cz,  Autor: Rudolf Bubik

Rudolf Bubik, emeritní biskup AC: Bůh nikdy nepřijde pozdě

Jeden pastor se v době, kdy přišla hospodářská krize a nezaměstnanost, dostal do kritické situace. Měl splácet plno účtů, za byt, elektřinu a další a další, ale neměl ani korunu, aby mohl zaplatit. Byl z toho úplně zničený, a tu dostal návštěvu. Povídali si a on zjistil, že host se zastavil, protože se nemá jak dostat dál, protože v té době auta nebyla a vlaky nejezdily každou chvíli. Takže ho nechal vyspat ve své kanceláři, dal mu najíst a napít, i když už sami nic moc doma neměli, pak si host šel lehnout, a pastor se šel modlit. V ložnici křičel k Bohu, co dál.

Ráno se host rozloučil, pastor šel ke svému stolu a zjistil zajímavou věc. Všechny účty tam ležely, ale co tam den předtím nebylo, byl papírek, kde to bylo všechno sečteno. Ten dluh byl sečten. A když zvedl účty, leželo pod nimi přesně tolik peněz. Ten host, než šel spát, si sedl ke stolu, a nemohl jinak, než se na ty účty začít dívat, a pochopil. Na rozdíl od pastora, on v peněžence peníze měl. Bůh nikdy nepřijde pozdě. Ale co se mě týče, tak mi ta jeho vlastnost moc nesedí. Protože já chci mít všechno s předstihem, všechno s přebytkem, zkrátka strašně nerad jedu na doraz. Takže to je jedna věc, kde si nerozumíme, ale jinak vím, že On má na to, nepřijít pozdě. Jemu nikdy nic neuteče.

➡           12. února 2010, www.krestandnes.cz, Tisková zpráva

Michaela Šojdrová zveřejnila Protest proti návrhu zákona, který má zrušit omezení adopcí pro osoby žijící v registrovaném partnerství

1. místopředsedkyně KDU-ČSL Michaela Šojdrová včera na svých internetových stránkách zveřejnila „Protest proti návrhu zákona, který má zrušit omezení adopcí pro osoby žijící v registrovaném partnerství.“ Reaguje tak na záměr ministra Michaela Kocába odstranit ze zákona o registrovaném partnerství překážku, která znemožňuje osobám žijícím v registrovaném partnerství osvojení dítěte. Novelu by měla vypracovat ministryně spravedlnosti do 31. května 2010.

„S tímto záměrem nesouhlasím! Nesouhlasím s tím, aby děti, které nemohou vyrůstat ve vlastní rodině, mohly být adoptovány osobami žijícími v registrovaném partnerství a aby je české soudy svěřovaly do výchovy homosexuálním párům. V poslední době se na mě obrátilo mnoho občanů, kteří nesouhlasí s tím, aby novelou zákona bylo homosexuálním párům umožněno adoptovat děti. Nabízím těmto lidem prostor vyjádřit svůj názor. Hlas každého, kdo se na mých webových stránkách k protestnímu textu připojí, budu tlumočit panu ministrovi Kocábovi i ostatním členům vlády ČR,“ uvedla ke své iniciativě Michaela Šojdrová.

Důvodem k nesouhlasu jsou mimo jiné následující argumenty:

- Zdůvodnění se nezabývá ochranou zájmů dítěte. Přitom jde o rozhodování o dětech, které se nemohou vyjádřit, které neměly to štěstí vyrůstat u svých vlastních rodičů.

- Návrh považuji za neslučitelný s Úmluvou o právech dítěte, ke které se Česká republika hlásí. V čl. 3 této Úmluvy se totiž uvádí, že „zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy zákonodárnými nebo správními orgány.“

- Současnou právní úpravu považuji za dostatečnou, ani dnes se při individuální adopci nezkoumá sexuální orientace, osoby s homosexuální orientací nejsou v tomto právu omezeny.

- Neexistuje žádný mezinárodní závazek, který by nás k této změně zákona nutil. EU i Lisabonská smlouva považují rodinné právo za vyhrazené pro rozhodování členských zemí.

- Evropská úmluva o osvojení připouští pouze osvojení manžely nebo jedinou osobou, což uvádí Ministerstva práce a sociálních věcí ve svém nesouhlasném stanovisku k návrhu.

