DUCH BOŽÍ PŘI JEŽÍŠOVĚ KŘTU A V CÍRKVI

Kázání k 87. výročí vzniku CČSH –– leden 2007 Texty: Iz 52,7-10; 1Te 2,9-13; L 3,21-22

Sestry a bratři, vážení hosté, při dnešní děkovné bohoslužbě připomínáme vznik Církve československé husitské v roce 1920. Naše církev ve srovnání s druhými tradičními církvemi je z hlediska své historie církví „mladou“. Čím delší je dějinná cesta, tím více je zkušeností, a tyto zkušenosti a poučení z chyb napomáhají lépe se vyrovnávat s nově vzniklými kritickými situacemi. Přesto tím rozhodujícím pro každou církev je vedení Božím Duchem, Duchem Kristovým. Snaha o přiblížení evangelia lidem moderní doby vedla k hledání vlastní cesty nové církve. Pravoslaví a stejně tak Římskokatolická církev jsou charakteristické pevnou daností nabízející zázemí svým věřícím. Evangelické církve mají východisko v reformaci Lutherově a Kalvínově, která ovlivnila běh dějin. Ale vznik nové církve na počátku 20. století? Navíc v čase postupující náboženské skepse. Datum 8. ledna 1920 je spojeno se vstupem představitelů nové církve do nezajištěnosti. Chápeme tento krok do nejistoty jako odpověď na Boží povolání. Vždyť Boží povolání bývá spojeno s nejistotou a krokem do neznáma. Existence církve se pohybuje v napětí mezi tradicí a současností. Karel Farský a jeho spolupracovníci položili tehdy důraz na současnost, novou dobu. Přesto nebylo úmyslem této církve opustit křesťanskou tradici a rozplynout se v duchu doby. Věroučný dokument z roku 1924 o tom jasně vypovídá: „Ač (církev československá) chce uvádět učení Kristovo v soulad s požadavky a potřebami doby nové, nechce a nemůže se vzdát ničeho, co je podstatným v učení Ježíše Krista, nechce a nemůže nic přijmout z moderní kultury, co není vnitřně spřízněno s učením Kristovým (Zpráva o I. řádném sněmu církve československé, s. 124-125). V tomto dokumentu jako i v jiných dokumentech je jasně vyjádřeno, že Ježíš Kristus je pro naši církev úhelným kamenem a základem, na němž chceme budovat (tamtéž, s. 124). K výročí naší církve v tomto roce je stanoven tradiční text tohoto období liturgického roku – událost Ježíšova křtu. V příběhu se setkáváme s Ježíšem nikoli již jako dítětem, ale jako s dospělým třicetiletým mužem. Přichází za Janem Křtitelem a žádá, aby byl pokřtěn - ponořen do vod Jordánu. Spatřujeme Ježíše v plné životní síle. Jakoby říkal: „Zde jsem, Bože, dávám se ti zcela do tvých služeb.“ Třicet let je u člověka obdobím velkých životních možností, kdy je v určitém smyslu na vrcholu svých sil. Ježíš se dává Bohu k dispozici v nejlepším věku. – Ale nikdy není, sestry a bratři, příliš brzy nebo příliš pozdě, abychom Bohu nemohli nabídnout a dát něco ze svých sil a schopností. Někdo má předpokladů, schopností, možností a sil velmi mnoho a nedá Bohu skoro nic nebo vůbec nic. A jiný má životních sil již méně a přitom dává Bohu velice mnoho. Myslím v této chvíli na mnohé obětavé věřící sestry a bratry starší generace. Jejich vytrvalé úsilí a služby pro církev je třeba si vážit. V díle církve mají své významné místo i mladí lidé. Ježíš se objevuje u Jordánu. (Je to největší řeka, která protéká biblickou zemí. Pramení na úpatí pohoří Chermón, protéká Galilejským mořem, vytváří různé zákruty a vlévá se do Mrtvého moře.) Jordán je řekou, která je spojena se vstupem Izraelců do zaslíbené země. Izraelci museli projít vodou Jordánu, než se do zaslíbené země dostali. Ti, kteří přijímali Janův křest, opakovali či zpřítomňovali vstup do zaslíbené země. Při přechodu Jordánu za časů Jozue se odehrál div, zázrak. Rozestoupila se voda. Při Ježíšově křtu se stal také zázrak, ale v duchovní rovině. Nerozestoupila se viditelně voda, ale otevřelo se lidským zrakem neviditelné nebe. To znamená, že cesta k Božímu království je již otevřena a člověk s Ježíšem může vstoupit do plného společenství s Bohem. Nepřecházíme jako Izraelci suchou nohou do pozemské krajiny, ale můžeme vstoupit svým čistým srdcem naplněným Ježíšovou láskou do Božího království, ať žijeme v kterékoli zemi. Všichni evangelisté shodně popisují při Ježíšově křtu přítomnost Ducha svatého. Je všude tam, kde něco nového začíná. Duch je podle svědectví první stránky Bible již při stvoření světa. Duch se vznáší a vítězí nad vodami, které představují ohrožení a chaos (Gn 1,2). Duch je při zvěstování narození Ježíše Krista. Duch je při jeho křtu. Je také při vzniku křesťanské církve o letnicích. Naplňuje apoštoly a další věřící. Církev jako celek i každý z nás má být otevřen pro jeho proudění, působení a vedení. Ti, kteří se dají vést Duchem Božím, jsou synové a dcery Boží (Ř 8,14). Sestry a bratři, když něco začíná, co má v Bohu svůj záměr, tak je u toho vždy jeho Duch. Smíme věřit, že Duch Boží byl i při zrodu Církve československé husitské. Působení Ducha není jen chvilkové nadšení a nálada, ale především věrnost, vytrvalost a oddanost ve službě Bohu a jeho pravdě a to v dobách příznivých i nepříznivých. Proto Ježíš vstoupil do vod Jordánu s hříšníky – tedy i s námi, aby nás proměňoval a vedl trvale svým Duchem. Amen.

Ivo Vacík publikováno: 21.02.2007 02:35 zobrazeno: 4896x