Křesťanství a příroda

Křesťanství může působit tak, že zájem o přírodu není v jeho případě tak výrazný, jako je tomu v náboženstvích, která jsou spojená s uctíváním přírody a jejích jevů a sil. Příroda není v pohledu křesťanské víry totožná s Bohem, je však jeho pozoruhodným a jedinečným dílem, ke kterému máme přistupovat s respektem.

Vždyť právě v přírodě a jejích darech, jako je voda a zázrak růstu rostlin a stromů, si člověk uvědomuje svoji závislost na tom, co ho přesahuje, závislost na Bohu Stvořiteli. Současně však přírodu, kterou si lidé ještě „nepodmanili“, zakoušeli vždy v její divokosti jako místo ohrožení, neboť se v ní můžeme setkat s neúprosným bojem, dravostí a ničivými silami. Po staletí se však věřící lidé, formovaní církví, snažili žít v souladu s přírodou a jejím řádem. Liturgický rok, zvláště ve svém lidovém rozměru, zohledňuje tento každoročně se opakující rytmus spojený s nesamozřejmým zajišťováním životní obživy.

O život v přírodě i pobývání v nehostinné krajině projevovali zájem poustevníci a mniši věnující se rozjímavému životu vzdáleni od ruchu světa. Zvláštní přátelský vztah k přírodě a živým tvorům projevoval ve středověku chudý kazatel František z Assisi. Je autorem známé Písně bratra Slunce s přírodní tematikou oslavující jejího Tvůrce. Františkánský mystik a teolog Bonaventura hovořil o duchovním nahlížení Božích stop ve stvoření. V jednom ze svých spisů píše: „Nádhera věcí rozličností světel, podoba barev jednoduchých, smíšených a složitých těles na obloze, minerálů, kamenů, kovů, těl rostlin a živočichů zřetelně hlásá Boží moc, moudrost a dobrotu.“

K přírodě mají blízký vztah i osobnosti české reformace. Hus v čase svého exilu kázal v jihočeské přírodě, jak k tomu odkazuje tzv. „Husova lípa“. Symbolickými stromy pro Jednotu bratrskou jsou lípa v Kunvaldu a borovice u Rychnova nad Kněžnou, neboť členové Jednoty bratrské vyjádřili protest proti městskému stylu tím, že se usadili ve venkovském prostředí ve východních Čechách. Dílo bratrského biskupa Jana Amose Komenského se vyznačuje hlubokým poznáním přírody a snahou se od ní učit, jak to zužitkoval a popsal ve své tzv. přirozené metodě ve Velké didaktice. V době protireformace se setkávali tajní nekatolíci ke svým shromážděním ve skalách a lesích, které jim poskytovaly úkryt.

V čase národního obrození mnohé upoutala a přitahovala krásná a rozmanitá příroda naší vlasti, jak se o ní zpívá v naší hymně. Buditelé a vlastenci putovali po různých místech země a objevovali její nádheru. Po některých z nich byly později i označeny  stezky, jako například „Palackého stezka“ s výhledy na jedné straně na Krkonoše a druhým směrem do kraje Českého ráje.

Představitel Církve československé (husitské) a její první patriarcha Karel Farský se narodil v odlehlém místě v Podkrkonoší a měl od svého dětství bezprostřední vztah k přírodě. Ve svých kázáních často užíval obrazy z přírodního prostředí a jeho proměn. Nově ustavená novodobá husitská církev konala zpočátku často bohoslužby mimo kostely venku pod širým nebem. Když se začaly budovat sbory – nové církevní stavby, tak jejich součástí bylo přírodní okolí – zahrady, parky, stromy. Součástí náboženské výchovy mladé generace bylo také vždy pořádání výletů nebo letních táborů mimo města.

Vztah k Bohu není myslitelný bez vztahu k přírodě. Vždyť Boha poznáváme z jeho díla (Ž 19,2; Ř 1,20; Sk 14,15-17). Toto tzv. přirozené zjevení bylo od počátku důležitou náboženskou zkušeností věřících v Církvi československé (husitské) společně s poznáváním Boha Otce skrze jeho Syna Ježíše nasloucháním a čtením Bible. Poznávání Boha skrze přírodu se objevuje v textech některých modliteb a písní z počátečního období. Později se myšlení naší církve ubíralo jiným směrem, ovlivněné protestantismem Karla Bartha, kdy tušení Boha v přírodě není poznáním pravého a skutečného Boha, ale může vést k modloslužbě.

Nyní v čase zvyšujícího se zájmu o spiritualitu se tzv. přirozené zjevení stává znovu aktuální. Příroda a les jsou nejen prostorem pro sport a turistiku, ale i místem zklidnění, soustředění a spirituálního prožitku. Bůh je všudypřítomný a je jistě i v přírodě. Bůh nás oslovuje různými způsoby a prostředky, vždyť celý vesmír je „Božím chrámem“ (Ž 150). Přesto ke křesťanské víře neodmyslitelně náleží setkávání ve sboru či kostele – ve společenství věřících, neboť život víry se uskutečňuje a utváří ve vztazích a společném naslouchání poselství Bible, modlitbě a slavení svátostí. Bible je obrazně řečeno jako brýle, kterými jsme schopni vidět Boha v Kristu, ale i přírodu jako jedinečné Boží dílo, které má v Bohu svůj počátek, smysl i cíl. 

Odpovědným vztahem k přírodě jsou zavázáni všichni lidé bez rozdílu a ohledu na své náboženské přesvědčení. Tato naléhavá výzva k moudré péči o přírodu a naše životní prostředí souvisí s ekologií, klimatickými změnami, suchem, ale i sociální spravedlností a etikou. Vztah k našemu životnímu prostředí a k přírodě jako Božímu stvoření není nepodstatný doplněk našeho křesťanského náboženství, ale dotýká se nás zcela existenciálně.

Tomáš Butta, patriarcha-správce církve

Marie Jandová publikováno: 22.04.2021 08:33 zobrazeno: 535x