Církev na cestě k budoucnosti

1.  K pojetí a podobám křesťanské církve

         V současnosti se hovoří v našem evropském prostředí o konci lidové církve (srov. Pavel Černý: Soumrak lidové církve, ChristNet). Tyto pohledy se objevují v německém protestantismu, historicky podmíněném teritoriálním konfesijním vymezením zemských církví v souvislosti s poklesem členů. Pavel Černý upozorňuje, že v našem českém prostředí je patrný úbytek členů lidových církví „hrozivý“. „V případě Římskokatolické církve, Církve českobratrské evangelické a Církve československé husitské je možné hovořit o soumraku lidové církve“ (cit.). Přes tuto společenskou proměnu posledních desetiletí jsou zřejmé určité snahy o restaurování tradiční lidové církve v římskokatolickém prostředí, zvláště v oblastech Moravy. Přesto katoličtí teologové  jako například Josef Dolista vidí situaci církve tak, že „její budoucnost nebude zajištěna kvantitou jejích členů, ale kvalitou víry, naděje a lásky křesťanů, kteří budou vytvářet spíše malá společenství“ (Josef Dolista: Perspektivy církve – Vybrané kapitoly z ekleziologie. Kostelní Vydří 2000, cit. s. 108). Určitou korigující alternativou restaurační snahy o obnovu lidové církve v její triumfalistické podobě je pojetí dialogu se společností prezentované prof. Tomášem Halíkem jako evangelium pro lidi „na okraji“, „za hranicemi církve“ (viz Tomáš Halík: Vzdáleným nablízku. Vášeň a trpělivost v setkání víry s nevírou. Lidové noviny Praha 2007). Oproti formě lidové církve pro mnohé je podle Halíka budoucnost křesťanství viděna jako záležitost elity. Problematičnost lidové či národní církve se ukazuje v multikulturním a v multináboženském prostředí naší doby. O naší duchovní situaci vypovídají a podávají podrobnou analýzu knihy sociologů náboženství Davida Václavíka (David Václavík: Náboženství a moderní česká společnost. Grada, Praha 2010) a Zdeňka R. Nešpora (Zdeněk R. Nešpor: Příliš slábi ve víře. Česká ne/religiozita v evropském kontextu. Kalich Praha 2010) a také religionisty Pavla Hoška (Pavel Hošek: A bohové se vracejí. Proměny náboženství v postmoderní době. Mlýn 2012). Znaky naší doby podle pravoslavného teologa, filozofa a spisovatele Oliviera Clémenta jsou lhostejnost zabarvená určitým nepřátelstvím vůči křesťanství. Dále je to všudypřítomná tržní ideologie, která oslavuje úspěch a peníze, touhu a požitek. Třetím znakem je „nespoutaná spiritualita“ (Olivier Clément: Duchovní průvodce pro naši dobu. Paris 2008, Olomouc 2010, s. 43).

         Naše církev vznikla se záměrem být církví lidovou a národní, dokonce v některých oblastech většinovou. Nová církev usilovala v duchu modernistického programu o otevřenost vůči moderní společnosti, když tehdejší Římskokatolická církev byla vůči nové době uzavřena a zůstala ve svých východiscích na pozicích Tridentského koncilu a 1. Vatikánského koncilu. Růst a rozvoj nové církve byl překvapivý, přesto ne takový, jaký zakladatelská generace očekávala vzhledem ke společenskému a náboženskému vývoji v nově vzniklém státě. Vázanost nové církve na první republiku a její vlastenecký, demokratický a humanitní program byla přesto značná. V době komunistické totality se pojetí lidové církve v otevřenosti vůči státu prosazujícímu ateistickou ideologii stalo velmi problematické. V tomto období národní prvek začal ustupovat do pozadí a naše církev začala mít dokonce určitý rys „vyznavačské“ církve. Základy víry začínají vyznáním Ježíše Krista, kterému církev jedinému patří. „Proč vyznáváme Ježíše Krista jako svého Pána? Ježíše Krista jako svého Pána vyznáváme proto, že přes svou porušenost náležíme mocí Ducha svatého jemu jako jeho lid.“ (Základy víry Církve československé husitské. Praha 1975, s. 13). Od společnosti byla činnost církve zaměřena na společenství sester a bratří v náboženských obcích. Místo důrazu na národ byl položen důraz na církev.

