L 1,26-38 Dvě zaslíbení zvěstovaná Marii

Kázání 4. adventní neděli – Děčín - prosinec 2011

Sestry a bratři,

         v letošním adventním čase byly na Pražském hradě otevřeny dvě výstavy. Jedna dokládá bohatství carského Ruska a druhá dědictví našeho státu sahající do doby císaře a krále Karla IV. Je vystaveno velké množství uměleckých děl ze zlata a drahých kamenů z pokladů Moskvy, ale i z bohatství svatovítského chrámu v Praze. Tyto předměty nevyčíslitelné hodnoty jistě představují jedinečnou uměleckou a řemeslnou dovednost našich předků. Současně obě výstavy ukazují na propojení státu a církve. V případě první výstavy jde o provázanost carského dvoru a pravoslaví, v případě druhé výstavy zase spojení panovníků na českém trůnu a katolické církve. Jenže tato spjatost státu a církve, křesťanské víry a společnosti se ukazuje být již minulostí, jak je to patrné z předběžných výsledků sčítání obyvatel v tomto roce, kdy křesťanské církve se stávají menšinou. Křesťanství, zvláště to, které se hlásí k odkazu reformace jako evangelíci a husité, se stává nikoli celospolečenskou záležitostí, ale „malým stádcem“. Jak o tom mluvil také Ježíš, který povzbuzoval své učedníky: „Neboj se, malé stádce, neboť vašemu otci se zalíbilo dát vám království“ (L 12,32).          Výstavy konané v tomto období a prezentující nezměrné oslňující bohatství mají možná ještě jeden důvod a souvislost. Mají předestřít lidem před oči jistotu hmotného bohatství v čase ztráty hodnoty peněz a hluboké ekonomické nejistoty. Ale skutečné bohatství je bohatství duchovní. K tomuto bohatství Ducha a pokladu srdce nás vede poselství adventu a Vánoc.

         V čase, kdy se odehrál biblický příběh, který jsme četli z Lukášova evangelia, kdysi mocné Davidovo království již dávno ztratilo svůj lesk a moc. A přesto Bůh neztratil o svůj lid zájem. Dívka Marie uslyšela dvojí zaslíbení od Božího posla. Tím prvním zaslíbením bylo, že se stane matkou nového krále pocházejícího z Davidova rodu (L 1,32). A tím druhým, že její syn nebude jen synem pozemských rodičů, ale Synem Božím (L 1,35).

         Ježíšův lidský původ je spojen s židovským národem a zemí Izrael u Středozemního moře. Konkrétně s městem Nazaret, kde žili jeho rodiče. Josef pocházel z Davidovského rodu (L 1,27; 2,4 srov. Mt 1,1.16) a Marie pocházela z kněžské rodiny. Její příbuzná Alžběta (L 1,36) byla totiž z potomků kmene Levi, kteří konali službu v jeruzalémském chrámě (srov. L 1,5). Na starých obrazech bývá scéna zvěstování znázorněna tak, že ve chvíli, kdy Marii navštívil Boží posel, právě vyšívala chrámovou oponu. Tím je vyjádřen i její rodový vztah k chrámu a službě v něm. V Ježíšovi tak došlo ke spojení kněžského a královského původu.  

         To se týká prvního zaslíbení daného Marii, kdy je zdůrazněno, že Ježíš je potomkem z Davidovského královského rodu. Na něm se mají naplnit starozákonní proroctví (2 Sa 7,12n.16; srov. Sk 13,23). Ježíš byl také oslovován jako „Syn Davidův“ (Mk 10,47-48). Převyšuje však všechny pozemské panovníky a vládce. Nepřevyšuje je sice nashromážděným majetkem, bohatstvím a poklady ani svou politickou a vojenskou mocí, ale svou službou druhým (Mk 10,45). Ježíš měl tedy královský původ, jak dosvědčuje starobylá tradice zaznamenaná evangelistou Lukášem (1,27), ale i apoštolem Pavlem (Ř 1,3). Původ člověka sám o sobě nestačí. I když lidé v různých dobách byli posuzováni zvláště podle svého původu. Byl zdůrazňován a ceněn původ šlechtický, ale v jiné době zase naopak původ dělnický. Ať již má člověk jakýkoliv původ, důležité zůstává, jaký člověk je, jak jedná, co dokáže. Podstatné je, zda je veden a určován Duchem Božím.

         A tím se dostáváme k druhému zaslíbení, které dívka Marie v Nazaretu uslyšela. Ježíš se nerodí jen z lidského roku, neuzavírá jen řadu významných a méně významných předků Davidovského rodu, ale on je zrozen především z Boha samotného. Ježíš má původ v samotném Bohu, neboť je Syn Boží (L 1,35). A to je tajemství Vánoc, ke kterému směřujeme v adventním čase. Je to poselství o tom, že Bůh v Kristu přichází do našeho světa, do našeho života, do naší blízkosti. Toto tajemství nemůžeme nikdy v plnosti pochopit a svým rozumem obsáhnout, ale můžeme je s vírou nahlížet a rozjímat nad ním. Ano, člověk je může v zaujetí něčím jiným pro něho důležitějším přeslechnout, nevěnovat mu dostatečnou pozornost v předvánočním chvatu, může je odmítnout, může se nad ním pohoršovat. To všechno může. Ale přesto Boží poselství zní staletími i k nám, Boží zaslíbení se naplňuje, Boží slovo platí i pro náš čas letošního adventu a Vánoc. Smíme je přijmout srdcem a spolehnout na ně, jako to učinila Marie – mladá žena z Nazaretu. Amen. 

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 03.01.2012 10:34 zobrazeno: 2907x