J 20,16-18 Jdi k mým bratřím

Kázání na Hod Boží velikonoční, březen 2013, Husův sbor v Praze – Dejvicích

Sestry a bratři,

         velikonoční příběh je příběhem víry. Bez víry je nesrozumitelný a nepochopitelný.  Záleží na tom, jak se na něj díváme. Když se díváme fyzickým zrakem, smyslovýma očima, pak nemůžeme vidět nic víc než prázdný hrob. Dál tento náš zrak nedohlédne. Můžeme se na velikonoční událost vzkříšení dívat i svým rozumem. Ale v tomto případě přichází řada námitek, pochybností a otázek. Existuje však ještě třetí způsob a tím je schopnost dívat se srdcem. Tento pohled měla Marie z Magdaly. Dívala se srdcem, a tím se před ní otevřelo velikonoční tajemství. Pohled srdcem jí umožnil vidět vzkříšeného Ježíše, setkat se s ním a poznat ho. Marie oznamovala: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl“. Víra je schopnost vidět srdcem a tuto schopnost měla Marie z Magdaly. Tuto schopnost bychom měli mít i my.

         Její víra byla zprvu opřená o pozemského Ježíše, tak jak ho znala. Nazývá ho „Učiteli“. Ale nyní je již jiný. Ježíš je vzkříšený a oslavený. O Velikonocích se rodí víra opřená o Pána života vítězícího i nad smrtí. Marie Ježíše jako Pána vyznává: „Viděla jsem Pána“. Jedním z vrcholných vyznání v Janově evangeliu je velikonoční vyznání Tomášovo „Můj Pán a můj Bůh“ (J 20,28).

         Ježíš Marii říká: „Nedotýkej se mě, neboť jsem ještě nevystoupil k Otci“. Je to zvláštní, neboť naopak k apoštolu Tomášovi zaznívá jeho výzva: „Dotkni se mých ran“ (J 20,27 srov. L 24,39). V ranách a bolestech světa se můžeme setkat s Kristem. Výraz „nedotýkej se mě“ znamená Ježíšovu výzvu ve smyslu „nezadržuj mě“. Marie chtěla Ježíše uchopit, zadržet, aby tak byl navrácen do pozemské reality a byl tím, jakého ho znala dříve. To však není možné, neboť Ježíš prošel smrtí a vzkříšením. O vzkříšení se mluví v Janově evangeliu jako o Ježíšově odchodu k Otci (J 13,1; 14,2; 16,5). Ježíš vykonal své dílo v tomto světě, a pak se navrací zpět k věčnému Bohu, svému Otci.

         Ježíš Marii říká: „vystupuji k Otci svému i Otci vašemu“. Ježíš dával během svého pozemského života a působení poznávat Boha jako Otce. Mluvil o sobě jako o Synu, který činí to, co činí Otec (J 5,19). Ježíš učil své učedníky, aby se k Bohu obraceli s důvěrou jako k Otci, který předem ví, co potřebují (Mt 6,8). Odkázal nám také jedinečnou modlitbu, která začíná oslovením „Otče náš“.  Ježíš vede své učedníky k tomu, aby Bohu jako svému Otci důvěřovali a byli s ním spojeni vztahem lásky. Církev je tam, kde je uctíván a vyznáván jediný Bůh Otec (Ef 4,6) a kde je niterný osobní vztah vůči němu.

         Ježíš říká Marii: „Jdi k mým bratřím.“ Co je zvláštní na slovech Vzkříšeného, že označuje své učedníky jako „své bratry“. Ježíš mluvil o svých učednících často jako o služebnících (L 17,10) nebo je také označil za přátele (J 15,14). Nyní je však označuje za své bratry (srov. Žd 2,11-12). Bůh je Ježíšův Otec a je i naším Otcem. Synovství Ježíšovo je jedinečné a původní. Naše synovství je darované. Ve křtu jsme přijímáni jako Boží děti a stáváme se jimi. Můžeme se k Bohu obracet jako ke svému Otci. A všichni z křesťanského lidu jsou si navzájem bratřími a sestrami, neboť patří do společné velké rodiny víry. Stáváme se blízkými pro Ježíše Krista, který nás nazval mými bratry.

         Sestry a bratři, toto velikonoční slovo, vycházející z dnešního evangelia, zakončím přáním. Ať je nám darována víra jako schopnost dívat se srdcem. Ať obnovujeme svůj vztah k Bohu jako našemu společnému Otci. Ať se církev utváří do podoby skutečného bratrského společenství – Ježíšových bratří a sester. Amen. 

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 16.04.2013 11:37 zobrazeno: 2680x