- Závěry z podkladových studií jsou zavádějící. Podkladové studie, které jsou využity pro podporu návrhu, jsou pouze jednostranně zaměřeny, stejně jako z nich vyplývající hodnocení vlivu partnerské péče na děti. Tyto studie jsou v rozporu s nesouhlasným stanoviskem psychologů, protože v hodnocení nerozlišují případy, kdy jde o výchovu dítěte osvojeného anebo o výchovu dítěte vlastního. Například v Německu má 92 % takto vychovávaných dětí jednoho z partnerů biologickým rodičem, většinou matku. Tomuto stavu ani naše legislativa nebrání.

- Jde o zásadní změnu v přístupu k registrovanému partnerství při péči o děti. Je nutné připomenout, že v důvodové zprávě k zákonu o registrovaném partnerství, tisk 969 ze IV. volebního období, předkladatelé zdůrazňovali, že zákon neobsahuje právní úpravu, která by umožňovala společné osvojení dítěte registrovanými partnery. Návrh ministra Kocába původní záměr předkladatelů i podporovatelů zákona zásadně mění.

- V současné době čekají i 3-5 let desítky manželských párů, které prošly výběrem a náročnou přípravou na vhodné dítě k adopci. Existuje řada komplikací, kvůli kterým se děti do náhradních rodin dostávají zbytečně pozdě. Vláda by se měla proto zabývat odstraňováním zbytečných překážek pro adopce či pěstounskou péči.

„Tuto iniciativu chápu jako příspěvek do veřejné diskuze, kterou ministr Kocáb k tématu možnosti osvojování dětí registrovanými partnery otevřel. Při této příležitosti chci upozornit na nedostatky, které přetrvávají v oblasti adopcí a pěstounské péče. Pro všechny by měl být prioritou zájem dětí při hledání náhradní rodinné péče,“ uzavřela Michaela Šojdrová.

Text Protestu se nachází na internetové stránce www.sojdrova.cz. Sběr podpisů bude ukončen k 31. 3. 2010.

➡           12. února 2010, www.christnet.cz, Autor: Michal Černý

Jak naplnit papežovu výzvu o pastoraci na Internetu?

Reflexe a nástin praktických možností, jak přijít se Slovem na síť.

Výzva papeže zazněla v rámci Mezinárodního dne sdělovacích prostředků a obsahovala především dvě základní sdělení; to první a mediálně probíranější se týkalo výzvy k užívání moderních technologických možností a také tomu se budeme v článku převážně věnovat. Druhá část byla ale neméně významná a jistě si zaslouží alespoň několik málo slov. Jednalo se o výzvu, aby kněží neusilovali o to být celebritou, známou a mediálně vděčnou osobností, ale aby v prvé řadě věrně hlásali Boží slovo, vhod či nevhod. Víme, že i v našem kulturním prostředí je tato výzva velmi aktuální, ač se může zdát, že popularitě církve nemusí úplně prospět – vždyť právě tyto mediální tváře táhnou a získávají sympatie. Ale pravdivost a jednoznačnost, striktní říkání pravdy a její hledání musí být pro každého křesťana výše postaveno než jeho osobní PR image. Stále musíme mít na paměti slova Písma: Vaše ano ať je ano, vaše ne ať je ne.

Ale nyní již zpět k výzvě o užívání Internetu v práci evangelizační, pastorální i katechetické. To, co se jeví na první pohled jako nejsnáze realizovatelné, je „blog pana faráře.“ Velmi jednoduše zápisník, do kterého každé pondělí přibude nedělní kázání. Jedná se o úkol poměrně snadný, technicky nenáročný a kněží, kteří si kázání píší na počítači, je mohou publikovat v pěti minutách. Ti, co jsou zastánci ručně psaných textů a s počítačem si příliš nerozumí, mohou jistě požádat nějakého ochotného farníka. Služba je to dvojí. Jednak vlastním farníkům, kteří se mohou ke kázáním vracet, znovu si pročíst méně jasné pasáže, vypsat si body k rozjímání či cokoli jiného. V druhé řadě to může být nástroj evangelizační; inteligentně a vtipně psaný blog například na iDnes může oslovit velké množství lidí a ukázat, že křesťané stále ještě zcela nevyklidili prostor společenských diskusí.

