K zahájení a charakteru postního času

Vcházíme jako církev i jako jednotlivci do postního času, který je přípravou na nejvýznamnější svátky celého církevního roku – Velikonoce. Postní (před)velikonoční období je časově ohraničenou dobou čtyřiceti dnů. Má tedy svůj konec, závěr a zacílení.

Zřetelně je tak vyjádřeno, že strádání a nedostatek, spojované s touto dobou, není tím konečným. Tímto takto symbolicky vymezeným postním časem se přibližujeme k velikonoční radosti a plnosti života s Ježíšem Kristem. Jestliže čtyřicetidenní půst vyústí do Velkého pátku – utrpení Páně, pak z Kristova vzkříšení, slaveného na Hod Boží velikonoční, vychází a odvíjí se následující doba padesátidenní radosti a očekávání blízkosti Ducha svatého.

Půst nemá být předně „soustředěním na sebe“, ale v jeho centru je Ježíšův příběh a velikonoční události jeho utrpení a vykoupení. Ve staré církvi byly zachovávány dva postní dny - středa a pátek, jak dokládá již spis Didaché (8,1), psaný kolem roku 100 – 130. Tyto dva dny odkazují na Ježíšův příběh utrpení. Nahrazují tak jiné dva židovské postní dny – pondělí a čtvrtek, vztahující se k Mojžíšovi, který vystoupil na horu Sinaj podle tradice v pondělí a ve čtvrtek z ní sestoupil. Středa byla křesťany zvolena proto, neboť se ve středu nepřátelé smluvili, že Ježíše usmrtí, a Jidáš ho zradil (Mt 26,15). A v pátek Ježíš trpěl a zemřel na kříži, byl z něho sňat a položen do hrobu (L 23,54). Tato praxe dvou postních dnů v týdnu se udržela v pravoslavné církvi. V rámci celého roku vynikají dva hlavní postní dny, které rámují, či přesněji vyznačují, jako dva hlavní body celou postní dobu od jejího zahájení až do jejího vyústění. Jsou jimi - Popeleční středa, nazvaná podle užití biblického symbolu popela v kajících obřadech - a tím druhým je Velký pátek. Tyto dva dny, a především Velký pátek, by měl být zachováván jako skutečně postní den i věřícími husitské církve.

Středem a základním obsahem postní doby je podle svědectví Písma svatého Ježíšova cesta vykoupení, kterou podstoupil pro nás. Spatřujeme Ježíše přemáhajícího Pokušitele (1 J 3,8), poznáváme jeho odvážnost v nejhlubší úzkosti (J 12,27), máme před očima jeho důstojnost v ponižování (J 19,5), setkáváme se s jeho láskou uprostřed nenávisti (L 23,34) a vidíme jeho odevzdanou důvěru v opuštěnosti lidmi i Bohem Otcem (Mk 15,34).

Postní čas je pro nás ve vztahu k Ježíšovi a jeho příběhu zvláštní příležitostí k sebezpytování, k ponoření se do nitra, k pokání z našeho sobectví, k prohlubování modlitby a obnovování vztahu víry. Jako v prvních staletích církve i dnes je časem intenzívní přípravy katechumenů na přijetí svátostí křtu, biřmování a večeře Páně. Je pro nás i příležitostí k dobročinnosti a projevení toho, že nelpíme na vnějších věcech.

K zahájení postní doby k nám zaznívá z epištoly upozornění apoštola, abychom „Boží milost nepřijímali naprázdno“, a povzbuzení, že „nyní je čas příhodný“ (2 K 6,2).

Tomáš Butta, patriarcha 

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 02.04.2015 11:56 zobrazeno: 2029x