Ž 134 Vděčná píseň Hospodinových služebníků

Kázání u příležitosti 80. narozenin emeritního biskupa - patriarchy Mgr. Vratislava Štěpánka, a 55. výročí kněžského svěcení ses. farářek Mgr. Ludmily Štěpánkové a Mgr. Květoslavy Bezdičkové - Husův sbor v Brně na Botanické - červen 2010

Milé církevní společenství, vážené sestry a vážení bratři,

            pro tuto vzácnou příležitost jsem zvolil čtení žalmu 134.: „Dobrořečte Hospodinu, všichni Hospodinovi služebníci, kteří stojíte v Hospodinově domě  za nočního času. Pozvedejte ruce ke svatyni, dobrořečte Hospodinu! Hospodin ti žehnej ze Sionu, on učinil nebesa i zemi.“

            Žalm začíná výzvou k Hospodinovým služebníkům, aby dobrořečili Bohu. „Dobrořečte Hospodinu, všichni Hospodinovi služebníci.“ Těmi služebníky jsou míněni kněží.  Ve Starém zákoně se o kněžích hovoří jako o služebnících. V obecném významu byla služba ve starověku spojena s naprostou poddaností, podřízeností, poslušností. Mezi tím, kdo službu konal, a komu bylo slouženo, byl nerovnoměrný vztah. V Novém zákoně jsou apoštolové také nazýváni služebníky Boha (Sk 16,17; 2 K 6,4), služebníky Ježíše Krista (1 K 4,1; Ef 6,6; Ko 4,12). Jestliže v církvi mluvíme o službě, pak je to v návaznosti na toto biblické pojetí ve smyslu podřízení se svrchované autoritě Boha. Ježíš říká svým učedníkům: „Když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: „Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit" (L 17,10). A apoštol Pavel říká: „Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým“ (Gal 1,10).

            Starozákonní kněžská služba, jako oddělení pro Hospodina, vyžadovala plné nasazení člověka. Kněží vyučovali lid Božímu zákonu a přinášeli v chrámě oběti. Drželi stráž i v nočních hodinách. Duchovenská služba není jen koníčkem, zálibou, není jen na určitou chvíli. I když se v současnosti diskutuje o podobě duchovenské služby, třeba v kombinaci s civilním zaměstnáním, přece jen kněžská služba vyžaduje plné nasazení. „Cele se věnuj své službě“, vybízí apoštol Pavel spolupracovníka Timotea (2 Tm 4,5). Kněžská služba má být stálá, trvalá, celoživotní. Tato věrnost, trvalost a celoživotní charakter je patrný na službě bratra emeritního biskupa a pátého patriarchy Církve československé husitské Mgr. Vratislava Štěpánka a na službě sester farářek - Mgr. Ludmily  Štěpánkové a Mgr. Květoslavy  Bezdičkové.

            Bratr Vratislav Štěpánek narozený 18. června 1930  složil svůj kněžský slib a byl vysvěcen biskupem Václavem Janotou dne 16. 8. 1953 zde v Brně v Husově sboru na Botanické. Myslíte, vážený bratře biskupe,  na náboženské obce, ve kterých jste mohl po celou tu dobu působit, a nesete v srdci věřící sestry a bratry, se kterými jste se setkával a setkáváte. Začínal jste svou duchovenskou službu zde v Brně, působil jste dále v Bučovicích, v Brně – Králově Poli, v Náměšti nad Oslavou a v tomto sboru v Brně na Botanické jako farář. Stal jste se správcem brněnské diecéze a od roku 1989 do roku 1999 jste vykonával funkci biskupa. V roce 1991 jste byl na církevním sněmu v Praze zvolen patriarchou na tříleté období. Cestoval jste mezi Prahou a Brnem, navštěvoval náboženské obce a rozvíjel jste ekumenické kontakty. Pak jste působil v Brně – Židenicích, i nyní vykonáváte duchovenskou službu.