Jistě i zde jsou dvě úskalí. Tím prvním je možnost existence méně čtivého kněze, který svými ostrými názory může mnohé popudit. Nemyslím si ale, že to musí být špatně. Pokud zde vznikne fenomén křesťanských blogů u čtených médií, bude takovýto počin spíše rozšířením palety a zajímavým doplňkem. Pokud nebude počinem jediným, neboť pak by se mohl stát snadnou kořistí diskutérů. Tím druhým úskalím je zvýšený nárok na kněze. Nejen, že své kázání budou jistě číst a ladit vícekráte, když jej dají v plén diskusi celému světu, ale ani je nebudou moci s drobnými obměnami opakovat. Ale i to zřejmě na škodu nebude.

Dalším zmiňovaným prostředkem má být video. Jednak se může jednat o celé záznamy mší, což se v mnohých kostelích již děje, avšak to vyžaduje určité technologické i finanční investice, stálého správce atp. Druhou a daleko snazší možností je nahrání nedělního kázání či katechezí i obyčejnou webkamerou. Mnoho lidí by jistě uvítalo možnost poslechnout si toho či onoho kněze, když nemůže být přímo přítomno na mši či katechezi. Opět je realizace tohoto počinu snadná a zabere maximálně čtvrthodinu.

Stranou nemusejí zůstat ani sociální sítě; možnost duchovního pohovoru či doprovázení přes Facebook může být pro mnohé lidi velkým lákadlem. Již jen proto, že odpadne ostych či obava z osobního setkání s knězem. Ale nemusí se jednat o nic složitého, cenu má i obyčejná přítomnost kněze pro běžnou komunikaci, vědomí, že nyní se na něj mohou věřící obrátit. Tento způsob práce ale již vyžaduje nadšení pro Facebook či jinou síť a nemalé množství času. Je také mít na paměti otázky bezpečnosti, etické problémy, které souvisejí se sociálními sítěmi atp. Naivní uživatelský přístup by se mohl poměrně snadno vymstít.

Osobně vidím velký potenciál i mimo klerikální složku církve. Jednak je to oblast vzdělávání věřících prostřednictvím e-learningu. Je to poměrně snadné, velmi účinné a užitečné, ale vyžadovalo by to patronát některého ze vzdělávacích ústavů – například teologických fakult. Vzdělání a přístup ke vzdělání laiků je pro budoucí rozvoj církve u nás klíčovou a mimořádně důležitou otázkou.

Prostor mají laici i při tvorbě blogů či křesťansky zaměřených webů. Jistě se zde mohou objevit otázky, jak poznat ty „pravověrné“ a kvalitní. Pokud by biskupství udělovala kanonické mise také katechetům, jejich pole působnosti by byl Internet, měli bychom v této oblasti vyhráno. Tito lidé by se za drobný peníz mohli věnovat katechezi nikoli několika málo dětí v náboženství, jehož současná forma, zděděná z dob Rakousko-Uherska postupně odumírá, ale buď konkrétní skupině v sociální sítí, tvorbě výukových materiálů, nebo pravidelně aktualizovanému blogu.

Nechci říkat, že nic z toho výše uvedeného se zatím nerealizuje, mnohé je již úspěšně uváděné v život či mnoho let intenzivně dýchá. Výzva papeže je ale novým impulsem i pro ty, co zatím vnímali Internet jako okrajovou záležitost či jako nepřítele. Je to povzbuzení pro ty, co z lenosti či ostychu Slovo na síti nehlásali. Benedikt XVI. říká, že se kněží mají stát následníky svatého Pavla, který hlásal evangelium v oblastech, kde o něm nikdo do té doby neslyšel, kde se druzí báli a říkali si, že tam to nemá mnoho smyslu, neboť i doma je práce dost. Kolik se najde těch, kteří jako apoštol Pavel vyrazí hlásat Boží slovo do míst, kde zatím nezaznívalo tak hlasitě a zřetelně?

➡           13. února 2010, www.tisk.cirkev.cz  Autor: Irena Sargánková

Benedikt XVI. jmenoval Mons. Dominika Duku pražským arcibiskupem

Svatý otec Benedikt XVI. jmenoval arcibiskupem pražským Mons. Dominika Duku, OP, dosavadního biskupa královéhradeckého. Jmenování bylo dnes (13.2.2010) oznámeno ve Vatikánu.

