1 K 4,1-5 Služebníci Kristovi a správci Božích tajemství

Kázání na konferenci v Brně – září 2008

Sestry a bratři,
setkáváme se na konferenci zde v Brně, kde budeme jednat a vést živé rozhovory o církevních tématech teologických i hospodářských, ideových i finančních. Setkáváme se jako ti, kterým leží na srdci starost o církev a její poslání v současnosti i v budoucí době. Nejprve se obraťme k Božímu slovu a v Písmu svatém hledejme odpovědi na otázky, kdo jsme, jaký je náš úkol a komu jsme odpovědni.
Otevřeli jsme 1. list apoštola Pavla křesťanům do Korintu. Apoštol Pavel objasňuje své, ale i naše poslání. Užívá dva obrazy. Obraz služebníka a obraz správce. „Ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství.“ Pro pojem „služebník“ jsou v Novém zákoně užívány řecké výrazy doylos a diakonos. Zde na tomto místě je však užit pojem hypéretés (4,1). Tento výraz původně znamenal veslaře sedícího v nižší řadě veslařů galéry. Galéra byla stará válečná i obchodní loď, na níž veslovali otroci. Je to tedy ten, kdo vesluje spolu s ostatními. Není na žádném jiném vyšším místě – na kapitánském můstku, ale je součástí posádky jedné lodi. A všichni mají veslovat jedním směrem. Pavel vede korintské křesťany ke střízlivému pohledu na člověka, který zastává nějakou funkci či úřad v církvi. Je to jen služebník, ne pán. Pán je někdo jiný (2 K 4,5). Je to jen veslař, není to kormidelník a kapitán. Tím, kdo řídí církev, je někdo jiný.
         Druhý obraz je správce. V  řeckém textu je pojem oikonomos a v Bibli kralické je užit staročeský výraz „šafář“. Ve starověku správce, ať již svobodný občan nebo otrok, zaujímal v domě velmi odpovědné postavení. Byl prostředníkem mezi pánem a majitelem domu a mezi ostatními členy domácnosti. Jeho úkolem bylo zajišťovat chod domu a rozdělovat potraviny. Byl „ekonomem“, jak bychom řekli dnes. Celá domácnost na správci závisela, všichni od něho očekávali dostatek potravy. Ve Starém zákoně se setkáváme s funkcí správce domu v případě Eliezera, který byl správce domu praotce Abrahama a doslova „vládl nad vším, co mu patřilo“ (Gn 24,2). Setkáváme se s touto funkcí i v případě Josefa. Byl nejprve správcem domu Potifara, který mu „svěřil všechno, co měl“ (Gn 39,4). Dokonce to dotáhl ve své kariéře tak daleko, že se stal správcem faraonova domu, tedy celé egyptské země (Gn 41,40-43).
         Správci je mnoho svěřeno. A záleží na jeho moudrém nakládání se svěřeným majetkem. Stejně tak v církvi - obrazně řečeno ve velkém Božím domě, je toho mnoho správcům svěřeno. I v naší církvi nám bylo mnoho svěřeno.  Je potřebné si stále z Božího slova připomínat, že my nejsme vlastníci, nejsme majitelé. Nemůžeme si počínat v církvi tak, jako by nám všechno patřilo. Nemáme s tím nakládat, jak chceme. Nemůžeme využívat například majetek církve jen ve svůj prospěch. Může se stát, že když je někdo z duchovních dlouho v jedné obci a zabydlí se tam, tak může mít za čas pocit, že to je vlastně jeho.  Nebo naopak nelze lhostejně stavby nechat chátrat a o majetek nepečovat. Vše nám bylo jen svěřeno a očekává se od nás, že s tím budeme moudře a odpovědně nakládat.
         My zde však nejsme kvůli majetku, ale kvůli něčemu jinému. Jsme správci „Božích tajemství“ (mysterion theou). Podle výkladu Kralických bratří se míní Božím tajemstvím – samotné evangelium. V evangeliu a zvěsti Ježíše Krista je odhaleno tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno, jak říká apoštol Pavel ve svém listě Římanům (16,25-27). Toto evangelium – tento duchovní poklad nezměřitelné hodnoty máme především spravovat. Nemáme ho ukrývat jako svíci pod nádobu, ale vyzdvihnout na svícen (Mt 5,15), neboť má být hlásáno všem lidem (Mk 16,15). Nemáme však evangelium ani jakýmkoliv způsobem pozměňovat, upravovat, přizpůsobovat době, vylepšovat nebo zaměňovat za jinou nauku a názory (Ga 1,7-8). 
         Klademe si otázku, jak tuto službu Kristu a toto správcovství Božích tajemství konaly minulé generace v Církvi československé husitské. Byli skutečně služebníky Ježíše Krista nebo někoho jiného? Jak uchovávali a předali svěřené tajemství, kterým je evangelium? Ptáme se současně, jako konáme tuto službu a správcovství my. Jako církev i jako jednotlivci jsme vystaveni nejrůznějším posuzováním, hodnocením, kritice a soudům. I apoštol Pavel a jeho spolupracovníci byli ve své době podrobeni tvrdé kritice a dokonce jejich oprávnění konat apoštolskou službu bylo zpochybňováno (1 K 9,2). Kritika přichází ze tří stran – od lidí ze světa, od sester a bratří z církve a ze strany našeho svědomí. Jsme dnes přísně posuzováni ze strany lidí světa, veřejnosti. V něčem ve své kritice mohou mít pravdu, ale často to bývá jen povrchní pohled, neboť skutečné poznání smyslu a významu křesťanství a církve není přístupné z vnějšku, ale jen zevnitř. Jsme posuzováni ze strany sester a bratří v církvi. Členové obce posuzují přísným zrakem svého bratra faráře či sestru farářku. Faráři zase kriticky hodnotí radu starších nebo členy sboru. Kritika a výtky někdy směřují na adresu biskupů. Jsme posuzováni i ze strany svého svědomí. Svědomí nám klade otázky: Počínám si ve své službě správně? Neměl jsem jednat jinak? I duchovní, který se vydává ze svých sil a je za ním vidět mnohá práce v náboženské obci i v dalších aktivitách, může mít paradoxně vnitřní pocit, že vlastně nic nedělá. Posuzování a soudů, kterými jsme nemilosrdně zahrnováni my sami, ale kterými zahrnujeme naopak zase my ty druhé kolem nás, je nespočet. Proto zaznívá apoštolovo slovo zcela jasně: „Nevyslovujte své soudy předčasně.“
A stejně tak není důležité ani naše lidské ocenění, uznání a chvála, po které možná mnozí skrytě touží. Vše je předčasné, předběžné. Není rozhodující naše lidské posuzování, naše často jen jednostranné soudy a chvály, ale posuzování a ocenění Boží. Jako církev se nacházíme pod Božím soudem a pod Boží milostí. Všichni služebníci – veslaři na jedné lodi a správci jeho domu jsme pod jeho spravedlivým posouzením i pod jeho milostí. Jak na to upozorňuje apoštol Pavel nejen křesťany v Korintu, ale i nás dnes: Pouze on sám je tím, kdo „vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí, tehdy se člověku dostane chvály od Boha.“  Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 16.09.2008 11:19 zobrazeno: 3683x