Zamyšlení v závěru sedmileté služby patriarchy - září 2013

Sestry a bratři,

         v roce 2006 jsem byl na sněmu zvolen VIII. patriarchou Církve československé husitské a následně ordinován biskupem a ustanoven do této funkce. Nyní je mé sedmileté funkční období v závěru a současně stojím na počátku nového funkčního období.

         Jak jsem svou službu patriarchy chápal? Jak jsem k ní přistupoval? O co jsem se snažil? Mohl bych svou odpověď na tyto otázky vyjádřit stručně. Snažil jsem se o to, nést tuto službu „pokorně, klidně a tvořivě“.

         Službu předního představitele církve jsem nepovažoval za výsledek svých schopností nebo zadostiučinění, ale jako nezaslouženost. Na sobě jsem zakusil, že pozvednutí do této funkce je z Boží milosti a ne z kvality člověka (Ž 113, 7-8). Bez Boží milosti bych nemohl těch sedm let nést.

         Před sedmi lety byl ode mne očekáván úkol přinést církvi zklidnění po velmi složitém období. Do jaké míry se mi to podařilo, nemohu posoudit. Přesto bylo vždy mým přáním jednat „klidně a tiše“ ve smyslu žalmu 131,2. A to i tehdy, když přicházejí neklidné situace, napětí a komplikované problémy.

         Třetí významnou hodnotou je tvořivost. V souvislosti s funkcemi a úřady v církvi je potřebné si stále připomínat to, co říká apoštol Pavel: „Bůh nám nedává pravomoc k boření, ale k budování“ (2K 13,10). Kritizovat, zpochybňovat, bourat, rozkládat je snazší, než něco vytvořit. Patriarcha nemá mít moc o všem rozhodovat, ale svou duchovní autoritou může dát prostor dobrým aktivitám v církvi, povzbudit k nim a podpořit je. Člověk může upadat pod náporem úkolů do rutiny a šedosti, ale přesto by nám v církvi neměla scházet alespoň občas tvořivost a radost.

         Co pro funkci patriarchy vidím jako důležité v náročném období, do kterého naše církev vstupuje? Funkce patriarchy je funkcí duchovní. Pro naši budoucnost považuji za důležité mít stálý zřetel na vlastní poslání církve a její charakter jako Božího lidu (1Pt 2,10), Kristova těla (Ef 4,12) a společenství Ducha (Fp 2,1). Při diskutovaných, připravovaných a uskutečňovaných změnách v nových společenských a ekonomických podmínkách nemá být tento duchovní základ církve ztrácen ze zřetele. Patriarcha je tím, kdo na tento základ života církve ukazuje svým zvěstováním, vyučováním a pastorací. Církev zde není kvůli majetku, propracované organizaci, politickému vlivu, ale je zde kvůli zvěstování evangelia slovy i službou.

         Uvedu ještě další přístupy a úkoly, které vidím jako významné ve spojení s funkcí patriarchy: ? Vážit si osobností církve a inspirovat se z jejich svědectví a díla. ? Při cenění si vlastní církve a její tradice vyznačovat se ekumenickou otevřeností. ? Zaměřit se na Husovo výročí2015 aaktualizaci odkazu české reformace. ? Věnovat se tématům a úkolům duchovní správy, zejména prohloubení bohoslužebného života a duchovní péči o mladou generaci. ? Pro budoucnost církve je významné vzdělávání a formace bohoslovců a duchovních. ? Zachovávat si jako církev svobodný vztah ke státu a společnosti a nepodléhat tlakům doby.

         Patriarcha je biskupem pro církev. Je s ní spjat a jí slouží. Před sedmi lety jsem vyslovil myšlenku: „Patriarcha, který bude v září volen, nebude představitelem ideální církve, „církve svých snů“, ale takové, jaká je. I se všemi bolestmi, slabostmi, nedostatky. Přesto bude patriarchou té církve, kterou nese jistota víry a společný náboženský prožitek, že tam, „kde shromáždí se dva nebo tři v Kristově jménu, tam je on vprostřed nás“.

         To se mi během sedmi let potvrdilo. A tato jistota mě v mé službě provází. 

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 08.10.2013 03:49 zobrazeno: 2403x