Vatikán, Praha: Svatý otec přijal rezignaci kardinála Miloslava Vlka na pastorační vedení pražské arcidiecéze, kterou předložil v souladu s kán. 401 § 1 kodexu kanonického práva.

Narodil se 26. dubna 1943 v Hradci Králové a vyrůstal v rodině důstojníka, který se účastnil zahraničního odboje, kdy v r. 1944 přes organizovaný útěk vládního vojska P. Jiřím M. Veselým OP odešel do Itálie a přes Švýcarsko do Anglie, kde do konce války bojoval v Československé zahraniční armádě. V 50. letech byl vězněn spolu s důstojníky západní fronty.

Jaroslav Duka absolvoval školní vzdělání v Hradci Králové, v r. 1960 maturoval na Gymnáziu J. K. Tyla. Další studium mu z kádrových důvodů bylo zamezeno. Pracoval v hradecké továrně ZVÚ (1960-1962) a vyučil se strojním zámečníkem. V letech 1962-1964 absolvoval základní vojenskou službu a vrátil se na své pracoviště. V r. 1965 byl po dlouhých průtazích na odvolání přijat ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. 5. 1. 1968 vstoupil tajně, na území Československa do zakázaného, ilegálně žijícího dominikánského řádu a přijal řádové jméno Dominik. 6. 1. 1969 složil časné sliby. 22. června 1970 přijal kněžské svěcení z rukou kardinála Štěpána Trochty a pět let působil v duchovní správě v pohraničních oblastech pražské arcidiecéze: Chlum svaté Máří, Jáchymov a v Nových Mitrovicích (dnes jde o oblast diecéze plzeňské). 7. ledna 1972 složil slavné sliby v dominikánském řádu.

V r. 1975 mu byl odňat „státní souhlas k duchovní správě“, pracoval pak 15 let jako rýsovač v továrně Škoda-Plzeň. Intenzivně žil ilegální řádový život a věnoval se studiu. Od r. 1975 do r. 1986 byl vikářem provinciála a od r. 1976 do r. 1981 magistrem kleriků. Současně spolupracoval na zřízení tajného řádového studijního centra a organizoval náboženskou činnost mladé generace na celém území Československa. V r. 1979 získal licenciát teologie na Papežské teologické fakultě sv. Jana Křtitele ve Varšavě.

V roce 1981 byl udán agentem StB, usvědčen a odsouzen za trestný čin maření státního dozoru nad církvemi podle § 178 trestního zákona k zákonu 218/49 Sb. Patnáct měsíců byl vězněn v Plzni – Borech pro řádovou činnost, organizování studia dominikánských kleriků, samizdat a spolupráci se zahraničím. V roce 1986 byl Magistrem Řádu dominikánů jmenován provinciálem Československé dominikánské provincie a byl jím až do r. 1998. Po listopadu 1989 byl předsedou Konference vyšších řeholních představených v ČR a viceprezidentem Unie evropských KVŘP (1992-1996). Přednášel jako odborný asistent biblistiku na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a byl v letech 1990-1998 členem Akreditační komise při vládě ČR.

6. června 1998 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován 24. sídelním biskupem královéhradeckým a 26. září 1998 přijal biskupské svěcení z rukou arcibiskupa Karla Otčenáška a spolusvětitelů kardinála Miloslava Vlka a apoštolského nuncia arcibiskupa (dnes kardinála) Giovanniho Coppy v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové.

Navázal na velkorysou činnost a projekty svého předchůdce arcibiskupa Karla Otčenáška. Sv. Vojtěcha navrhl za třetího patrona diecéze. Založil Diecézní teologický institut a církevní gymnázium ve Skutči. Svolal druhý Diecézní eucharistický kongres v r. 2002. Za jeho působení byla dokončena rekonstrukce Nového Adalbertina a v jeho areálu vybudována nová Biskupská knihovna v salla terreně. Též byla rekonstruována historická Biskupská knihovna Biskupství královéhradeckého v rezidenci původně založená biskupem Trautmannsdorfem. 10. 11. 2004 vydal nový statut a jmenoval nové kanovníky Katedrální kapituly při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové. Svatým otcem byl 6. 11. 2004 jmenován apoštolským administrátorem diecéze litoměřické. Tuto funkci vykonával do 22. 11. 2008. V letech 2007–2008 organizoval oslavy 700. výročí katedrály Svatého Ducha, kterému předcházela rekonstrukce vitráží a interiéru katedrály, včetně liturgické úpravy. V letech 2008 a 2009 inicioval „Týden vzájemného poznávání a porozumění“, pastorační aktivitu velkých měst mezi věřícími napříč konfesemi a hledajícími. K 1. 7. 2009 založil Diecézní církevní soud. Královéhradeckou diecézi spravuje dvanáctým rokem, systematicky vypracoval a naplnil diecézní Sedmiletý pastorační program s přípravou pastorace diecéze v novém století.

