Vyzbrojeni vírou, láskou a nadějí

Kázání při Konferenci k 90. výročí CČSH v Novoměstské radnici v Praze 18. září 2010 Ž 146,1-6 1 Te 5,8-9 Mt 12,15-21

Sestry a bratři,

            motto celého našeho jubilejního roku zní: „Vyzbrojeni vírou, láskou a nadějí.“ Má svůj základ v 8. verši 5. kapitoly 1. listu apoštola Pavla křesťanům do Tesaloniky: „Buďme střízliví, oblecme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu.“

            Tento verš pochází z nejstaršího listu Nového zákona. Z časového hlediska je to literární svědectví nejbližší pozemskému působení Ježíše Krista a počátkům křesťanství. Dvacet let po událostech ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista psal apoštol Pavel tento list.

            Místem, kam byl dopis psán, je Tesalonika, Soluň. Odtamtud za další staletí vycházejí solunští bratři Cyril a Metoděj, aby na našem území misijním a kulturním úsilím šířili víru, lásku a naději.

            Téma víry, lásky a naděje není nějakým okrajovým, vedlejším tématem, či pozdějším dodatkem. V tomto nejstarším listě Nového zákona hned v samém úvodu je připomínána apoštolem Pavlem činná víra, usilovná láska a vytrvalá naděje křesťanů (1 Te 1,3). Z nejstaršího Pavlova listu dýchá atmosféra očekávání druhého příchodu Ježíše Krista ve slávě, které bylo živé u prvních křesťanů. Proto je vyzdvižena v tomto listě naděje, zařazena pro zvýraznění jako třetí.

            Apoštol Pavel v listě Galatským a Římanům zdůrazňuje víru (Ga 2,16; Ř 1,17). A v 1. listě do Korintu zase lásku, která je z této trojice největší (1 K 13,13).

            Víra, láska a naděje však patří k sobě. O víře, lásce a naději bychom mohli mluvit hodiny, ale nic by nám to nemuselo být platné. Nechceme o nich jen mluvit, ale toužíme je zakoušet, žít jimi, prosit o ně. Jsou to nepostradatelné hodnoty a Boží dary, bez kterých se neobejdeme.

            A to se týká v první řadě víry. Každé naše shromáždění a setkání v církvi je příležitostí k povzbuzení ve víře. Ale jsou naše shromáždění skutečně taková? Víra je ze zvěstování (1,17). Kázání a zvěstování v našich sborech a mimo ně má vzbuzovat víru, posilovat ji, předávat ji. Je však naše kázání opravdu oslovující a šířící víru? Naše pravidelná i příležitostná shromáždění nás mají vnitřně obohatit, posílit, povzbudit a mají získávat i druhé. Mnohá naše shromáždění taková skutečně jsou a mnohé sbory živou vírou žijí. Ne však všechny. Máme být především ve svých náboženských obcích a střediscích shromážděním věřících. Nejsme někdy jako ten sportovec, který řekl: „Já sice nevěřím, ale před každým závodem se pokřižuji“? Mnohé navenek v církvi běží, ale někdy bez vnitřního obsahu, bez nadšené, trpělivé a živé víry.

            A tak k nám, lidem vnitřně slabým, chatrným a nalomeným, přichází Ježíš a chce i nás povzbudit ve víře. Obrací se k jednotlivci: „Věř!“ (Mk 5,36) „Nepochybuj a věř!“ (J 20,27) i k celému společenství učedníků: „Proč jste tak malověrní?“ (Mk 8,26) „Věříte v Boha, věřte i ve mne“ (J 14,1). Tím je zřejmé, že naše osobní i společná víra má být založena na něm.

            Víra není bez lásky. Vždyť i apoštol Pavel v listě Římanům říká, že zachraňuje víra, která se uplatňuje láskou (Ga 5,6). A mistr Jan Hus vyslovuje přesvědčení, že živá víra je ta, která je spojena s láskou (Provázek třípramenný, Opera omnia – Drobné spisy české, s. 149).

            Láska lidi sbližuje a spojuje. Je poutem, které nemá svazovat, ale člověka držet. Láska způsobuje, že se z cizích, dosud neznámých a vzdálených lidí stávají lidé blízcí. Bez tohoto daru jsou si lidé i v církvi navzájem odcizeni, i kdyby se o lásce stále kázalo a psalo. Láska také umožňuje poznání druhého člověka. Láska je onen tajemný Boží soucit, který se projevoval a projevuje skrze Ježíše Krista (Mt 9,36). Církev má být společenství, kde tato láska vyzařuje. Je to například láska k dětem, které nás „ruší“ v našem duchovním životě a „znepříjemňují“ klidný průběh bohoslužby. Je to například láska k seniorům, která je opakem názoru, že „pro několik starých lidí to nemá cenu něco dělat“. Je to láska k mladému člověku, který nás svými názory překvapuje, provokuje a rozhořčuje a zbavuje nás tak naší dlouhodobě vytvářené jistoty. Je to láska zaměřená na člověka, ne kvůli nám samotným, pro náš prospěch a pro náš zisk, ale kvůli němu samotnému.

            Přejděme však k naději. Naděje má více obrazů a přirovnání. Je jako kotva umístěná na lodi plující mořem. Je znamením toho, že loď projede všemi bouřemi a dopluje na druhý břeh, kde bude kotva spuštěna. Jiné přirovnání je letící pták, jak to vyjádřil františkánský kazatel Bonaventura. Pták musí stále mávat křídly a vynakládat úsilí, aby udržel správný směr. Apoštol Pavel používá obraz přilby, helmy. Naděje jako přilba chrání naše duchovní smýšlení a náš vnitřní zrak. Chrání před tím, aby člověk neměl myšlenky příliš naivně optimistické nebo naopak rezignovaně pesimistické. Aby člověk neviděl všechno růžově nebo zase příliš černě. Naše církev při svém vzniku byla nesena motivy hluboké víry, pomáhající nezištné lásky a nezdolné naděje zakladatelské generace. Současně byla přítomna optimistická nálada doby. Tento optimismus však mnohými událostmi a zkušenostmi byl otřesen a vzal v mnohém za své. Potřebujeme však mít skutečnou biblickou naději, která nedoufá ve vlivné lidi (Ž 118,8), nadměrné hmotné zajištění (Př 11,28), ve vlastní schopnosti (Ř 12,16), ale která spoléhá na Boha (Ž 62,9).

            V jeho neprohlédnutelných záměrech, v jeho svrchované vůli a v jeho nezměrné milosti je i Církev československá husitská, kterou máme rádi a v níž neseme svůj duchovní zápas. A je to zápas velmi nesnadný a náročný, jak nám dokládá cesta devadesáti uplynulých let, ale i naše současné zkušenosti. Proto jsme vybízeni mottem jubilejního roku, abychom nepostrádali tu správnou a věky osvědčenou křesťanskou výstroj. Amen. 

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 20.09.2010 12:13 zobrazeno: 3010x