Památka zesnulých ve zbožnosti Církve československé husitské

Článek do ČZ 45/2017

V naší církvi se od počátku projevovala úcta k zesnulým. Jejím zviditelněním bylo budování kolumbárií – pietních míst s uloženými urnami zesnulých v rámci sborových staveb. Ale tato úcta se projevovala a projevuje zejména v podobě „vzpomínek“ a „modliteb za zesnulé“, jak za blízké z rodiny, tak i za zasloužilé členy náboženských obcí. Tyto jmenovité vzpomínky se konají při bohoslužbách a zvláštních pobožnostech, zejména v měsíci listopadu.

Během své služby faráře jsem se setkal s tím, že při návštěvě v nemocnici mi vyprávěla vážně nemocná pacientka o svém neobyčejném prožitku. Ve snu se ocitla na nádherné jasně zelené louce plné krásného světla a tam se setkala se svými blízkými členy rodiny, kteří již nežijí. Tato vážně nemocná paní nemohla určitě nikdy číst knihu doktora Raymonda Moodyho s názvem „Život po životě“, kde jsou popsány podobné prožitky těch, kteří se ocitli na prahu smrti. Přitom s nápadnou podobností obdobný zážitek popisovala.

Jakkoliv mnozí lékaři i teologové tyto popisované zážitky jako přesvědčivé důkazy života po smrti odmítají, přesto tyto prožitky vykazují určité zvláštní shodné znaky. Oblast tajemství za prahem tohoto pozemského života je doménou náboženských představ a víry. Součástí naší křesťanské víry je víra ve věčný život, který je spojován s jeho nositelem Ježíšem Kristem. „Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu“ (1. list Janův 5,11). Touto křesťanskou vírou je dán jiný pohled na skutečnost smrti i na zesnulé, než je běžné v sekularizované společnosti.

Karel Farský užíval výraz „upomínka“ ve významu připomínání si s láskou a úctou těch bratří a sester v církvi, kteří již opustili tento svět.  „V upomínku zesnulého bratra našeho N. (zesnulé sestry naší N.) modleme se k Hospodinu“ (Liturgie vyd. 1927). Jedná se o připomínání si v bohoslužbě a modlitbách těch, kteří zde na zemi v určitém vymezeném čase žili a již se ztratili smrtí z našich očí. Nejde však jen o uchovávání jejich jmen a vzpomínek na ně v naší lidské paměti, o námi udržovanou památku zesnulých členů církve či našich předků a blízkých z rodiny. Tou „věčnou pamětí“ je předně myšlena „Boží paměť“. Jak je to vysloveno v Žalmu 112: „Spravedlivý zůstane v paměti věčně“ (v. 6). „Boží paměť“ není vzpomínkou na minulé, ale je přítomností (srov. L 20,38).

Jestliže v modlitbách myslíme na zesnulé před Bohem, navazujeme tím na starobylou náboženskou a modlitební praxi křesťanů. Modlitby za zesnulé nejsou totiž spojeny jen s učením o očistci, které se rozvinulo ve středověku v západní církvi. Pravoslavné církve učení o očistci nepřijímají, neboť se přímo v Písmu svatém a starokřesťanské tradici nedá doložit, ale přesto jsou modlitby za zesnulé součástí jejich zbožnosti. Také Církev československá husitská praxi liturgických modliteb za zesnulé převzala a stále ji drží. „Liturgickou modlitbou za zesnulé vyjadřujeme víru, že společenství církve i působení lásky a Božího milosrdenství přesahují hranice života a smrti, času a věčnosti“ (Stručný komentář k Základům víry CČSH, vyd. 2014).

Tyto modlitby nejsou míněny ve smyslu nějakého magického ovlivňování údělu zesnulých. Chápeme je jako vděčné připomenutí těch, jejichž život nesl zřejmé znaky víry a lásky, a prosbu za to, aby se jim dostalo podílu na věčném životě s Ježíšem Kristem. A ti, kteří svoji víru viditelně neprojevovali a nerozvíjeli, jsou v modlitbách odevzdáváni Bohu, který je poznávaný v Ježíši Kristu jako věčný pramen lásky, milosrdenství a odpuštění. Pouze on spravedlivě posoudí vše v životě druhých i v životě našem.

Z tohoto úhlu můžeme hledět k prahu věčnosti a vyslovovat své osobní i společné modlitby v listopadovém čase „Památky zesnulých“.

Tomáš Butta

patriarcha

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 03.11.2017 11:10 zobrazeno: 1091x