Ko 1,24-29 - Je to Kristus mezi vámi

Kázání na Den dr. Karla Farského – červen 2007
Vážení účastníci poutě do rodného kraje Karla Farského, vážení hosté, děti, sestry a bratři! Jeden významný český historik řekl, že láskou k rodnému kraji získáváme lásku k celé zemi, k celé vlasti. Každý z nás máme nějakou část země, zvláštní místo, ke kterému se váží naše životní vzpomínky a máme k němu silný citový vztah. Pro Karla Farského byl tento odlehlý kout v Podkrkonoší právě takovým místem. Farský je spojen s tímto krajem, který má svou vyvýšenou polohou obrazně řečeno „blíž k nebi“. Když procházíme tímto krajem, tak se z různých míst před námi otevírají pohledy na Krkonoše nebo naopak na druhou stranu směrem do kraje je vidět Český ráj s dominantou Trosek, na obzoru je Ještěd, Tábor, Kozákov a mnoho dalších kopců. Podobné pohledy na přírodní scenerie se otevíraly před očima Karla Farského, který se v tomto prostředí narodil. Zde stávala jeho rodná roubená chalupa a tady vyrůstal v zemědělské rodině. Poznával svět kolem sebe, všímal si jevů a zákonitostí v přírodě, setkával se s lidmi. Do těchto míst se také vracel ze studií v Praze, přijížděl sem jako kněz ze svého působiště v západních Čechách. Zde v nedalekých Roprachticích sloužil českou mši o Velikonocích v roce 1919 a v nedalekém Vysokém nad Jizerou již jako představitel nové církve konal na náměstí bohoslužby v roce 1921. Svůj vztah k rodnému kraji vyjádřil i tím, že inicioval stavbu vysockého sboru. Setkáváme se dnes v tomto kraji, abychom vyjádřili Bohu vděčnost a připomenuli si Karla Farského jako novodobého hlasatele evangelia Ježíše Krista.
Zamýšlíme-li se nad Farského učitelským a kazatelským dílem, tak shledáváme, že některé výpovědi například v Postile nesou znamení své doby. Z našeho současného pohledu vyjadřoval některé biblické výpovědi až příliš svobodně, liberálně. Co však mu nelze upřít, je jeho hluboká osobní zbožnost, povahová ryzost a opravdovost. Byl skutečnou osobností, která působí na druhé svou přesvědčivostí. Jako nositel evangelia Ježíše Krista svým duchovním zápasem a úsilím přispěl významným způsobem ke vzniku a utváření Církve československé husitské. 
Pro tuto příležitost bylo vybráno čtení z listu apoštola Pavla Koloským. Na začátku křesťanství jako světového náboženství byl  důležitou postavou apoštol Pavel. Je představitelem kazatele a misionáře, jehož činnost přesahuje hranice jedné kultury a jediné náboženské židovské tradice, s níž byla spjata víra v jednoho Boha. Pochopil svůj úkol tak, že má jít k lidem z různých zemí, kultur a pohanských náboženství, a má jim předat Ježíšovo evangelium. Nebyl to jeho nápad, ale Boží záměr, aby se tak evangelium dostalo ke všem lidem, ke každému člověku. I Karel Farský se stal takovým novodobým apoštolem Krista. Překročil hranice západního i východního křesťanství, ale i protestantismu z důvodu, aby evangelium zcela nově mohlo oslovit pochybujícího a hledajícího člověka své doby. A tak je tomu i v současnosti, že naše církevní společenství je i pro ty, kteří nezapadají přesně do hranic té či oné konfese, ale přitom jsou otevřeni Ježíšovu evangeliu.
Svědkové a osobnosti víry mají zvláštním způsobem podíl na Kristově utrpení. O tom mluví i apoštol Pavel v listě Koloským: „Trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením.“ Neznamená to, že by Pavlovo utrpení a jiných svědků přinášelo spásu nebo zásluhy věřícím, neboť Kristovo utrpení a oběť jsou jedinečné a neopakovatelné. Vyjadřuje to Pavel sám i v listě Koloským (1,19-20). Utrpení svědků není utrpením pro spásu, ale pro dobro církve. Karel Farský přemýšlel často o smyslu Kristova utrpení, o významu Kristova kříže a kalicha (Postily, Praha 1952, s. 204-208; CČSH, Stručné informace o náboženských názorech, úkolech a organizaci církve československé, Praha 1929, s. 30-32.44). Sám také na tomto utrpení nesl svůj podíl. Jak dosvědčuje jeho současník, moravský biskup Rostislav Stejskal: „Kdo nepracoval s ním, nepochopí nikdy, co tu bylo třeba síly v protivenstvích, co Božího nadšení v nepochopení a lásky k lidem a k církvi, aby vytrval, neodešel od pluhu znechucen tvrdostí země, znaven velikostí díla a vlastní bolesti“ (Sborník Dra. Karla Farského. Praha 1928, s. 143). Veškeré jeho nasazení bylo z lásky k církvi. „Svou církev miloval více než pohodlí, můžeme říci, více než své zdraví a život“ (tamtéž, s. 144). Zemřel předčasně ve věku 47 let.