13. února 2010 byl Svatým otcem Benediktem XVI. jmenován 36. arcibiskupem pražským.

V letech 2000-2004 byl místopředsedou České biskupské konference. V rámci ČBK je předsedou Komise pro nauku víry a předsedou Komise pro katolickou výchovu.

Je držitelem řady vyznamenání a uznání. 28. října 2001 byl vyznamenán prezidentem republiky Medailí I. stupně za zásluhy o Českou republiku a 2. června 2003 mu byl udělen ministrem obrany České republiky Záslužný kříž II. stupně a 3. června 2008 ministryní obrany České republiky Záslužný kříž I. stupně. 20. června 2007 byl vyznamenán Velkým křížem „Pro Piis Meritis“ Suverénního řádu Maltézských rytířů.

Je široce zapojen do společenského a kulturního života. Je členem Etického fóra ČR, Vědeckých rad KTF UK Praha, Technické univerzity Liberec, Univerzity Hradec Králové, Lékařské fakulty UK HK, je předsedou správní rady Českého katolického biblického díla, členem Centra biblických studií, je členem Konfederace politických vězňů, šéfredaktorem Salve – revue pro teologii, kulturu a duchovní život, členem redakce Mezinárodní katolické revue Communio a čestným předsedou Rodiny sv. Zdislavy o.s.

Z jeho rozsáhlé bibliografie vynikají monografie: Zápas o člověka, Úvod do studia Písma svatého, Škola vnitřní modlitby, Úvod do teologie. Mimořádný vědecký význam má jeho autorský podíl a třicet let trvající organizační práce na překladu Jeruzalémské Bible do češtiny, (která vyšla v r. 2009). V době nesvobody publikoval v samizdatu zahraniční studie, články v Sursum. Nyní publikuje v Salve – revue pro teologii, kulturu a duchovní život, v Monitoru, vedle toho je autorem desítek článků v domácích i zahraničních sbornících, časopisech, odborných i popularizujících, a v denním tisku.

➡           13. února 2010, www.christnet.cz, Autor: Vít Luštiněc

Novým pražským arcibiskupem se stal Dominik Duka

IN SPIRITU VERITATIS / Aktualizováno

Novým arcibiskupem byl jmenován královéhradecký biskup Dominik Duka. Ve funkci nahradí kardinála Miloslava Vlka, jehož rezignaci dnes přijal papež Benedikt XVI. Duka se stal 36. pražským arcibiskupem, nejpozději do dvou měsíců se své funkce ujme při liturgické slavnosti v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, informuje o tom pražské arcibiskupství. Na jmenování reagoval český prezident Václav Klaus, který poslal papeži dopis s poděkováním.

"Vaším jmenováním do čela pražské arcidiecéze a tím také do pozice českého primase získává nejen česká katolická církev, ale celá naše země," píše Klaus v druhém dopise zaslaném nově jmenovanému Dukovi. Mluvčí Hradu Radim Ochvat dnes také sdělil, že Klaus Duku pozval na schůzku, která se uskuteční v pondělí odpoledne.

Jako "radostnou zprávu" přijal jmenování kardinál Vlk, který v této funkci působil od roku 1991 a patřil mezi deset nejdéle sloužících pražských arcibiskupů. Na svých internetových stránkách napsal: "Bohu díky! Máme dlouho očekávaného diecézního biskupa, za kterého jsme se od dubna minulého roku s celou diecézí modlili. Milý spolubratře arcibiskupe, buď nám srdečně vítán!"

Cesta k dominikánům

Mons. Dominik Jaroslav Duka se narodil 26. dubna 1943 v Hradci Králové a vyrůstal v rodině důstojníka, který se účastnil zahraničního odboje, kdy v roce 1944 přes organizovaný útěk vládního vojska P. Jiřím M. Veselým OP odešel do Itálie a přes Švýcarsko do Anglie, kde do konce války bojoval v Československé zahraniční armádě. V 50. letech byl vězněn spolu s důstojníky západní fronty.