         Výsledky posledního sčítání obyvatel jsou interpretovány tak, že v naší společnosti sice jistá religiozita existuje, ale lidé mají volný vztah k církevním organizacím a institucím jako takovým. Úbytek členů se týká tzv. církví lidových, kdy vnitřní statistiky neodpovídají počtu přihlášených osob při sčítání. Církve vyznavačského typu mají stejný či obdobný počet evidovaných členů i těch, kteří se k nim přihlásili. Jistě hraje roli společenský proces úbytku početné ještě nábožensky založené starší generace úmrtím, ale současně došlo ke ztrátě a odklonu sympatizantů, kteří vyznání některé tradiční církve nevyplnili. Ukazuje se, že do budoucnosti nebude mít perspektivu neosobní a formální vztažnost k církvi, nýbrž uvědomělé křesťanství a příslušnost ke konkrétnímu společenství. Budoucnost bude patřit církvi, která je založena na osobních vztazích, schopnosti účinné komunikace uvnitř i navenek a intenzivní pastoraci a katechezi ve smyslu „vzdělávání“ svých členů a jejich duchovního budování a růstu.

2. Náboženská obec – kriteria a kategorizace   

         Základní jednotkou církve je náboženská obec (farnost, sbor), která je konkrétním místním společenstvím věřících křesťanů. Před Církví československou husitskou leží náročné rozhodování o novém organizačním uspořádání náboženských obcí v nových podmínkách. Klademe si otázky: Co je náboženská obec a co již není. Jaká jsou kriteria náboženské obce. Naznačím několik možných kriterií, podle kterých lze posuzovat náboženské obce a utvořit jejich kategorizaci: ■ pravidelné konání bohoslužeb ■ počet členů ■ rada starších ■ vlastní objekty ■ ekonomická soběstačnost ■ diakonické aktivity ■ kulturní památka (architektonické hledisko) ■ místa vztahující se k historii CČSH ■ umístění vzhledem k dopravě do dalších náboženských obcí a středisek ■ ekumenická situace (působení církví v místě) ■ duchovní péče o děti a mládež ■ další kriteria.

         Náboženské obce Církve československé husitské se zrodily spontánně na půdorysu římskokatolických farností. Je třeba rozlišit mezi vlastní náboženskou obcí, respektive jejím centrem a mezi bohoslužebným střediskem (filiální kostely). Nejde o to náboženské obce zrušit, ale transformovat je v některých případech do bohoslužebného střediska. Je důležité vytipovat a stanovit hlavní (páteřní) náboženské obce, které vyžadují zajištění duchovní správou a které musí být zachovány v každém případě. Při utváření nového organizačního uspořádání je smysluplné vycházet z kategorizace náboženských obcí z hlediska objektivních kriterií, ale i ze znalosti situace a subjektivních moudrých a prozíravých pastoračních přístupů. Tato kategorizace náboženských obcí na základě dohodnutých a stanovených kriterií nejširším konsensem by měla být shodná v celku církve pro všechny diecéze. Při tom je důležité vycházet z náboženských obcí a jejich života a potřeb tak, aby došlo k propojení sítě obcí se strategií duchovní správy a diakonických aktivit.

3. Duchovní správa a její priority

Jaké jsou v současné duchovní správě priority? Rozsah duchovenské činnosti je vyznačen v řádech církve (Řád duchovenské služby CČSH) jako úkoly, které nemůže jednotlivec beze zbytku naplnit. Některé úkoly jsou daností, povinností, v jiných lze uplatnit specifická obdarování konkrétních osob. Liturgická služba s kázáním, modlitbami a svátostmi zůstává nezastupitelná. V liturgii se odehrává vlastní duchovní život společenství církve. Duchovní správa má sloužit budování církve, sboru, společenství. Biblickým výrazem „budování“ (řec. oikodomé) se myslí vnitřní i vnější utváření církve. Pro budování živého společenství je zásadní komunikace, komunikativnost duchovního a pastoračních pracovníků církve. Konat duchovenskou službu znamená komunikovat a napomáhat utváření mezilidských vztahů, organizovat setkání a vést rozhovory. Církev je prostředím osobní komunikace, nejen zprostředkované pomocí techniky. To neznamená, že pro duchovního není důležitá schopnost komunikace prostřednictvím současné techniky, zvláště internetu. Osobní komunikace založená na vztazích důvěry je však v církvi nenahraditelná. K prioritám patří v „čase náboženského zážitku“ i katecheze jako formulace jasného obsahu víry a praktických otázek křesťanského života. Na katechezi v církvi je hodnotou osobní komunikace, setkávání, rozhovor.