            Vaše manželka - sestra farářka Mgr. Ludmila Štěpánková přijala svátost kněžského svěcení 16. října 1955 v Praze v Husově sboru ve Vršovicích z rukou světitele biskupa-patriarchy dr. Františka Kováře. Začínala jste, vážená sestro,  před 55 lety, působila jste v řadě náboženských obcích - v Soběslavi, v Třešti, v Brně – Černovicích, v Brně - Králově Poli, zde v Brně na Botanické , v Hrušovanech u Brna, v Náměšti nad Oslavou, ve Znojmě, v Brně –Tuřanech a v Břeclavi. Vaše kolegyně – sestra farářka Mgr. Květoslava Bezdičková přijala svátost kněžského svěcení ve stejném roce dne 19. června v roce 1955 v Husově sboru v Praze na Vinohradech za účasti světitele bratra biskupa a pozdějšího patriarchy dr. Miroslava Nováka. Vykonávala jste, vážená sestro farářko, svou pastorační práci v náboženských obcích v Duchcově, v Mostě, v Bílině, v Litvínově, v Třebíči, v Brně - Husovicích, v Brně – Židenicích, v Brně- Maloměřicích a v Brně – Botanické, kde působíte dosud. Také jste se věnovala práci v oblasti náboženské výchovy v rámci diecéze a byla jste předsedkyní okrsku Brno – Město, tedy ve funkci vikářky. Duchovenská služba není rozhodně snadná, vyžaduje sebezapření. Je napodobováním pastýřského jednání Ježíše, který zná své ovce jménem, stará se o ně a obětuje se pro ně (J 10. kapitola) Je náročné sladit plné nasazení ve službě Bohu a lidem s osobním a rodinním životem. Je nesnadné si najít čas i na odpočinek, který je potřebný i pro duchovní. Ve své službě jste za tu řadu let prošli mnohými zkušenosti, někdy jste procházeli hodně složitými situacemi i smutnými událostmi. Jindy naopak jste prožívali v církvi chvíle prostoupené radostí a nadějí. V Božím milosrdenství i jeho síle jste mohli nést tuto službu a obstát. Dnes je důvod k radosti, k vděčnosti, k dobrořečení, jak jsme k tomu vybízeni v žalmu 134.

            V žalmu dále zaznívá výzva: „Pozvedejte ruce ke svatyni.“ Zvednuté ruce - to je modlitební gesto (1 Kr 8,22; Ž 28,2).  Starozákonní kněží se modlili směrem ke svatyni – k místu znázorňujícímu Boží posvátnou blízkost. Modlitba je něčím, co je typické pro službu kněze. Modlíme se pravidelně v liturgii, modlíme se ve společenství, modlíme se v soukromí. Duchovní se modlí k Bohu za sestry a bratry, doprovází je modlitbou v různých životních situacích, nese jejich těžkosti, radosti, zápasí o jejich víru. Modlitba biskupa zahrnuje nad to ještě zvláštní starost o církev, o bratry a sestry duchovní, o jednotlivé náboženské obce. Všechny starosti, těžkosti a zkoušky, které na nás doléhají, můžeme odevzdat v modlitbě Bohu ve smyslu ujištění: „Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží“ (1 Pt 5,7).

            Závěr žalmu tvoří požehnání: „Hospodin ti žehnej ze Sionu, on učinil nebesa i zemi.“  Je to formule žehnání, kterých v Písmu nacházíme více (srov. Ž 28,9; Ž 128,5). Nejznámější je tzv. áronské požehnání (Nu 6,24 - 26). Žehnání bylo úkolem kněží. Požehnání se udílelo v jeruzalémském chrámu. „Žehnáme vám z Hospodinova domu“, slyšíme v žalmu 118 (v.26b - srov. Ž 133,3b). Starozákonní kněží na zvláštním místě v chrámu žehnali každé ráno a večer. Jako nositelé novozákonního kněžství Kristova království máme také žehnat. Žehnat znamená přát druhým dobro. Dokonce máme žehnat i těm, kteří nás nemají rádi, kteří nás nenávidí (1 Pt 3,9). Součástí každé naší liturgie je požehnání. Ale požehnání nespočívá na nás lidech, nýbrž na Bohu samotném Spočívá na tom který stvořil vše – nebe a zemi. On je zdrojem požehnání. Prosit o Boží požehnání, žít pod Božím požehnáním, nést toto požehnání druhým je úkolem kněží. „Bez božího požehnání, marné naše počínání. To je jistě i Vaše zkušenost. Můžeme spolehnout na toho, který nás v Kristu zahrnuje požehnáním nebeských darů (Ef 1,3).

            Stále máme prosit a usilovat o Boží požehnání v Kristu - pro církev, pro náboženské obce, pro druhé lidi, pro své spolupracovníky, pro všechny sestry a bratry. O Boží požehnání chceme dnes společně prosit s Vámi, bratře bratrem emeritní biskupe a patriarcho Vratislave Štěpánku, u příležitosti Vašeho životního jubilea,  a také s Vámi, sestro farářko Ludmilo Štěpánková a sestro farářko Květoslavo Bezdičková, v tomto čase jubileum kněžského svěcení. Děkujeme za Vaši vytrvalou víru projevující se mnohým dobrým ovocem Ducha. Spolu s Vámi se toužíme připojit k vděčné písni Hospodinových služebníků všech dob. „Dobrořečte Hospodinu, všichni jeho služebníci“. Amen.   

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 29.06.2010 03:18 zobrazeno: 3731x