L 18,9-14 Chrám místem společné i osobní modlitby

Kaz 4,17-5,1.6  Sk 2,46-47 

Sestry a bratři,

         Ježíšova podobenství obsahují většinou skutečnosti z běžného života, jako jsou stavba domu, práce na poli, práce na vinici, a nejvšednější věci, jako jsou sůl, lampa, peníze a další. Jen výjimečně je podobenství zasazeno do posvátného prostředí – do chrámu. Tím je podobenství, které jsme dnes četli o dvou mužích, kteří přišli do chrámu, aby předložili Bohu své modlitby. Čtení o chrámu se hodí právě k příležitosti 77. výročí sboru Církve československé husitské v Příbrami, který je označen jménem husitského kněze a teologa Jakoubka ze Stříbra.

         Jako jeruzalémský chrám, je i každý křesťanský kostel, kaple, sbor místem modlitby. Jestliže vstoupíme do chrámu, vstoupíme do místa modlitby. Je prostorem pro společné modlitby církve, ale i osobní ztišení, naše prosby a díky. V tomto sboru zaznívaly modlitby v různých dějinných chvílích. V modlitbách věřících v tomto sboru se odrážela jejich láska k Bohu, vztah k církvi i k naší zemi. Modlitbu za naši zemi vyjadřuje názorně i svícen na bohoslužebném stole v podobě sepjatých rukou nad horou Říp. V tomto sboru zaznívaly modlitby i v různých osobních situacích lidí při svátostech a obřadech. Můžeme se obracet k Bohu v tomto sboru společně. Společná modlitba má zvláštní sílu a význam. Ježíš dokonce říká, že shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoliv věc, nebeský Otec jim to učiní (Mt 18,19).

         Vidíme, že v podobenství se dva lidé nemodlí spolu, ale každý sám. Zaznívají dvě rozdílné modlitby, které ukazují dva zcela odlišné přístupy k Bohu. V běžném pohledu té doby byl farizeus považován za zbožného a dobrého člověka, naproti tomu na celníky – výběrčí daní  – se lidé dívali skrz prsty. Jenomže Ježíš se nedívá na povrch, ale do srdce. Lidi předem nikam nezařazuje, neboť Boží měřítka jsou jiná než naše lidská.

         Ten první člověk přišel do chrámu, aby si dokázal, jak je bezchybný, aby se utvrdil v tom, jak dokonale své náboženství praktikuje. Domnívá se, že když věří v Boha a snaží se žít podle jeho zákona, dokonce do nejmenších podrobností, je lepší než ti ostatní. Cítí se, že má nad nimi navrch, a hledí na ně s despektem, s opovržením.

       Ten druhý člověk přichází s pokorou. Uvědomuje si, že nemá, čím by se mohl před Bohem prokázat? Přichází s kající modlitbou. Prosí, aby se Bůh nad ním slitoval. Která z těchto dvou modliteb byla opravdovou modlitbou? To hodnotí sám Ježíš, který upozorňuje na to, kdo z těchto dvou lidí byl Bohem vyslyšen. Ospravedlněn byl celník, ne farizeus. Modlitba je skrytým děním mezi člověkem a Bohem. Modlitba přináší zbavení tíže, skutečná modlitba člověka osvobozuje. To je vyjádřeno právě výrazem „ospravedlněn“. Ospravedlnění je důležitým motivem u apoštola Pavla (Ř 3,24) a také pro německého reformátora Martina Luthera. Ospravedlnění ale neznamená, že člověk ospravedlňuje sám sebe, že každé své jednání dokáže zdůvodnit, omluvit a vysvětlit, případně svést chyby na druhé. Ospravedlnění znamená, že Bůh dává hříšnému člověku spravedlnost Kristovu. Bůh nám přisvojuje spravedlnost svého Syna. On spravedlivý se za nás nespravedlivé obětoval. Vírou přijímáme tuto milost a novou spravedlnost darovanou Bohem.

         Celník svou modlitbou vyjadřuje své pokání a svou pokoru. Kající modlitba je významná, ale je to jen jedna z modliteb. Bohu předkládáme prosby, přímluvy, a také díky a chvály. Prostor chrámu mají naplňovat díky a chvály, které mají podobu i zpěvu a hudby, jak je vyjádřeno v Žalmu 100.: „Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem“ (v. 4). Prostor tohoto kostela je prostoupen hudbou k chvále Boha a zpěvem k radosti lidem, neboť při tomto kostele působí pěvecký soubor Mistra Jakoubka ze Stříbra. Dnes děkujeme zpěvem a v modlitbách Bohu za tento kostel a za všechny, kteří jej budovali, kteří v něm působili a kteří zde utvářeli a utvářejí společenství víry. Kostel je a má být místem ne někde na okraji, ale místem uprostřed našeho života. Má být otevřen všem generacím – lidem mladším i starším, dospělým i dětem. Přicházet mohou všichni, jak vidíme z dnešního podobenství. Kostel má být otevřen pro všechny lidi, neboť Bůh zve všechny. Není jen pro „dokonalé“, ale pro ty, kteří se vypořádávají se složitostmi a těžkostmi života, kteří žijí ve světě financí, ve světě politiky jako ten celník. On přišel a v upřímnosti otevřel Bohu své srdce. V krátké modlitbě mu předložil celý svůj život a svou prosbu, aby ho Bůh proměňoval a vedl v životě k tomu, co je dobré.

         Sestry a bratři, kéž i nadále je tento sbor místem, kam lidé přicházejí za Kristovým slovem, kde se přijímáme navzájem v rozmanitosti a lásce a kde v pokoře otevíráme Bohu své srdce. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 18.11.2013 01:50 zobrazeno: 2404x