Jaroslav Duka absolvoval školní vzdělání v Hradci Králové, v r. 1960 maturoval na Gymnáziu J. K. Tyla. Další studium mu z kádrových důvodů bylo zamezeno. Pracoval v hradecké továrně ZVÚ (1960-1962) a vyučil se strojním zámečníkem. V letech 1962-1964 absolvoval základní vojenskou službu a vrátil se na své pracoviště. V r. 1965 byl po dlouhých průtazích na odvolání přijat ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. 5. 1. 1968 vstoupil tajně, na území Československa do zakázaného, ilegálně žijícího dominikánského řádu a přijal řádové jméno Dominik. 6. 1. 1969 složil časné sliby.22. června 1970 přijal kněžské svěcení z rukou kardinála Štěpána Trochty a pět let působil v duchovní správě v pohraničních oblastech pražské arcidiecéze: Chlum svaté Máří, Jáchymov a v Nových Mitrovicích (dnes jde o oblast diecéze plzeňské). 7. ledna 1972 složil slavné sliby v dominikánském řádu.

V době totality

V r. 1975 mu byl odňat „státní souhlas k duchovní správě“, pracoval pak 15 let jako rýsovač v továrně Škoda-Plzeň. Intenzivně žil ilegální řádový život a věnoval se studiu. Od r. 1975 do r. 1986 byl vikářem provinciála a od r. 1976 do r. 1981 magistrem kleriků. Současně spolupracoval na zřízení tajného řádového studijního centra a organizoval náboženskou činnost mladé generace na celém území Československa. V r. 1979 získal licenciát teologie na Papežské teologické fakultě sv. Jana Křtitele ve Varšavě.

V roce 1981 byl udán agentem StB, usvědčen a odsouzen za trestný čin maření státního dozoru nad církvemi podle § 178 trestního zákona k zákonu 218/49 Sb. Patnáct měsíců byl vězněn v Plzni – Borech pro řádovou činnost, organizování studia dominikánských kleriků, samizdat a spolupráci se zahraničím. V roce 1986 byl Magistrem Řádu dominikánů jmenován provinciálem Československé dominikánské provincie a byl jím až do r. 1998. Po listopadu 1989 byl předsedou Konference vyšších řeholních představených v ČR a viceprezidentem Unie evropských KVŘP (1992-1996). Přednášel jako odborný asistent biblistiku na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a byl v letech 1990-1998 členem Akreditační komise při vládě ČR.

Biskup královehradecký

6. června 1998 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován 24. sídelním biskupem královéhradeckým a 26. září 1998 přijal biskupské svěcení z rukou arcibiskupa Karla Otčenáška a spolusvětitelů kardinála Miloslava Vlka a apoštolského nuncia arcibiskupa (dnes kardinála) Giovanniho Coppy v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové.

Navázal na velkorysou činnost a projekty svého předchůdce arcibiskupa Karla Otčenáška. Sv. Vojtěcha navrhl za třetího patrona diecéze. Založil Diecézní teologický institut a církevní gymnázium ve Skutči. Svolal druhý Diecézní eucharistický kongres v r. 2002. Za jeho působení byla dokončena rekonstrukce Nového Adalbertina a v jeho areálu vybudována nová Biskupská knihovna v salla terreně. Též byla rekonstruována historická Biskupská knihovna Biskupství královéhradeckého v rezidenci původně založená biskupem Trautmannsdorfem. 10. 11. 2004 vydal nový statut a jmenoval nové kanovníky Katedrální kapituly při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové. Svatým otcem byl 6. 11. 2004 jmenován apoštolským administrátorem diecéze litoměřické. Tuto funkci vykonával do 22. 11. 2008. V letech 2007–2008 organizoval oslavy 700. výročí katedrály Svatého Ducha, kterému předcházela rekonstrukce vitráží a interiéru katedrály, včetně liturgické úpravy. V letech 2008 a 2009 inicioval „Týden vzájemného poznávání a porozumění“, pastorační aktivitu velkých měst mezi věřícími napříč konfesemi a hledajícími. K 1. 7. 2009 založil Diecézní církevní soud. Královéhradeckou diecézi spravuje dvanáctým rokem, systematicky vypracoval a naplnil diecézní Sedmiletý pastorační program s přípravou pastorace diecéze v novém století.

