Mt 6,1-6.16-18 Kázání k zahájení postní doby

únor 2008

Sestry a bratři, příprava na velikonoční svátky trvá 40 dní. Proč právě 40 dní. Počet dnů přípravy souvisí se čtyřicetidenním pobytem Ježíše Krista na poušti. Čtyřicetidenní příprava na velikonoční svátky je dosvědčena už ve 4. století (na koncilu v Nikaji 325). Kdybychom počítali dno ode dnešního data do Velikonoc, tak by nám přesně čtyřicet dní nevycházelo. Ve staré církvi totiž začínala příprava na Velikonoce první postní nedělí. Protože neděle nebyla nikdy postním dnem, nýbrž dnem radosti, kdy má člověk pociťovat plnost a dostatek, byl začátek postní doby posunut po odpočítání nedělí na středu. Tak se ustálila jako začátek postu právě středa.
         Postní doba čtyřiceti dnů má spojitost se dvěma svátostmi – se svátostí křtu a pokání.
         Ve staré církvi byla příprava na svátost křtu velmi důkladná a dlouhá. Trvala tři roky, kdy se katechumeni – dospělí lidé připravovali na přijetí svátosti křtu. Byly vyučováni a sledoval se jejich způsob života. Vlastní svátost křtu se pak konala o Velikonocích, kdy prožívali křtěnci tajemství Kristovy smrti a nového života. Čtyřicet dní před těmito svátky byla příprava nejintenzivnější. – My se nepřipravujeme na křest (byli jsme již většinou pokřtěni), ale přesto i my v postní době směřujeme k tajemství vykoupení Kristovým křížem a jeho vzkříšení.
         Druhá svátost, která souvisela vždy s postní dobou, bylo pokání. Obřad sypání popelem byl určen pro ty, kteří se provinili těžkým hříchem. Bylo odloučeni ze společenství večeře Páně a museli činit veřejné pokání. Oblékali si kající roucha sypali si popel na hlavu. Koncem prvního tisíciletí tento obřad veřejného pokání zaniká, ale sypání popelem zůstává. Týkal se všech věřících. V antice i ve Starém zákoně je popel symbolem smutku a pomíjivosti. Ve 12. století je dosvědčeno, že popel byl získán pro obřad spálením palmových či jiných větví z Květné neděle předcházejícího roku. Dodnes je symbolika popele užívána v obřadu katolické církve právě na popeleční středu. – My na tuto vnější zvyklost neklademe takový důraz, přesto význam postní přípravy zůstává i pro nás.
         Půst znamená rozvíjet v sobě citlivost pro potřeby druhých. Neznamená soustředit se jen na sebe a na své náboženské výkony. Ježíšovo slovo o skutcích dobrodiní, o modlitbě a o postu nám tak dává jasný návod, jak máme naplňovat tento čas postní přípravy v její šíři i hloubce. Tyto tři projevy zbožnosti neztratily na svém významu ani dnes, kdy není zbožnost v našem prostředí příliš ceněna. Ježíš zdůrazňuje niternost. To neznamená, že se naše zbožnost stane tak „niterná “, tak skrytá, že se nakonec úplně vytratí a nic z ní nezůstane. Tak to jistě Ježíš nemyslel.
         Nejprve mluví Ježíš o skutcích spravedlnosti či dobrodiní. V Bibli kralické je užito slovo „almužna“ , které nám již dnes moc dobře nezní.  V řečtině je užito slovo „eleémosyné“ (Sk 10,2.4; Sk 24,17). Jedná se o dary potřebným, které tvořily jeden z pilířů židovské zbožnosti (srov. Ž 41,2).  I dnes se konají různé charitativní akce, kdy lidé dávají různé finanční dary. Někdy proto, aby se sami zviditelnili nebo udělali dobrou reklamu své firmě. V případě skutečné dobročinnosti nemáme myslet na sebe, ale na potřeby druhých. Dary totiž mohou být dávány i ze zištných důvodů. Lidé dávají, aby se na nich druzí stali závislými. Maimonides – židovský učenec ve 12. století po Kristu vyslovoval zásadu, že dárce i obdarovaný mají zůstat v anonymitě. Řekl totéž, co Ježíš vyjádřil obrazným způsobem. „Ať neví levice, co činí pravice.“ Nezištný dar malý i velká je viděn a odměněn Bohem.
         Druhým projevem je modlitba. Ježíš doporučuje za sebou zavřít dveře. Zavřené dveře znamenají soustředěnost na modlitbu. Neznamená to mít trvale zavřené dveře pro druhé a na nich stále nápis „nerušit“. Ale pro modlitbu potřebuje člověk na čas zavřít dveře, zavřít okno, aby nepronikal z ulice ruch, zavřít rádio, zavřít televizi, zavřít mobil, zavřít počítač, zavřít oči a ponořit se do ticha a důvěrného rozhovoru s Bohem – svým Otcem.
         A třetí náboženský projev je půst. Ve staré církvi byl půst chápán tak, že člověk nejí v určitý čas maso, nepije víno; také se křesťané postily od mléka, sýrů a vajec. Skutečným postním dnem je pro nás Velký pátek. Ale i pro celý postní čas je správné si dát určité předsevzetí. Můžeme si ale klást otázku: „Komu tím pomůžu, když nebudu jíst v určitý čas například maso ?“ Ježíš říká, že se postíme Bohu. Kvůli Bohu. Když si něco odřekneme v určitý čas, tak tím dáváme najevo, že na Boha myslíme. Když si nic neodřekneme, tak snadněji na Krista zapomínáme uprostřed každodennosti. Ale měli bychom si dát takové předsevzetí, které nás něco stojí. Když někdo běžně nepije alkohol, tak to také není to pravé předsevzetí. Ale dopřejeme si třeba něco jiného. A toho máme být schopni se zříci. Nebo se budeme více ovládat a méně rozčilovat. To je také těžký postní závazek. Zřeknutí se něčeho, nás má přivést k myšlení na Boha v Ježíši Kristu a jeho cestu utrpení.
         Sestry a bratři, začal postní čas. Je pro nás příležitostí více myslet na našeho Pána Ježíše Krista, neboť on na nás myslel a i pro nás přijal nezměrně těžký kříž spásy. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 18.02.2008 02:51 zobrazeno: 4132x