Jk 1,27 Farského úsilí o pravou a čistou zbožnost

Kázání ke dni dr. Karla Farského – červen 2010

Sestry a bratři,

            v tento den, kdy si připomínáme památku prvního patriarchy dr. Karla Farského, k nám zaznělo poselství tří biblických textů. První čtení je ze Starého zákona – známý příběh o letitém patriarchovi Abrahamovi. Vydal se na Boží pokyn na cestu do neznáma. Farský byl sice ještě relativně v mladém věku, ale i v jeho případě to byl odvážný krok, když nastoupil novou cestu – cestu činu, via facti – utvoření nové církve. A s ním se rozhodli i mnozí další, kteří se s novou církví vydali na novou, neznámou a nevyšlapanou cestu k Bohu.

            Druhé téma vycházející z našeho druhého čtení se týká zbožnosti. V listě Jakubově je řečeno, co je „pravá a čistá zbožnost.“

            Třetí text – dnešní evangelium – nám připomíná, že se nelze upnout k žádnému svědku, k žádnému člověku i sebevýznamnějšímu, ale pouze k Ježíšovi, který jediný nám lidem přináší spásu, záchranu a nový život ze zdrojů Boží milosti.

            Z těchto tří témat se zaměřím na téma zbožnosti. Zbožnost byla pro našeho prvního patriarchu dr. Karla Farského charakteristická. Byl vychován v rodině ve zbožnosti katolické církve. Přicházel pravidelně do kostela, prošel seminární výchovou. To všechno vtisklo pečeť jeho vnitřnímu životu. Současně byl poznamenán osvícenskou zbožností vyznačující se úžasem nad nekonečným vesmírem a mravním cítěním v člověku. Byl však především určován Biblí, kterou pravidelně otevíral a četl, a hledal tak pravou a čistou zbožnost – pravý vztah k Bohu. Farský byl i mužem modlitby. Odkázal nám zvláště liturgii, která je jedinečným dílem i darem. V ní se zrcadlí Farského hluboká zbožnost – jeho víra v Otce, Syna a Ducha svatého. Jeho liturgie je i pro nás stálou výzvou k úctě vůči Bohu, jehož tajemnou přítomnost v Kristu mezi námi můžeme zakoušet a prožívat. Farského liturgie je zdrojem zbožnosti i dnes – neokázalé, srdečné a současně hluboké.

            O tom, co je zbožnost ceněná před Bohem, se dozvídáme přímo z Písma. Zbožnost nemůže být jen chvilkový cit, který rychle vyprchá. Jak je to vysloveno prorokem Ozeášem: „Vaše zbožnost je jak jitřní obláček, jako rosa, která po ránu zmizí“ (Oz 6,4). Zbožnost nemůže se stát formální zvyklostí, bezmyšlenkovitostí. Tak Ježíš varuje před marnou zbožností, která je založena jen na lidských naukách a ne na Božích přikázáních (Mk 7,7). Zbožnost nemůže být jen vnějším projevem bez úcty srdce (Mt 15,8). Přes tato kritická varování je zbožnost v Písmu velice ceněna. Je užitečná pro tento náš život zde na zemi i pro náš budoucí život (1 Tm 4,8). Zbožnost vede člověka k vnitřnímu bohatství a spokojenosti. „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství“ (1Tm 6,6).

            O pravé s čisté zbožnosti slyšíme i v listě Jakubově. Výraz zbožnost je užit pro řecký termín thréskeia, který znamená bohoslužbu, kult, náboženství, uctívání Boha. V Kralické Bibli je užit výraz „náboženství“, „náboženství čisté a neposkvrněné.“ Apoštol Jakub upozorňuje ještě na dva důležité rysy zbožnosti či náboženství. „Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.“ Tyto dva důrazy se dají vyjádřit jednoduše jako láska k lidem a čistota srdce. Je to zbožnost vyznačující se silným sociálním a etickým důrazem. Pamatovat na vdovy a sirotky, na lidi žijící v soužení a nedostatku. Farského zbožnost se projevovala v jeho sociálním cítění, v solidaritě se strádajícími, přehlíženými, utiskovanými. Pamatovat na lidi v soužení znamená navštěvovat je, navštěvovat nemocné podle Ježíšova slova „Byl jsem nemocen a navštívili jste mě“ (Mt 26.26) – to je úkolem duchovních i členů církve i dnes.

            Z takto pochopené praktické a účinné zbožnosti vyrostlo v naší církvi velké dílo sociální práce. Na to navázala naše církve po roce 1989.

            To druhé, co nám sděluje apoštol Jakub, je „chránit se před poskvrnou světa.“ Ježíšovi učedníci žijí ve světě, nežijí mimo tento svět. Proto se Ježíš ve své velekněžské modlitbě modlí za učedníky „Neprosím, abys je vzal je ze světa, ale abys je zachoval od zlého“ (J 17,15). Farský byl knězem a současně velmi moderním člověkem. Byl otevřen světu, který se změnil. Žil v přítomnosti a nikoli v minulosti. Poslání naší církve, které na počátku bylo formulováno, zní: „Naplnit současné snažení mravní a poznání vědecké Duchem Kristovým.“ To znamená naplňovat hodnotami evangelia svět a nikoli být sami proměňováni světem v negativním smyslu. Slyšíme apoštolovu výzvu: „Nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli“ (Ř 12,2). Život v současném světě je velmi složitý, komplikovaný, nejednoznačný. Křesťan má zůstat vnitřně svobodný, nenechat se ovládnout zlem a nepodlehnout klamům, ale má zůstat zakotven v hodnotách evangelia.

            Sestry a bratři, na Farského osobnosti oceňujeme jeho aktivitu, jeho vytrvalé a nesmírně obětavé dílo pro utváření nové církve. Ale je třeba vidět a cenit si i jeho zbožnosti. Farský nás může inspirovat v duchovním životě. Ukazuje nám, že pravá a čistá zbožnost je živým osobním a trvalým vztahem víry k Ježíšovi. Farský – obrazně řečeno – hloubil studnu v tvrdé a kamenité duchovní krajině naší vlasti. A vytryskl pramen Ducha a Kristovy milosti: my jako bychom chodili po té kamenité a vyprahlé zemi a na žádný pramen, který by nás trvale občerstvil, nenarazili. Nebo spatříme vyhloubenou studnu, kterou hloubil někdo jiný, ale voda došla a už v ní není. I my musíme hledat, hloubit a prosit Boha, aby i nám odkrýval životadárné prameny Ducha, tak jako je ve své době nalezl a odkryl pro mnohé lidi Karel Farský. Jeho aktivní víra a úsilí o pravou a čistou zbožnost zůstávají pro nás aktuální i dnes. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 25.06.2010 09:55 zobrazeno: 3121x