Primas český

13. února 2010 byl Svatým otcem Benediktem XVI. jmenován 36. arcibiskupem pražským.

V letech 2000-2004 byl místopředsedou České biskupské konference. V rámci ČBK je předsedou Komise pro nauku víry a předsedou Komise pro katolickou výchovu.

Je držitelem řady vyznamenání a uznání. 28. října 2001 byl vyznamenán prezidentem republiky Medailí I. stupně za zásluhy o Českou republiku a 2. června 2003 mu byl udělen ministrem obrany České republiky Záslužný kříž II. stupně a 3. června 2008 ministryní obrany České republiky Záslužný kříž I. stupně. 20. června 2007 byl vyznamenán Velkým křížem „Pro Piis Meritis“ Suverénního řádu Maltézských rytířů.

Je široce zapojen do společenského a kulturního života. Je členem Etického fóra ČR, Vědeckých rad KTF UK Praha, Technické univerzity Liberec, Univerzity Hradec Králové, Lékařské fakulty UK HK, je předsedou správní rady Českého katolického biblického díla, členem Centra biblických studií, je členem Konfederace politických vězňů, šéfredaktorem Salve – revue pro teologii, kulturu a duchovní život, členem redakce Mezinárodní katolické revue Communio a čestným předsedou Rodiny sv. Zdislavy o.s.

Z jeho rozsáhlé bibliografie vynikají monografie: Zápas o člověka, Úvod do studia Písma svatého, Škola vnitřní modlitby, Úvod do teologie. Mimořádný vědecký význam má jeho autorský podíl a třicet let trvající organizační práce na překladu Jeruzalémské Bible do češtiny, (která vyšla v r. 2009). V době nesvobody publikoval v samizdatu zahraniční studie, články v Sursum. Nyní publikuje v Salve – revue pro teologii, kulturu a duchovní život, v Monitoru, vedle toho je autorem desítek článků v domácích i zahraničních sbornících, časopisech, odborných i popularizujících, a v denním tisku.

➡           13. února 2010, www.rozhlas.cz/nabozenstvi/portal, Autor: Eva Hůlková, Zuzana Filípková, Alice Kottová

Politici jmenování Duky novým arcibiskupem vítají  

Kapli Panny Marie Pomocné pokropil svěcenou vodou královéhradecký biskup Dominik Duka. Foto - Jaroslav Hubený  

Reakce politiků ohledně jmenování nového pražského arcibiskupa jsou vesměs kladné. Vatikán vybral do čela české katolické církve Dominika Duku, který ve funkci nahradí Miloslava Vlka. Funkce se ujme nejpozději do dvou měsíců, a to při bohoslužbě v katedrále svatého Víta. 

Jeho jmenování přivítal prezident Václav Klaus. Dominika Duku považuje za respektovanou osobnost, která může významným způsobem přispět k rozvíjení dialogu a vzájemných vztahů, což napsal v dopise papeži Benediktu XVI.

Například podle šéfa ČSSD Jiřího Paroubka je Dominik Duka člověk schopný otevřeného dialogu.

"Podle všeho je to člověk, se kterým půjdou projednávat některé otázky, které se tady nahromadily za posledních mnoho let. Jedna z těch otázek je například Vatikánská smlouva. Pokud vznikne po volbách vláda sociální demokracie, tak bych byl rád, kdyby jeden z počinů nové vlády směřoval také k dořešení této otázky," řekl Paroubek.

Místopředseda ODS Petr Nečas od nového pražského arcibiskupa očekává, že bude podporovat široký dialog.

"My samozřejmě plně respektujeme rozhodnutí Svatého stolce. Pan biskup Duka je znám jako velmi vzdělaná a komunikativní osobnost, s velmi širokým rozhledem. Pro katolickou církev je to určitě skvělá zpráva a my také kvitujeme to, že on velmi stojí o dialog, který bude širší, který půjde i mimo církevní kruhy," podotkl Nečas.

'Je to muž na svém místě'

Jméno Dominika Duky je dobrou zprávou mimo jiné i pro předsedu KDU-ČSL Cyrila Svobodu. I on očekává ze strany Duky větší otevřenost a způsob komunikace, která by mohla zlepšit vztah mezi církví a státem.