         Pavel říká: „Stal jsem se služebníkem církve, jak mi Bůh uložil podle svého záměru.“ Podobně jako Pavel i Farský byl především  služebníkem církve. Čím je církev charakteristická? Jistě Farský usiloval o mnohé aktivity a podporoval je – zejména sociální práci, ale i výchovnou – náboženskou a etickou výuku mládeže ve školách a nejrůznější kulturní činnosti jako hudební vystoupení, divadelní představení a jiné. Tím vším se Církev československá husitská vyznačovala a působila tak k prospěchu společnosti hned od svého vzniku. Ale to samo o sobě není ještě tím, co tvoří církev církví. „Je to Kristus mezi vámi,“ říká apoštol. Církev je tam, kde je Ježíš, kde lidé naslouchají s vírou jeho slovu. Církev je tam, kde se lidé setkávají kolem jeho stolu jako sestry a bratři. Církev je tam, kde se lidé dokáží setkat v jeho jménu, i kdyby byli třeba jen dva nebo tři (Mt 18,20). Vyznání „Kristus vprostřed nás. S námi je a povždy bude,“ je součástí naší liturgie. Sestry a bratři, přijíždíte z různých míst, z různých náboženských obcí. Všude tam, kde se ve sborech a modlitebnách naší církve shromažďujete, můžete při slavení liturgie, která je živým odkazem našeho prvního patriarchy, prožívat povzbuzení, posílení a jistotu víry, že je „Kristus mezi námi“.
         On je středem veškeré činnosti jako tehdy, tak i dnes. „Jeho zvěstujeme, když se vší moudrostí napomínáme a učíme všechny lidi.“Apoštolská služba je spojena se zvěstováním, napomínáním a vyučováním. Farský zvěstoval, pastýřsky napomínal a učil. A z této jeho práce v Božím požehnání rostla církev. Nebyl to jistě samozřejmě jen on, ale byli to mnozí další duchovní a laici. Tuto apoštolskou činnost máme konat i my. Zvěstovat Ježíše znamená sdílet se s druhými o radost evangelia ve zkouškách a nouzích současného života. Napomínání nám nezní moc dobře. Zejména ne dětem, které jsou stále napomínány od svých rodičů a dalších lidí. Přesto i napomínání má svou důležitost. Nemyslí se tím však moralistické odsuzování, ale moudré doprovázení druhého pod autoritou Božího slova. Člověk by si chtěl žit podle svých nálad, podle svých měřítek. Utvářet si život podle svých představ, vydat se svou vlastní cestou, ale může tak propadnout klamu a minout smysl, který je v Kristově slovu života. Vyučování je trvalý úkol, který má církev v tomto světě. Farský byl učitelem náboženství, který rozuměl mladé generaci. Přibližoval jim biblické události a Boží tajemství tak, že je neodrazoval, ale probouzel v nich zájem, víru a touhu po setkání s živým Ježíšem. Jak pro apoštola Pavla, tak i pro Farského je charakteristická jejich otevřenost vůči všem lidem. V této otevřenosti je náš úkol i naděje naší církve, která si připomíná v tomto čase zde a na dalších místech Farského odkaz.
Kladu si v duchu otázku a někdy mně je dokonce položena: Co by řekl Farský své církvi dnes? Té církvi, pro niž žil, pro niž vedl zápas posilován Bohem, pro niž trpěl? Teď nemyslím, co by řekl o nás, ale co by řekl nám. Na co by nás upozornil a v čem by nás povzbudil? To, co by nám zřejmě sdělil, je apoštolské upozornění a povzbuzení, abychom nikdy nezapomínali: „Je to Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu.“ Amen.

Tomáš Butta

Ivo Vacík publikováno: 20.06.2007 08:32 zobrazeno: 4916x