Mt 8,23 – 27 Ježíš projevuje svou moc a tiší bouři

Kázání – listopad 2010 – Praha 4 - Spořilov

Sestry a bratři,

            90. jubileum naší Církve československé husitské si připomínáme během celého liturgického roku. Nyní se již blíží liturgická rok ke svému závěru. Začínali jsme připomínkou Vánoc 1919, kdy se slavily první české bohoslužby v katolických kostelech na mnoha místech. Setkali jsme se 8. ledna v chrámu sv. Mikuláše v Praze, abychom děkovali společně za novou křesťanskou církev, kterou vyvolal Pán v život na počátku 20. století.

            V září, kdy byla v roce 1920 naše církev státem schválena, se uskutečnila konference a výstava „Od Husa k dnešku“ v Novoměstské radnici v Praze. V mnoha náboženských obcích se pořádaly různé akce, vyhledávaly se fotografie pro výstavy, četlo se z kronik, objevovaly se osobnosti, připomínaly se významné události, v Brně například uspořádali výstavu praporů z náboženských obcí diecéze. Zde v této náboženské obci bude odhalen památník upomínající pro budoucnost na letošní výročí. Nápis na něm je ze žalmu 127: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.“ Uvědomujeme si, že bez Boha žádné dobré a trvalé dílo není možné. Lidské úsilí se může obrátit v marnost. Přejeme si a modlíme se za to v celém jubilejním roce, aby naši církev provázel Ježíš a byl s námi.  

            Blíží se závěr církevního roku. Příští neděle je poslední neděle církevního roku a pak začíná advent – a tím i nový liturgický rok. V závěru církevního roku jsou vyzdviženy rysy Ježíše jako toho, kdo je vládcem nad světem, nad dějinami, nad časem i nad přírodou a jejími silami. To nám ukazuje i dnešní příběh, který nám představuje Ježíše jako toho, koho poslouchá vítr i moře.

            Výstižným obrazem církve je loď. Pluje po moři a míří k břehům věčnosti. Jiný obraz církve je dům. „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.“ Dům se staví na konkrétním místě. Znamená usazení, zabydlení, vázanost na určité místo. Loď je naproti tomu v pohybu. Není to však hausbót, který kotví v klidné zátočině, ale naopak loď, která pluje dějinami, pluje různými dobami. Pluje po klidném moři, kdy do plachet vane příznivý vítr. Ale také pluje bouří, kdy ji silný vítr rozkymácí tak, že vše se zdá nejisté. I naše církev proplouvala za těch 90 let různými dobami, některé z nich byly bouřlivé. Působila někdy jako křehká loďka, se kterou si vítr mocných vládců pohrával, řada posádky i těch, kteří se jen vezli, palubu opustila. Ale přesto je to loď, kde se spolu setkávají učedníci Ježíše, je to prostor, kde s námi je Ježíš. Je s námi on – náš Pán, jak vyznáváme ve své liturgii: „S námi je a povždy bude.“

            Jenže dnešní příběh nám nejprve ukazuje Ježíše, který je pasivní, neprojevuje  svou moc, spí. Ježíšův spánek je možné vyložit více způsoby. Spánek je jednak znakem únavy. Ježíš se plně nasazoval – kázal a uzdravoval, cestoval, jak se můžeme dočíst před tímto příběhem. Jeho lidství se projevilo i v tom, že byl unaven. Usnul. Podobně jako lidé usnou v dopravním prostředku – v autobuse, ve vlaku, v tramvaji. Ale Ježíšův spánek znamená ještě něco víc. Rozhodně není projevem lhostejnosti. Jeho spánek je projevem důvěry. I uprostřed bouře je klidný, spoléhá na Boží pomoc, důvěřuje v ochraňující moc Boha svého Otce. Jak je to vyjádřeno v žalmu 127. „Bůh svému milému dopřává spánek“ (Ž 127,2). Ježíš zakouší hluboké bezpečí i v největším nebezpečí a ohrožení.

            Když čteme tento příběh, tak chceme posuzovat víru  učedníků. Proč se báli? Vždyť přece Ježíš byl s nimi. Jak to, že neměli dost víry? Museli vědět, že se jim nic nestane, když je Ježíš s nimi. My neposuzujeme jen víru učedníků, ale i víru minulých generací. Říkáme si, jak mnozí mohli být tak málo stateční? Proč ustupovali zlu a to i tam, kde nemuseli? Proč nejednali rozhodněji? Posuzujeme kriticky tehdejší představitele církve, duchovní i laiky. Neprojevovali se jako ustrašení? Ale jak je to s naší vírou? Učedníci se tehdy v prosbách obraceli na Ježíše. Oslovovali ho „Pane“, „Kyrie“. To je vyznání, že je pánem, vládcem, svrchovanou autoritou. Životní situace nám mohou připadat jako chaotické, nahodilé, vše se řítí nesmyslně kamsi do prázdna. V takovou chvíli máme spolehnout a věřit, že Ježíš je Pánem. Síla a moc jeho lásky je větší než všechny ničící síly zla. Učedníci prožili ohrožení, nejistotu, a pak pocítili jeho zachraňující moc. Loď církve je přece v jeho rukou. Ale i neklidný a chaotický svět.

            V závěru příběhu je popsána situace tak, že nastalo veliké ticho. Nešlo o ticho před bouří, ale po bouři. Ticho před bouří je nepříjemné, dusné, napjaté, jen zdánlivé, ale ticho po bouři je jiné. To je ticho posvátné, ticho zklidňující, ticho nastolené rovnováhy a řádu. Toto ztišení, zklidnění a pokoj v čase zmatku a chaosu může přinést církvi i každému člověku Ježíš. To prožili učedníci při své plavbě lodí. Kéž toto ztišení, zklidnění a pokoj můžeme zakoušet v církvi i ve svém osobním životě také my. Pane, veď a chraň loďku naší církve a posiluj naši víru. Dej nám víru radostnou, odolnou a spoléhající na tebe v každé době a v každé situaci. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 24.11.2010 04:03 zobrazeno: 3192x