Říká se, že „farář nemůže být bez náboženské obce, ale náboženská obec bez faráře ano“. Platí to jen do určité míry. Jistě jsou důležití aktivní laici, kteří jsou schopni v náboženské obci zajišťovat záležitosti organizační a hospodářské a jsou schopni konat i pobožnosti a vést bohoslužbu slova v mimořádných případech. Avšak úloha faráře je a bude i nadále významná. Do budoucnosti bude v duchovní správě mít stále základní úlohu farář – duchovní s kněžským svěcením jako „profesionál“ na plný úvazek. K tomu se bude na duchovní správě podílet kněz nebo jáhen na částečný úvazek nebo jako externí. Také činnost speciálních pastoračních pracovníků bude probíhat v úzké spolupráci s farářem nebo biskupem.

4. Principy rozhodování v církvi

                V Římskokatolické církvi rozhodování vychází z autority hierarchie, z funkce biskupa (Srov. Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi. In: Dokumenty II. Vatikánského koncilu. Praha 1995, s. 267-297). V evangelických církvích, kde je uplatněn presbyterně-synodní systém, rozhodují volení zástupci církve a sborů (Josef Smolík: Vznik a podstata presbyterně synodního zřízení. In: Boží slovo v dějinách, s. 249-250). Důležitým nositelem autority církve je shromáždění. V Církvi československé husitské není autorita rozhodování jednotlivce ani skupiny, ale shromáždění – shromáždění náboženské obce, diecézní shromáždění, sněm. Shromáždění má zrcadlit Boží církev a její společenství. Shromáždění nemá jen demokratický ráz jako napodobení politického a státního uspořádání, ale má předně charakter duchovního společenství (Srov. Otto Rutrle: Živá obec. s. 10-13). Shromáždění církve není jakékoliv seskupení lidí, kde kdokoli může o čemkoli rozhodovat, ale mají to být lidé věřící spjatí s církví a jejím posláním, kteří jsou jejími členy a slouží jí jako duchovní nebo laici.

         Rozhodování o organizačních a majetkových záležitostech není v kompetenci pouze duchovního, neboť se jedná často o praktická, odborná a technická rozhodnutí, kdy laici jsou většími odborníky než duchovní. Přesto v jakémkoli rozhodování v církvi má být brán zřetel především na duchovní záležitosti, kterým hmotné skutečnosti mají sloužit a nikoli obráceně. V čase „ekonomické totality“ hrozí, že zájmy ekonomické se nadřadí nad zájmy duchovní.

         Čím menší je církev nebo náboženská obec, tím existuje větší riziko, že se určitá skupina může ujmout rozhodování v situaci, kdy hmotné a ekonomické zázemí se může jevit atraktivní. Vlastní poslání církve je třeba stále teologicky reflektovat, promýšlet a připomínat. „Církev československá husitská není podnikatelskou společností s artiklem náboženství – je církví Kristovou“ (Zdeněk Kučera: Víra a služba. In: Víra a služba. Husitská teologická fakulta UK, Praha 2012, cit. s. 17). Lidé a společenství církve mají větší hodnotu než majetek a peníze. Organizace církve má pouze služebný charakter. Výstižně to vyjadřují Základy víry tak, že organizace má sloužit společenství, instituce koinonii (Základy víry CČSH, ot. 24). Organizace, instituce, úřady – to vše má sloužit komunikaci. A to jak komunikaci uvnitř církve, tak také navenek. Předpokladem zdravé komunikace v církvi je vztah úcty vůči Bohu i vůči druhým lidem. Tam, kde není tento kladný vztah, tam nefunguje komunikace nebo je porušena. Vše vychází ze vztahu k Bohu a ze vztahu k člověku. Církev je především tam, kde lidé žijí hodnotami evangelia uvnitř konkrétního společenství i navenek. Rozhodování v církvi se nemá dít jen v rovině emocionální, ale ani čistě racionální, ale v rovině a hloubce duchovní. 

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 03.12.2012 04:30 zobrazeno: 3345x