J 9,1-41 O duchovním vidění - duben 2011

Sestry a bratři,

         čtení z Bible při našich nedělních bohoslužbách v postním čase jsou delší. V čase půstu máme být vytrvalými a soustředěnými posluchači Božího slova i být soustředěni v modlitbě. Je tomu tak opravdu?

         Dnes jsme z Janova evangelia vyslechli příběh o uzdravení slepého. Je to svědectví o daru zraku, o duchovním vidění, o světle v Kristu. Ježíš přišel do tohoto světa jako světlo (J 8,2), aby ti, kteří neviděli, viděli, a ti, kteří vidí, neviděli (J 9,5). Příběh vypovídá o vidění vnitřním, vidění duchovním.

         František Bílek, významný sochař, nahlížel na svět očima mystika. Měl zvláštní vidění, měl schopnost vidět duchovní světlo a jeho paprsky prostupující svět. A nebylo to dáno tím, že měl vadu zraku, že viděl svět jinak než druzí, ale proto, že se díval očima víry, díval se nitrem, srdcem. Duchovní vidění znázorňoval i na svých sochách, a to zavřenýma nebo přivřenýma očima. Zvláštní způsob ! Zavřené oči vyjadřují vidění ! Postavy v jeho dílech, které jsou blízko duchovnímu světlu si zakrývají oči rukou, neboť toto duchovní světlo je veliké a silné, takže člověk musí zavřít oči, podobně jako před sluncem, které nás oslňuje.

         Jan Blahoslav napsal spis o zraku. Přirovnává zrak ke vzácné perle ve drahém prstenu ze zlata. Zrak a schopnost vidět je vzácným darem od Boha. Avšak Jan Blahoslav říká, že člověk svůj zrak neužívá tak, jak by měl, neboť jeho pohled někdy škodí jemu samému i druhým (Jan Blahoslav, Spis o zraku, Praha 1928, s.15 a16). Člověk měl původně schopnost vidět Boží světlo, ale pak tuto schopnost ztratil. Dívá se jen na povrch a nikoli tak, aby jeho nahlížení bylo podobné Bohu. „Člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin hledí na srdce“ (1 Sa 16,7). Jan Blahoslav nadepsal svůj spis o zraku citátem ze žalmu: „Odvrať oči mé, ať nepatří marnosti“ (Ž 119,37). V ekumenickém znění Bible tento verš zní: „Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost“.

         Co přitahuje náš pohled? Co upoutá náš zrak? Náš zrak zaujme něco,  co je hodně velké. Nepřehlédneme velké billboardy na domech ve městě. Už nestačí jenom tabule větších rozměrů, ale už musí být obrazová plocha přes celý dům či jeho stěnu. Tak se na nás dívají ve městech z mohutných reklamních ploch postavy světa politiky či obchodu slibující nám velké nabídky, velké výhody. Čím větší, tím lepší, aby se to nedalo přehlédnout, aby nás to upoutalo. Takový je náš svět, kde upoutává to, co je velké, mohutné, nepřehlédnutelné. Ale velikost Boží je v něčem jiném. Je v detailech, v drobnostech, v „maličkostech“. Velikost Boží můžeme vidět v malé nepatrné květině, která se zjara objeví.

         Co nás dále upoutává? To, co je hodně barevné, pokud možno křiklavé. V přírodě jsou barvy přirozené a přitom se jim žádné naše umělé barvy nevyrovnají.

         Dále náš zrak upoutá něco, co je hodně akční. Samý pohyb, samá rychlost. Akční hry a filmy, to je přece podívaná pro mládež ! Ale pak je i náš duch neklidný, nepokojný, těkáme z jednoho na druhé, přepínáme televizní programy, vidíme toho tolik, že už si ani nepamatujeme, co jsme vlastně viděli. Náš zrak chce vidět všechno, ale my všechno vidět nemusíme. „Odvrať oči mé, ať nehledíme na marnosti“. Zrak svou těkavostí a nesoustředěností odvádí od soustředění na Boha a jeho slovo. Jan Blahoslav uvádí k tomu příklad. Jeden dobrý a zbožný člověk se přišel do kostela modlit. Pozvedl zbožně oči k nebi vzhůru. Ale v tom uviděl na stropě dřevo. Všiml si, jak je trám k trámu přibitý a zahlédl hřebík. Začal přemýšlet: „Je ten hřebík kulatý nebo hranatý?“ A úplně zapomněl, že se chtěl modlit. Ale člověk se může už svým pohledem proviňovat proti Božímu řádu lásky (Mt 5,28). Svým závistivým pohledem nebo nenávistným zrakem dává prostor zlu. V 1. listě Janově se hovoří o žádosti očí (2,16). Žádost v nitru spojená s dychtivým pohledem je přestoupením desátého přikázání Desatera: „Nebudeš dychtit po něčem, co patří tvému bližnímu (Ex 20,17). Nenávist zaslepuje člověka tak, že je ponořen do tmy (1 J 2,11). V evangelijním příběhu o uzdravení slepého se mluví o slepotě farizeů, duchovní slepotě vůdců. Ti, kteří by měli vidět, nevidí, a ten, který neviděl, najednou spatřuje světlo. Slepota farizeů spočívá v tom, že si myslí, že oni všechno nejlépe vidí. Že oni vidí všechno jedině správně. Naproti tomu uzdravený člověk si uvědomoval svou temnotu. Právě do jeho života vstoupilo světlo v setkání s Ježíšem. Vztah k Ježíši, který je stálým nepomíjejícím světlem, rozhoduje o naší duchovní slepotě či vidění. Víra je nové vidění, nový pohled na svět, na sebe i na druhé v Božím světle. Jak se zpívá v jedné novější křesťanské písni: „Boží láska je jako slunce, všechno prozáří okolo nás“.

         Sestry a bratři, postní čas je příležitostí k naší celkové obnově a také k obnově našeho vnitřního vidění, duchovního pohledu. Ať nám Bůh dává pohled víry, vhled lásky a nadhled naděje. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 05.04.2011 02:54 zobrazeno: 3351x