Rozhovor s patriarchou CČSH – pro ČR5

1 Když si budou věřící Církve československé husitské v příštích dnech, týdnech a měsících připomínat ve svých náboženských obcích a sborech 90. výročí vzniku církve, nepochybně bude vzpomenuto i mnohých dramatických okolností, které provázely v prvních dvou desetiletích dvacátého století stavovské reformní hnutí tehdejšího katolického duchovenstva. Od toho, jak víme, se také postupně odvíjelo a posléze i realizovalo úsilí o vytvoření národní církve – Církve československé. Jak dnes, s odstupem devíti desítek let, pohlížíte, pane patriarcho, na tehdejší snahy Jednoty katolického duchovenstva?

S výročím naší církve je spojeno také ohlédnutí k jejím počátkům. K těm patří reformní hnutí katolického duchovenstva a modernismus. Právě z hnutí katolického modernismu naše církev historicky vznikla, ovšem v návaznosti na hlubší duchovní kořeny české reformace, zvláště husitství.

Katolický modernismus a snahy o reformy v Římskokatolické církvi na počátku 20. století je jistě velmi zajímavá tématika a je zpracována některými odborníky. Domnívám se, že katolická moderna a její představitelé čekají ještě na spravedlivější zhodnocení a širší ocenění.

Původně literární hnutí – jednalo se o obnovu katolické literatury - se postupně transformovalo na církevně-reformní. Modernisté se snažili překlenout rozpor mezi církví a novou dobou. Tehdy byli modernisté ze strany církevní autority vystaveni značnému tlaku. Jejich pozice byla nesnadná. Pro Římskokatolickou církev byli příliš světští a pro tehdejší společnost, odklánějící se stále více od církve, zase naopak příliš náboženští a katoličtí. V našem prostředí byla nositelem reformního programu Jednota katolického duchovenstva v čele s vlasteneckým knězem a spisovatelem Jindřichem Šimonem Baarem. Jednota byla však zakázána a rozpuštěna v roce 1922. I když tehdy byl modernismus tvrdě potlačen, úsilí o reformy církve ve 20. století stejně přetrvalo. Projevily se určitým způsobem na 2. vatikánském koncilu ve snaze Římskokatolické církve vyrovnat se s novou dobou otevřenějším způsobem.

2 Působení zmíněné Jednoty katolického duchovenstva za Baarova předsednictví, ve které dozrály mnohé oprávněné, ale i radikální myšlenky někdejší katolické moderny, lze dnes nepochybně označit za osudovou vnitrostavovskou krizi, to na jedné straně. Na druhé straně, vezmeme-li v úvahu ekleziologické hledisko, se mnohé postoje Jednoty tehdy jevily jako zásadní porušení univerzality církve. Do jaké míry je podle vašeho soudu ještě dnes oprávněné hovořit o těchto postojích jako o jakési netrpělivosti srdce i ducha?

Základním spisem, ze kterého vyčteme reformní požadavky, je tzv. Obnova církve katolické v Československé republice. Jednalo se o organizační samostatnost církve v Československé republice, o demokratizaci církevní správy – tzn. větší podíl laiků na řízení církve, o úpravu liturgie v národním jazyce, zdobrovolnění celibátu a další.

Mohlo by se zdát, že tyto snahy o reformu byly předčasné, jak říkáte výrazem „netrpělivost srdce a ducha“, ale bez výrazné aktivity jednotlivců nedojde samo o sobě k posunu. I když ve své době a ve svém okolí zakoušejí nositelé změn a reformy nepochopení a jsou často vystaveni i tlaku ze strany církevní autority. Například z dnešního pohledu se jeví těžko pochopitelné, že ten, kdo sloužil mši v češtině, se proviňoval proti autoritě církve. Modernisté hovořili například o farních radách, toto se dnes v Římskokatolické církvi do značné míry uplatňuje.

Na druhé straně je zřejmé z odstupu času, že žádná vnější reforma organizace, překlad a úprava bohoslužby, nepřinese trvalý výsledek, který by sám o sobě účinkoval a zajistil dokonalou podobu církve. Je potřebná stálá vnitřní duchovní obnova. A to je záležitostí Ducha svatého, nejen lidského úsilí.

3 Když jsem se zmínil o oné netrpělivosti, měl jsem tím na mysli osobnost doktora Františka Xavera Nováka, který po rozštěpení Jednoty v důsledku neúspěchu delegace reformních kněží v Římě sice stále zastával nezbytnost reforem, ale byl i zásadním zastáncem kázně a mravního řádu.

Jednota byla rozdělena na konzervativní část a radikální část. Určitá část duchovních usilovala o radikální prosazení reforem i navzdory církevnímu zákazu. Jiná část byla opatrnější a konzervativnější, s respektem vůči vedení církve, jako například dr. František Xaver Novák.

