Promluva s připomenutím církevního historika prof. Miloslava Kaňáka

Promluva s připomenutím církevního historika prof. Miloslava Kaňáka

Texty: Gn 50,15-21    1 K 15,35-44     L 6,27-36
Písně: 159 (nejstarší česká duchovní píseň), 14 (píseň připisovaná M. J. Husovi) a 111 (bratrská píseň)

Sestry a bratři, chtěl bych v tomto společenství dejvické náboženské obce připomenout osobnost bratra prof. Miloslava Kaňáka – historika a duchovního Církve československé husitské. Narodil se 17. února 1917 v Bakově nad Jizerou a byl pokřtěn v katolickém kostele sv. Bartoloměje. Rodina Kaňákových se přestěhovala do Mladé Boleslavi a tam se přihlásila v roce 1923 do nové církve československé. Později žili na Šumavě, odkud pocházel rod Kaňáků. Po měšťanské škole studoval mladý Miloslav na klatovském gymnáziu. Jako v Mladé Boleslavi, také na Šumavě byla rodina v kontaktu s církví československou, se sborem v Klatovech. Po maturitě začal studovat na tehdejší Husově československé evangelické bohoslovecké fakultě v Praze a bydlel v bohoslovecké koleji zde v Praze - Dejvicích. Navštěvoval přednášky evangelických profesorů, například církevních historiků F. M. Bartoše, R. Říčana, F. Hrejsy, a samozřejmě též profesorů z církve československé. Souběžně se vzdělával na filozofické fakultě. Během studia působil jako bohoslovec v náboženské obci v Praze – Braníku. Po uzavření vysokých škol v roce 1939 si musel najít zaměstnání, a tak vyučoval na gymnáziích v Praze. V době protektorátu probíhalo teologické vzdělávání v semináři v Husově koleji. Po složení druhé bohoslovecké zkoušky byl bratr Kaňák v roce 1941 vysvěcen na kněze patriarchou G. A. Procházkou a nastoupil do náboženské obce v Praze – Vysočanech. Byl zapojen v odboji. V roce 1944 se oženil s Alenou Fišerovou, učitelkou náboženství. Po válce se stal asistentem na Husově československé evangelické bohoslovecké fakultě, která opět zahájila svoji činnost. Zde dosáhl v roce 1946 doktorátu a získal stipendium na Metodistické univerzitě ve Spojených státech amerických. Tam za ním také přijela manželka Alena. Při návštěvě sestry Kaňákové ve Štarnově u Olomouce v roce 2006 jsem měl možnost vidět fotografie z tohoto studijního pobytu a slyšet vyprávění z této cesty. Tam připravoval dr. Kaňák svou habilitační práci o katolickém modernismu. V roce 1950 vznikla vedle evangelické fakulty samostatná Husova československá bohoslovecká fakulta v Praze – Dejvicích. Na této fakultě působil jako profesor českých a obecných církevních dějin. V roce 1952 získal doktorát filozofie na základě práce o Josefu Dobrovském. Právě proto, že zde v Praze - Dejvicích bratr profesor působil na tehdejší Husově fakultě a v určitém období byl zvolen i jejím děkanem, přála si rodina Kaňákových, aby se konala vzpomínka právě zde. V budově, kde bývala fakulta, přednášel a zkoušel. S vytrvalostí a trpělivostí se domáhal zjistit, zda studenti znají všechna data a podrobnosti historické látky. Jestliže student neznal nějaký detail, bratr profesor z toho byl nesmírně nešťastný. Vybavuji si ho z posledních let jeho života při návštěvách u Kaňákových v Praze - Vinohradech, kde nejen jeho pracovna, ale i celý byt byl zaplněn do posledního místa knihami. Přijít do této jeho pracovny na zkoušku znamenalo ohromný stres. Student, obklopen množstvím starých i novějších knih, si uvědomil, že vlastně toho moc nepřečetl a neví.  Profesor Kaňák sám je autorem velkého množství knih, studií a článků. Jeho bibliografie čítá přes 1 200 titulů. K okruhům jeho zájmu patřilo zejména husitství a dějiny naší církve.
Osobnost prof. Kaňáka nám připomíná, že bez poznávání historie je naše přítomnost neúplná. Tak nám klade jeho výročí otázky: Jak se zabýváme historií křesťanství? Jak nás zajímá historie české reformace i vlastní církve? Jak těžíme z této tradice a jak se současně s minulostí vlastní církve vyrovnáváme?  Jak navazujeme na odkaz české reformace a zakladatelské generace? Kdybychom žili jen současnými problémy, které máme, tak by byl obraz naší církve velmi zploštělý. Neboť církev je spojena se svědectvím a zápasy minulých generací. V naší církvi byla řada čestných a opravdových věřících osobností. Nelze jistě nekriticky oslavovat minulost, ale na druhé straně zase platí: Kdo nemá zájem o minulost, nemá zájem ani o budoucnost.
Když jsem zvažoval, na jaký text Písma svatého se zaměřit, přicházela mi na mysl například starozákonní místa o významu připomínání minulých událostí, která jsou poučením pro přítomnost, jako je to například zřejmé v Žalmu 78. Nakonec jsem se přidržel textů, které jsou dány na tuto neděli. Dnes k nám zaznívá Ježíšova výzva: „Milujte své nepřátele!“ Je to velmi důležitý motiv Ježíšova poselství, který neradi slyšíme. Je to pro nás příliš svrchovaný a náročný požadavek. Ježíš má na mysli lásku k nepřátelům, bezpodmínečné konání dobra a životní postoj jako rozdávání. Dávejte a nic nečekejte zpět! Podle Ježíše se nemá učedník řídit zásadou „něco za něco“, dokonce se ani nemá držet pravidla „dej a bude ti dáno“, nýbrž máme něco dobrého konat, aniž bychom očekávali jakoukoliv odplatu. Je to požadavek lásky vyhrocený až do nejvyšší míry.
Kdo se ponoří do studia dějin křesťanské církve, zjišťuje, že vedle nezištné lásky a opravdové víry jsou tyto dějiny plné nepřátelství, nenávisti, netolerance, proklínání, kleteb a násilí. Objevuje se názor, že čím více člověk poznává minulost křesťanské církve, tím více může ztrácet víru. Některá období jsou vskutku temná. A i ty nejsvětlejší osobnosti z dějin křesťanství mají své stinné stránky. Naše víra se neopírá, díky Bohu, o historii, ale o Ježíše Krista a jeho evangelium. Tato norma je nad historií, ale i nad námi, kteří hledáme v přítomnosti orientaci pro budoucnost. Platí i pro nás, včetně dnešního Ježíšova výroku o lásce k nepříteli, ať již se za tímto obrazem skrývá pro nás kdokoliv.

Ještě v závěru bych chtěl užít tento obraz. Bůh není přísný učitel, který vyhodí okamžitě od zkoušky. Spíše je jako ten, kdo s trpělivostí chce, abychom se něco dobrého naučili, s lítostí s námi sdílí naši nepřipravenost a neznalost, pomáhá nám, abychom v životě mohli obstát. V této Boží trpělivosti a shovívavosti i pro nás trvá naděje. Amen.

ThDr. Tomáš Butta

Ivo Vacík publikováno: 20.02.2007 02:53 zobrazeno: 4994x