"Ale nedělám si velké iluze, že se něco dramaticky zlepší, protože odpor vůči Vatikánské smlouvě je obrovský. To nezlomí ani nový pražský arcibiskup. Ale může to být cesta ke zlepšení vztahů," domnívá se Svoboda.

Místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek věří, že by se česká církev pod vedením Dominika Duky mohla víc otevřít veřejnosti.

"Otec Dominik je nejen významná duchovní autorita, ale také statečný chlap a vlastenec. Jsem přesvědčen, že je to muž na svém místě. Přeji mu se všemi svými kolegy mnoho štěstí. Diplomatické schopnosti otce Dominika Duky mohou významně pomoci nejen k dobrým vztahům s představiteli státu, ale i většímu otevření církve veřejnosti," myslí si Kalousek.

➡           13. února 2010, www.rozhlas.cz/nabozenstvi/portal, Autor: Daniel Raus

Bible jako bestseller 

Minulý rok vyšly tři nové překlady Bible do češtiny. A co je zajímavé, staly se velice úspěšným artiklem i z obchodního hlediska. Je to jen proto, že u nás existovala jakási „díra na trhu“, který na nové překlady dlouho čekal? Daniel Raus vidí v úspěchu Bible něco víc - nenápadný signál o stavu české společnosti. 

V Americe se s humorem říká, že když nějaké knižní nakladatelství krachuje, vydá Bibli. Jeho rozpočet se pak zaručeně zlepší. Suverénně nejprodávanější kniha v dějinách si udržela prvenství v počtu výtisků i v nejtěžších dobách, kdy evropské tiskárny chrlily ostošest Mein Kampf Adolfa Hitlera nebo Komunistický manifest. Je to zvláštní jev, ačkoliv se – opět v Americe a opět s humorem – občas říká, že lidé Bibli nečtou, ale zato ji rádi kupují.  

Málo kdo asi čekal, že kniha knih se stane bestsellerem i v pověstně sekulárním Česku. Minulý rok se jí prodalo 110 000 výtisků. Je pravda, že to byl rok výjimečný – jakási žeň dlouholeté práce několika týmů, takže světlo světa uzřely tři nové překlady: takzvaná Jeruzalémská Bible, Český studijní překlad a Bible 21, která byla komerčně nejúspěšnější (její prodej se blížil k osmdesáti tisícům výtisků). Překvapivým úspěchem byla ale i další vydání, včetně staršího ekumenického překladu nebo klenotu staré češtiny, Bible kralické.  

Je to zajímavý jev, který možná nesouvisí jenom s onou hojností loňských vydavatelských žní. Česká společnost jako by po dvaceti letech od pádu totality znovu hledala alternativu ke stavu věcí, který mnoho lidí vnímá jako neutěšený. Zklamání z  polistopadového vývoje, podoba české politiky, korupce nebo krize etických hodnot, to vše se dá samozřejmě přirovnat k pověstné sklenici, která je pro pesimistu napůl prázdná, ale pro optimistu napůl plná. Tady existuje ale, zdá se, i něco víc – hledání pevného bodu naší existence a naděje, která by ukázala, že na konci momentálního tunelu přece jen bude kýžené světlo.  

Je tedy možné, že se my, Češi, budeme vracet ke svým vlastním kořenům – a taky ke kořenům, ze kterých vyrostla obdivuhodná evropská a západní civilizace. A je možné, že Bible jako bestseller o něčem takovém skutečně svědčí. Nechce se mi totiž věřit, že by u nás platil onen zmíněný vtip, podle kterého Bibli prostě jenom rádi kupujeme.

Zprávy z ČTK

http://cs.christiantoday.com/article/texasti-baptiste-rozdavaji-bibli-na-cd-i-cesky/16384.htm

http://cs.christiantoday.com/article/knez-josef-vesely-ktery-v-pondeli-prevzal-rad-t-g-m-zemrel/16383.htm

http://cs.christiantoday.com/article/u-kostela-v-praze-ktery-je-narodni-kulturni-pamatkou-se-planuji-garaze/16390.htm

http://cs.christiantoday.com/article/loni-se-v-cesku-prodalo-rekordnich-110000-vytisku-bible/16413.htm

---

Kateřina Děkanovská publikováno: 15.02.2010 01:37 zobrazeno: 3995x