1Pt 3,8-11 Postní výzvy ke společenství i jednotlivci
Kázání při výročí sboru v Holicích v Čechách – březen 2008 1 Pt 3,11 Mt 16,24-28
Sestry a bratři,
setkáváme se dnes při slavnosti, při které si vděčně připomínáme výročí sboru husitské církve zde v Holicích v Čechách. Tento sbor je dokladem toho, že také zde žije církev, hlásící se k odkazu husitské a bratrské reformace, a že se zde scházíte jako věřící, abyste slyšeli Boží slovo a aby ticho naplňovaly vaše modlitby a zpěv. V tento den, v tuto chvíli se setkávají křesťané nejen na nespočetných místech naší vlasti, ale v různých zemích světa. Zní nepřetržitě slovo z Písma v různých jazycích, jsou pronášeny modlitby a zaznívají neustále zpěvy k Boží chvále.
A Bůh si přeje, aby také v tomto místě se setkávali věřící, aby i zde bylo otvíráno pravidelně Písmo svaté, aby prostor tohoto sboru byl prostorem pro společné i osobní modlitby, aby tento sborový dům v Holicích byl Božím domem. V listě Židům slyšíme: „Každý dům někdo staví, ten kdo postavil vše, je Bůh. Kristus jako Syn je nad celým Božím domem. A tímto Božím domem jsme my, pokud až do konce zachováme smělou jistotu a radostnou naději“ (3,4-6).
Pro tuto 4. postní neděli je určeno čtení z 1. listu apoštola Petra. Celý tento dopis obsahuje řadu výzev ke křesťanům. Na základě jednotlivých oslovení vidíme pestrost složení prvokřesťanských obcí. Jsou osloveni ti, kteří pocházeli z řad otroků (2,18). Těm dávalo evangelium vnitřní svobodu a umožňovalo jim své podřízené a služebné postavení nést s trpělivostí a nadějí. Jsou osloveni ženy (3,1) i muži (3,7). Společenství církve mají tvořit muži i ženy. Jsou osloveni presbyteři – pastýři (5,1). Důležitost pastýře – kvalitního a spolehlivého duchovního vůdce má nepostradatelný význam v církvi, v každé jednotlivé náboženské obci i dnes. Jsou osloveni mladší i starší (5,5). Je potřebné, aby ke společenství patřili i děti a mladí. Ale současně člověk v každém věku i ve svém stáří má před Bohem svoji hodnotu a to si může právě ve společenství církve uvědomovat.
Dnešní čtení ze 3. kapitoly listu Petrova není konkrétní výzvou k jednotlivým skupinám křesťanů, ale má obecnější charakter. Je určitým shrnutím, sumou křesťanských či biblických zásad. Můžeme je rozdělit na dvě části. První výzvy se týkají společenství a druhé jednotlivce. Bůh mluví jak k církvi jako k celku – konkrétně k naší husitské církvi, tak i ke každému z nás jednotlivě.
Tyto výzvy z listu Petrova jsou pro nás určeny v tomto postním čase.
První výzva ke společenství zní: „Buďte jednomyslní.“ O prvních křesťanech je dosvědčeno, že byli „jedné mysli a jednoho srdce“ (Sk 4,32). To se nám zdá být téměř nemožné. Vždyť každý z nás má svůj názor, své vlastní smýšlení, svůj vlastní pohled a úsudek. A to se promítá i do církve, do jedné náboženské obce. Kolik lidí, tolik různých názorů. Přesto v tom podstatném bychom měli být ve shodě. Měli bychom dokázat smýšlet jako křesťané, jako následovníci Ježíše. Považovat za hodnoty to, co za ně považuje Ježíš, a ne co za ně považujeme my.
Druhá výzva zní: „Buďte soucitní.“ V řeckém textu Nového zákona je užito slovo sympathés. Tím se nám vybaví používané slovo sympatie, sympaťák. Jenomže to by bylo zcela zavádějící, kdybychom se řídili svými city či pocity. Ten je nám sympatický a ten nikoliv. A tím by měl být určován náš vtah k druhým lidem? Sympatie v takovém pojetí je totiž spojena s něčím povrchním - s dojmem, s naší představou o druhém člověku. Naproti tomu řecký pojem ve svém významu znamená ne něco povrchního, ale naopak hlubšího - spolucítění s druhým, soucítění, vcítění se. Znamená tedy být pro druhé vnímavý, dokázat se do druhého vcítit a snažit se mu porozumět a nikoli být lhostejný, netečný, bez zájmu. Společenství církve má být lidmi, kteří dokáží sdílet navzájem své radosti i těžkosti.
Třetí výzva je: „Buďte plni bratrské lásky.“ Kristova láska je tím nejdůležitějším znakem Kristovy církve. Kdyby církev vyvíjela neuvěřitelnou činnost, vykazovala neuvěřitelné aktivity, měla velký majetek a finanční zajištění, ale neměla Kristovu lásku, tak by byla nesmírně chudá. Jak se zpívá v písni: „Kde je dobrota a láska, tam je také Bůh.“
A dostáváme se ke třem výzvám, které se týkají jednotlivce, každého z nás.
První výzva zní: „Zdržuj jazyk od zlého a rty od lstivých slov.“ Každé zlé slovo narušuje bolestně vztahy mezi lidmi. Takovým vyloženě zlým slovem jsou pomluvy. - Jednoho kněze pomluvila starší žena. Ale pak se mu přišla omluvit. Dokonce ji to mrzelo, jak se zachovala. Kněz ji požádal, aby si vzala péřový polštářek, a vyvedl ji na věž kostela. Řekl jí, aby polštářek roztrhla a vysypala. Roztrhla ho a peříčka se snášela, snášela dolů. Kněz jí řekl: „A teď jděte a posbírejte to.“ Ona pravila: „To nejde.“ (Podle J. Reinsberga, Probíhejte Jeruzalém, Praha 1996, s. 62.) A jedno přísloví výstižně říká: uhel, když nepopálí, alespoň zašpiní.
Druhá výzva k jednotlivci zní: „Odvrať se od zlého a čiň dobré.“ Člověk není ani pouze dobrý ani pouze zlý. Je Bohem sice stvořený jako „velmi dobrý“ (Gn 1,31), současně však, jak říká Martin Buber, u vchodu duše potkáváme démona – „hřích ve dveřích leží“ (Gn 4,7). Člověk se rozhoduje mezi dobrem a zlem. Celý lidský život je neustálým rozhodováním mezi dobrem a zlem. Ve Starém zákoně se dobro a zlo neustále objevují v alternativě dvou cest, před níž stojí člověk, aby volil mezi nimi, to je mezi životem a smrtí (Dt 30,19). Stále dýcháme ostrý vzduch rozhodování (Podle Martina Bubera Obrazy dobra a zla, Olomouc 1994, s. 46, s.40, s. 86n).
A třetí výzva zní: „Hledej pokoj a usiluj o něj.“ Už tím je řečeno, že pokoj není nic samozřejmého, daného, že by byl nepřehlédnutelně vidět a vždy a všude dosažitelný. Naopak musí se hledat. Tento pokoj hledáme a nalézáme jen v Ježíši Kristu. Je to pokoj našeho srdce uprostřed neklidného světa, ve kterém není nic jistého.
Ať tento pokoj nalézáme ve slově Ježíšově i v tomto husitském sboru a odnášíme si ho v sobě od jeho svátostného stolu do svého každodenního života. Amen.
Tomáš Butta, patriarcha
Facebook