L 1,5-23 Proč ztratil kněz Zachariáš hlas

Adventní kázání – prosinec 2019 

Sestry a bratři, k adventnímu poselství patří Jan Křtitel, předchůdce Ježíše Krista. Ústní tradice nám zachovala i příběh o Janově narození a o jeho rodičích matce Alžbětě a otci knězi Zachariášovi. V 1. kapitole Lukášova evangelia je příběh o tom, jak Zachariáš ztratil hlas.

Ztratit hlas není nic příjemného. Zpravidla se nám to může stát, když nastydneme, chytíme nějakou nemoc, bolí nás v krku a jen ztěžka můžeme mluvit. Místo jasného a zvučného hlasu jen chrapot a sípání. Je to nepříjemné například pro zpěváka, kteří musí z takového důvodu odříci i koncert.

Také farář má jako hlavní pracovní nástroj hlas. Vyžaduje se od něho úderné hlasité kázání, které všichni slyší, a to i ti ve zcela poslední lavici. Očekává se, že krásným a čistým hlasem zazpívá liturgii. Když hlas přestane fungovat z důvodu nachlazení, tak je to úplná katastrofa. Chceme mluvit, ale nejde to. Hlas nás neposlouchá.

To se stalo také knězi Zachariášovi. Nemohl se nahlas modlit, nemohl vykládat lidem Zákon, nemohl chválit Boha a zpívat žalmy, které by se nesly prostorem chrámu, jak byl zvyklý. Ale důvod, proč ztratil hlas, byl jiný, než bylo běžné nachlazení.

Důvody ztráty hlasu církve mohou být několikeré. Můžeme si uvést trojí důvod, proč církev a její služebníci mlčí a není slyšet jejich hlas.

Tím prvním důvodem je ztráta svobody projevu. Nemůžeme mluvit, když nás někdo jiný umlčí. Totalitní režim si nepřeje, aby církev mluvila, aby jí byl dán otevřený prostor. Její hlas a slovo jsou považovány za nežádoucí. Ale i v sebevětším omezování veřejného projevu, se přece jen prostor najde. I když mnozí mlčí, někteří křesťané přece jen v odvaze projevují svůj názor a zaznívá nepřeslechnutelně jejich hlas, jak nás o tom přesvědčují dějiny.

Vedle tohoto vnějšího důvodu k mlčení církve je i vnitřní důvod – ztráta víry. Kněz Zachariáš oněměl, protože neuvěřil Hospodinovu slovu. Lidé smysluplně a přesvědčivě mluví, když mají víru. Když víru nemají, tak buď mlčí, nebo jejich slovo je prázdné. „Uvěřil jsem, proto mluvím“, slyšíme v Žalmu 116 (Ž 116,10). A podobně i apoštolové chápali své svědectví o Bohu a o Kristu tak, že vychází z jejich osobní víry: „…i my věříme, a proto také mluvíme“ (2 K 4,13).

A pak je zde ještě třetí důvod ztráty hlasu. Když člověk něco mimořádného prožije, má silný neobyčejný zážitek, tak může ztratit řeč. I toto byla možná zkušenost Zachariáše. Prožil setkání s Božím poslem v jeruzalémském chrámu. Zažil něco, o čem se dá jen těžko mluvit. V modlitbě kněze v naší liturgii zaznívá: „…tvoje moc je nevýslovná a milosti síla nevypravitelná.“ Setkávání se s něčím takovým jako je Boží moc a Boží milost, je tím, co se dá těžko vyjádřit slovy a popsat lidskou řečí.

Církev nemá ztratit v žádné době svůj jasný hlas, či jinak řečeno: hlas církve se nemá ztratit v různých hlasech naší doby.

To znamená, že si máme vážit prostoru svobody, že hlas církve, hlas křesťanů oproti jiným dobám může zaznívat mnohem svobodněji. Nemáme však tento prostor užívat k vzájemným bojům a útokům proti druhým, ale k hlasu evangelia.

Máme mít víru, aby náš hlas zněl přesvědčivě a hodnověrně.

Máme o Bohu mluvit s pokorou a bázní, nejen hlasem, slovy, ale svým životem v Duchu Krista.

Příběh kněze Zachariáše nám ukazuje, že sice na čas hlas ztratit můžeme, ale pak může znovu nepřeslechnutelně zaznít. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 22.01.2020 01:45 zobrazeno: 494x