L 8,1-3 Ježíšova církev společenstvím mužů a žen

Kázání při bohoslužbách k 60. výročí přijetí kněžského svěcení žen v CČSH - srpen 2007 Ž 68,12 Ř 16,1-16

Sestry a bratři,
církev Ježíše Krista má svůj počátek v události kříže a vzkříšení a ve vylití Ducha svatého o letnicích. Ale již během jeho pozemského působení se utvářelo společenství učedníků kolem Ježíše. Podle svědectví evangelisty Lukáše netvoří toto společenství jen uzavřený kruh dvanácti apoštolů, ale okruh Ježíšových učedníků je mnohem širší. Patří do něho nejen muži, ale i ženy. Když otevřeme Bibli kralickou v 8. kapitole Lukášova evangelia, tak za sdělením, že s Ježíšem bylo dvanáct učedníků, je tečka. Věta zde končí. A jakoby mimochodem pokračuje nová věta, že s ním byly i některé ženy. V ekumenickém překladu Bible je výpověď o tvořící se církvi lépe vyjádřená jako neoddělená: „bylo s ním dvanáct učedníků a některé ženy“ (v. 1 a 2).
Středem není ani dvanáct mužů ani uvedené ženy, ale Ježíš sám. On je tím zdrojem radostného poselství pro lidi tehdejší doby, stejně tak jako dnes. Bez Ježíše a jeho poselství bychom nebyli církví. Být s Ježíšem, žít s ním ve společenství, to je základem církve, kterou tvoříme jako muži a ženy. Být s ním znamená následovat ho, doprovázet ho, být s ním trvale na cestě. Ježíš procházel městy a vesnicemi a dvanáct učedníků a mnohé učednice byli stále s ním. V řeckém textu je užito sloveso, které znamená dlouhý a vytrvalý způsob cesty. Není to procházení ve smyslu pohodové procházky, ale je to cesta bez dlouhodobějšího zastavení a trvalého spočinutí a klidu. Být ve službě Kristu, patřit k jeho učedníkům znamená jít touto obtížnou a dlouhou cestou. Znamená to procházet městy a vesnicemi a všude tam, kam jsme posláni, vyřizovat lidem radostné poselství. – Před 60 lety se v naší Církvi československé husitské vydaly ženy na náročnou cestu následování Ježíše v duchovenské službě. Jáhenským a kněžským svěcením byly připojeny do nejužšího kruhu Ježíšových učedníků. Ženy duchovní jsou rovnocenné mužům ve službě Ježíši Kristu v její výsadě, ale i nárocích.
V Bibli se dovídáme o ženách, které jsou vzorem víry a statečnosti jako například Mirjam, Debora, Rút a nebo Marie Matka Páně. Ale na druhé straně jsou vylíčeny realisticky i záporné vlastnosti a projevy žen, jako například zrádná Dalila, cynická manželka trpícího Joba či zlá královna Jezábel. Evangelista Lukáš nás upozorňuje na skutečnost, že první ženy, které doprovázely Ježíše, byly uzdravené ženy. Prožily dotek Boží milosti a síly skrze Ježíše. Přesvědčivý zvěstovatel evangelia je ten, kdo prožije životní zkušenost s Bohem. Ta může mít podobu uzdravení, přemožení nemoci či odpuštění.  Nejhlubší rozměr uzdravení je obnova našeho vztahu s Bohem. Uzdravení potřebují nejen ženy, ale i my muži, naše srdce i naše vztahy. Jinak si své nemoci neseme s sebou a může se to projevovat jako tíživá překážka naší služby evangeliu a utváření společenství církve. Člověk potřebuje stále Boží uzdravující moc, neboť je vystaven působení sil a duchů, které nás odvádějí od Boží vůle.
Odpovědí žen na uzdravující moc Ježíše byla jejich štědrost a služba. Jednalo se zřejmě o majetné ženy, které měly dostatek prostředků k obživě. V římské době, ač práva žen byla omezena, mohly ženy disponovat s majetkem. Různé věnované dary a nadace byly záležitostí právě žen. Mohli bychom říci, že mezi učednicemi byly ženy finančně zajištěné, které dávaly ze svého majetku dary a podporovaly tak dílo církve. Kolik žen ve skrytosti a nenápadnosti podporuje ze svých prostředků dílo církve i dnes a činí to z upřímného vztahu víry vůči Ježíšovi!
Podle svědectví evangelisty Lukáše ženy jako Marie z Magdaly, Jana, Zuzana a další konaly službu Kristu a apoštolům tím, že se o ně staraly. Hned se nám tato situace vybavuje podle našich lidských měřítek, jakoby ženy byly v nějaké podřadné úloze vůči mužům. Ale je třeba na to nahlížet podle měřítek Božích. Vždyť podle Ježíše nejde o to, kdo rozhoduje a kdo vykonává úkoly, protože Ježíš toto zrelativizoval tím, že jednal sám jako nejpokornější služebník (Mk 10,43; L 12,37; J 13,15). Služba podle měřítek evangelia není tedy něco podřadného, ale zvláštní výsadou. Je zde užit řecký termín diakonein, který znamená v obecném smyslu o někoho se starat, zvláště pak zajišťovat potraviny a konat službu u stolu. V užším smyslu je to termín pro křesťanskou službu diakonů a diakonek. Tento termín má vztah i k liturgii – svátostnému stolu. Jedná-li se i v tomto případě o službu, proč by tedy nemohla žena sloužit při bohoslužebném stole a zajišťovat duchovní pokrm a rozdělovat chléb Božího slova? Tato zvěstovatelská a svátostná služba žen Kristu a lidem je v naší církvi otevřena ve svobodě víry. Dnešní bohoslužba je příležitostí poděkovat Bohu za ženy duchovní, které podle svých obdarování rozdělují duchovní pokrm a starají se s láskou o členy rodiny církve.

Je třeba zdůraznit, že církev je společenstvím mužů i žen ve vzájemnosti. Nejen apoštolové Petr, Jakub, Jan, Tomáš a jiní jsou v Bibli jmenováni, ale i ženy jako Marie z Magdaly, Jana, Zuzana. A je řečeno, že mnohé ještě další patřily a patří k učednicím. Bylo by možné doplnit jména žen minulých dob a přítomnosti; i jména vás, které jste se vydaly na dlouhou a náročnou cestu s Ježíšem. Postavení žen v církvi se stává někdy i v naší církvi problémem. Jsou muži, podle kterých je žena něčím méně a měla by mít přece jen o něco podřadnější úlohu. Na druhé straně jsou zase ženy, které vidí muže jako nepřátelské konkurenty. Problém není v muži nebo v ženě, ale v člověku jako takovém, který není schopen porozumění a vzájemnosti. Cesta následování Ježíše Krista a úkol být dnes jeho svědkem jsou natolik obtížné, že je potřebná vzájemná podpora, posila, pomoc a spolupráce. 

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 01.10.2007 12:01 zobrazeno: 4413x