V té době bylo velmi obtížné být zastáncem reforem a současně plně respektovat autoritu vedení tehdejší církve, které bylo proti reformám. Církevní autorita v té době jasně řekla církevním reformám ne. Představitelé reformního programu byli vystaveni tlaku. Prožívali velmi těžké vnitřní stavy a rozporuplnost. Zde můžeme uvést příklady samotného J. Šimona Baara nebo Xavera Dvořáka.

Baar odešel do důchodu a věnoval se literární činnosti v ústraní. Druhý představitel z vedení Jednoty, básník Xaver Dvořák byl exkomunikován. V roce 1925 se církevní kázni podřídil a trest byl z něho sňat.

Radikální křídlo v čele s Farským se rozhodlo pro nejistou a nesnadnou cestu uskutečnění reformních požadavků. K uplatnění reformních požadavků dochází cestou činu v nově vzniklé Církvi československé.

4 Ani názorové rozdíly v Jednotě katolického duchovenstva, ani posléze i rozpuštění Jednoty pražským arcibiskupem Františkem Kordačem však nezabránilo, aby aktivní jádro reformních duchovních nedosáhlo svého cíle. V lednu roku 1920 ustavili novou církev s názvem Církev československá. V této souvislosti je třeba jasně vyzdvihnout autoritu středoškolského profesora náboženství Karla Farského. Seznamte, prosím, alespoň stručně, pane doktore, naše posluchače s tím, jaký byl podíl doktora Farského na vytvoření nové věrouky a liturgie a na čem liturgický řád založil.

Rozhodování o samostatné církvi bylo nesnadné. K tomu směřovalo radikální křídlo modernistů, které bylo vedeno dr. Karlem Farským. Sám Farský váhal se vznikem nové církve. Nakonec k tomuto rozhodnutí na schůzi Klubu reformních kněží ve smíchovském Národním domě v Praze dne 8. ledna 1920 došlo a nová církev byla vyhlášena dne 11. ledna 1920. V této souvislosti chci připomenout významný dokument, který je prohlášením nové křesťanské církve. Autorem byl právě kněz K. Farský. Církev československá se definuje jako církev, jako „sbor Páně založený na evangeliu Kristovu“. Evangelium a jeho přetlumočení současnému člověku je tedy ústředním motivem vzniku nové křesťanské církve. V dokumentu je charakterizována tradice – cyrilometodějská, husitská a bratrská. A důležitým pojmem je svoboda svědomí. Tato zásada prošla mnohou kritikou a polemikou. Skutečností však zůstává, že k víře a náboženství nemůže být nikdo nucen. Je to otázka vnitřního rozhodnutí a svědomí.

Farský pro novou církev byl vskutku vůdčí osobností. Vytvořil ideová východiska i přispěl svým dílem výrazně k praktickému a organizačnímu rozvíjení nové církve. Takže krátce po svém vzniku se stala Církev československá druhou nejpočetnější církví v tehdejší Československé republice. Farský vytvořil Liturgii, Agendu - příručku pro obřady, sestavil zpěvník, je autorem osnov a učebnice náboženství, sbírky kázání. Ve funkci biskupa patriarchy byl jen tři roky. Po jeho smrti se však církev dále v podmínkách první republiky rozvíjela. Nestojí na žádné osobě člověka, ale na osobě Ježíše Krista.

5 Církev československou husitskou tvoří křesťané, kteří usilují naplnit současné snažení mravní a poznání vědecké Duchem Kristovým, jak se nám zachoval v Písmu svatém a v podání starokřesťanském a jak je dosvědčen hnutím husitským, českobratrským a dalším úsilím reformačním. Tak zní, pane patriarcho, prohlášení, které provází historii církve od počátku do dneška. Je možno si tato slova vyložit i tak, že církev považuje za svůj úkol podílet se v ekumenickém společenství aktivně na společenském dění a svým příkladem obhajovat pravdy evangelia?

Naše církev je v této charakteristice definována jako křesťanská. Tvoří ji „křesťané“. V tom je zřejmá ekumenicita naší církve. Vycházíme z tradice starokřesťanské i reformační. Naším specifikem je tradice husitská.

Druhým rysem byla od počátku společenská angažovanost, vlastenecký charakter církve a silný sociální důraz. To bylo nosné v době první republiky a také v čase 2. světové války, kdy se duchovní a členové naší církve velmi angažovali v odboji proti nacismu. Toto zaměření ke společnosti, k veřejnosti se však ukázalo jako problematické v čase ateistické ideologické a politické totality následujícího období.

Naplňování současného snažení mravního a poznání vědeckého Duchem Kristovým znamená, jednoduše řečeno, přinášení hodnot evangelia do společnosti, do každodenního života, to je úkolem nejen naší církve, ale i všech křesťanů.

Tomáš Butta – září 2010

Otázky kladl pan redaktor Petr Zborník

Marie Trtíková publikováno: 21.09.2010 10:34 zobrazeno: 4353x