J 14,20-21 Svědectví o Pravdě životem a uměním

Kázání k 70. výročí Františka Bílka – Husův sbor v Českých Budějovicích – říjen 2011

Sestry a bratři,

         náš Pán v Janově evangeliu praví: „Toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat.“ Setkáváme se dnes, abychom při této bohoslužbě připomenuli s vděčností život a uměleckou tvorbu Františka Bílka. V umění19. a 20. století je Bílkovo dílo ojedinělé, osobité a nenapodobitelné. I když Bílek některé umělce svým symbolismem ovlivnil, přesto žádné následovníky neměl. Když sledujeme jednotlivé práce tohoto umělce, ať již plastiky nebo obrazy, musíme říci, že je to velmi zvláštní umělecká tvorba. V umění nové doby je možné téměř všechno a nic nás jen tak nepřekvapí. Ve své době Bílkova díla šokovala, provokovala a byla dokonce odmítána. Ačkoliv Bílkovo dílo je velice rozsáhlé, můžeme říci, že jeho umělecká díla byla tvořena především pro chrám. Když tento umělec měl první větší výstavu v roce 1908 v Kostele sv. Martina ve zdi v Praze, tak byla velmi oceněna. V šeru kamenného kostela Bílkovo dílo teprve skutečně vyniklo svým impozantním a meditativním charakterem (Larvová, H.: František Bílek a pozdní symbolisté, in: František Bílek (1872-1941), Praha 2000, s. 86-87). Bílkův ateliér v jeho pražské vile měl podobu chrámu a v této duchovní atmosféře se jeho díla rodila a vznikala. Dostávala z myšlenek a vizí svůj tvar a viditelnou podobu. Do katolických kostelů však nacházela ve své době Bílkova díla velmi obtížnou cestu. Prý rušila věřící při modlitbě. Díla Františka Bílka si našla své místo v řadě kostelů Církve československé husitské, jako je tomu ve zdejším Husově sboru v Českých Budějovicích. Pro tento sbor vytvořil jedinečný umělecký a liturgický celek. Bílkovo dílo má velkou duchovní a náboženskou hloubku a přibližuje k Bohu.

         Bílkovo dílo neodkazuje ke smyslové skutečnosti, nepodává svět krásných těl antiky a renesance. Ani nesměřuje do hloubky lidské psychiky, do podvědomí a lidských subjektivních pocitů, nýbrž odkazuje „vzhůru“, k duchovnímu světu, ke Světlu a k Pravdě.

         Bílkovo umění se dotýká tajemství světa, hledá smysl naší existence v kosmu, hledá jeho řád, hledá Pravdu, hledá Světlo, hledá Krista, hledá Boha. Bílek po těžkých životních a uměleckých krizích dospěl k poznání Boha, k poznání Krista. Ježíš se mu dal poznat. Svým uměním znázornil živého Krista, se kterým se setkal. Jeho duchovní znázornění Krista, ať již jako obraz nebo plastika ve dřevě či v kameni, je jeho uměleckým vyznáním Kristovy věčně přítomné lásky. „Kristus vprostřed nás.“

         Bílek měl na stole stále otevřenou Bibli. Tak o tom svědčil například jeho přítel kněz Karel Dostál Lutinov, který ho navštívil v Chýnově. Biblické poselství Bílka inspirovalo a motivovalo k uměleckému vyjádření. Zvláště měl oblíbené Janovo evangelium pro jeho mystickou a duchovní hloubku. Z Janova evangelia jsme dnes slyšeli: „Toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat.“ Kristus se dává poznávat tomu, kdo ho miluje. Řecký výraz emfanizein se vyskytuje v Janově evangeliu pouze na jediném místě zde a znamená zvláštní Boží zjevení. V Bibli kralické je to vyjádřeno výrazem: „Kdož mne miluje, zjevím jemu samého sebe.“ Básník Julius Zeyer o svém příteli sochaři napsal: „Bílek  miluje tak Krista, že citované slovo se ho bezprostředně dotýká.“  Bílek byl prostoupen a veden láskou ke Kristu a skrze tuto lásku byl spojen s bratřími, s druhými blízkými i vzdálenými lidmi. Poznání druhého člověka je možné jen v lásce vůči němu. Jestliže k druhému člověku máme odstup, nepřátelský vztah, pak ho nemůžeme skutečně poznat. Stejně tak, jestliže máme k Ježíši odstup, schází nám k němu vřelý a bezprostřední vztah lásky, tak ho nemůžeme poznat v jeho jedinečnosti. Umělec Bílek Ježíše takto poznal. Celé jeho umění je svědectvím o Pravdě a Světle, kterým je Kristus. Umělec o sobě a svém díle řekl: „ Bůh svěřil svatou Pravdu v mé slabé, nehodné ruce.“ A na jiném místě sděluje: „Ne sen, ale živá síla nezlomná vládne nejen každým tahem mé ruky, ale i každým dechem lásky ke Kristu, Synu Boha živého.“    

         Když mluvíme v církvi o potřebnosti vydávat svědectví o své víře, zviditelnit své křesťanské přesvědčení, tak to může být někdy jen prázdné slovo. Ale za svědectvím Františka Bílka byl jeho život a tvorba. Jeho současník napsal: „Co si u Bílka nejvíce cením, je absolutní shoda a jednota celého jeho života s jeho uměním. Všecky mystické práce jsou jen upřímnou mluvou jeho života vnitřního, jsou jen nutným ztělesněním toho, co v duši jeho se rodí, o čem sní a touží, co káže a mluví, co chce a snaží se projevit. Kdo Bílka blíže poznal, neubránil se podivnému tajemnému kouzlu jeho osoby“ (Sigismund Bouška o Bílkovi, Nový život 1899, s. 49nn). Jeho umění se vyznačuje pozoruhodnou provázaností slova a obrazu. Slovo i obraz jsou důležité, neboť zprostředkovávají naléhavé sdělení přicházející k nám shůry. František Bílek měl co sdělit ve své době, má co sdělit nám dnes a bude mít co sdělit budoucím generacím. Jeho tvorba je jedinečné umělecké svědectví o Pravdě, Světle a Životě. On by si zřejmě nějakou zvláštní oslavu nepřál. Vždyť to sám jednoznačně vyjádřil: „Pracovat pro čest a slávu, to nenávidím.“ „Jedině od Boha může mě těšit uznání.“ 

         Sestry a bratři,

         chceme poděkovat především Bohu, jemu vzdát čest a chválu za tohoto umělce pocházejícího z jižních Čech. Z jeho umění dýchá nejen hloubka a nesmírnost Božího tajemství, ale především zachycuje světlo lásky Krista, který z kříže objímá vesmír. On říká i nám: „Tomu, kdo mě miluje, dám se poznat.“ Amen. 

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 18.10.2011 01:26 zobrazeno: 2901x