Dopis bohoslovcům - říjen 2010

„Boha nikdo nikdy neviděl, jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.“ J 1,18

Milé sestry a milí bratři, vážení bohoslovci, milost a pokoj vám všem!     

            Dne 15. října jsme si připomenuli slavnostním shromážděním v aule Karolina 60. výročí Husitské teologické fakulty, na které studujete a která je dvacet let součástí Karlovy univerzity. Studium teologie je i na dalších fakultách v České republice a navazuje tak na tradici středověkých univerzit. Tehdy studium teologie završovalo mnohaleté univerzitní vzdělávání.

            Můžeme říci, že studium teologie „povznáší“ člověka k Bohu. Vzdělávání jako takové může člověka povznést, nasměrovat ho novým způsobem, výše a k novým perspektivám. Vyjádřil to již mistr Jan Hus ve svých univerzitních projevech ke studentům. Říká: „Nestudujte především pro světskou slávu, pro zisk nebo pro pouhé vědění, neboť pak by studium zakončilo v neřestech. Avšak studujte pro povznesení své vlastní nebo pro povznesení bližních, protože pak bude výsledkem studia láska a svatá moudrost“ (M. Jan Hus jako univerzitní rektor a profesor. Výbor z jeho projevů. Sestavil dr. Evžen Stein. Praha 1948, cit. s. 37). O to více to platí o oboru teologie, který studujeme pro povznesení našeho lidského ducha k Bohu a ne ze zištných důvodů. I když dnes se absolventi tohoto oboru nebo religionistiky mohou dostat na společensky prestižní místa.     

            „Povznesení“ v dobrém slova smyslu znamená získání odstupu a nadhledu. Je to schopnost vidět skutečnost v nové perspektivě, uvědomovat si širší a hlubší souvislosti poznání a života. Toto povznesení není bez námahy, bez studijního úsilí a vytrvalosti. Je to jako výstup na horu. Pohledy na krajinu se otevřou jen tomu, kdo vystoupá namáhavou cestou vzhůru.

            „Povznesení“ neznamená, že je člověk povznesen nad druhé, že si o sobě myslí, že něco poznal a dokázal. Pokud bychom se příliš vznášeli a chodili s hlavou v oblacích, pak jsme „uzemňováni“ apoštolem: „Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám“ (Ř 12,16). A mistr Jan Hus k tomu připojuje: „Vznešeným věcem chcete rozuměti, a nedbáte toho, abyste se v nejjednodušších úkolech upevnili“ (cit. s. 36).

            Studium teologie znamená naslouchat Ježíši Kristu. Teologie je v pravém slova smyslu rozhovorem s Ježíšem Kristem. „Boha nikdo nikdy neviděl, jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.“ O neviditelném Bohu nám řekl jeho Syn, který je s ním od věků ve společenství. Jeho máme poznávat, jemu máme naslouchat. Na Ježíšových slovech a činech můžeme poznávat živého a pravého Boha (1 J 5,20). On je tím věčným Božím slovem v člověku Ježíšovi přebývajícím mezi námi (J 1,14). V něm poznáváme Boha, ne jako nějaký statický myšlenkový systém, ale v jeho nezachytitelnosti, nenaplánovatelnosti a nezařaditelnosti, neboť jde o živé dynamické jednání živého Boha. Povznesení znamená uvědomění si, že Bůh je ve svém Slovu i jednání zcela svrchovaný. Skutečným poznáním v teologii neroste člověk, ale Bůh.

            Teologie má osobní rozměr. Je s ní spojen náš vnitřní vztah k Bohu v Ježíši Kristu i vztah k člověku. K Bohu se dostáváme přes svědectví lidí - jeho svědků. Teologie znamená studovat odkaz Kristových svědků. Nabízí se nám nepřeberné poznání zkušeností víry nejrůznějších svědků známých a věhlasných i neznámých a nenápadných. Je užitečné mít zájem a vztah k určité věřící osobnosti, která je nám blízká, kterou se zabýváme. Učíme se od tohoto učitele víry cesty za Kristem. Čtěte jeho spisy, čtěte knihy o něm. Seznamujte se s ním důvěrně. Neznamená to, že vše budeme nekriticky z jeho díla a života přijímat nebo vyzdvihovat jen jednu osobnost a přehlížet tak druhé. Skrze přiblížení se ke konkrétnímu člověku, jehož život byl určován vírou, se přibližujeme k Bohu. Platí, že každý učitel, měl svého dobrého učitele.

            Ale důležité je i svědectví učitelů nejen žijících v dávné době ve starověku či středověku nebo již v nebi – v „teologickém nebi“, ale důležití jsou učitelé – teologové i dnes. Oni nepředávají jen nauku, znalosti, vědomosti, ale i svůj osobní přístup víry.

            Na velkých osobnostech vidíme, že teologie je službou církvi. Filozofie může být individuální, ale teologie je církevní, jak to vyslovil Tomáš Špidlík. I když velcí teologové se vyznačují růzností pohledů a osobitým přístupem, přesto jejich dílo slouží církvi. Třebaže někdy se vyznačují kritikou, přesto v posledu slouží svým myšlením a úsilím církvi.        

            Teologie a služba v církvi patří k sobě. Teprve ve službě se osvědčuje nosnost naší teologie, našeho myšlení a poznání. Dojdeme-li určitého poznání, tak ho chceme předat dál. Jestliže máme určité zkušenosti víry, pak je chceme předat druhým (2 K 4,13). Čím je hlubší a důkladnější naše teologické poznání, čím širší je náš rozhled, tím více můžeme dávat. Duchovenská, kazatelská a pastorační služba je stálé „vydávání“. Jestliže člověk během svého studia pronikne do hloubky a něco načerpá, pak se člověk hned tak v běžných úkolech duchovenské služby nevyčerpá tak, že nemá již co kvalifikovaně předávat. To znamená se na určitou dobu uzavřít a soustředit se na studium i rozvíjení duchovního života. Čas studia je neopakovatelnou příležitostí, kdy na nás nedoléhají ještě v plné míře různé povinnosti pracovní či rodinné.

            Studium teologie nemůže dát samo o sobě nikomu víru. Víru dává jen Duch Boží, ale studium teologie významným způsobem víře slouží, víru chrání a kultivuje ji. Činí ji vzdělanou – jako důvěru spojenou s poznáním a současně kritickou vůči všemu, co chce zastřít Boží svrchovanost a jedinečnost.

            Sestry a bratři, Bůh vás provázej světlem své moudrosti a poznání ve vašem studiu, službě i v celém vašem životě. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 20.10.2010 10:54 zobrazeno: 3396x