Zj 1,4b-8 Ten, který byl, je a přichází (Ž 84, J 14,1-7)

29.11.2015

Kázání na 1. adventní neděli v kostele sv. Václava v Praze Na Zderaze – 29. listopad 2015

Sestry a bratři,

blížíme se k závěru občanského roku 2015 a bezprostředně se přiblížil konec liturgického roku. Je před námi poslední neděle tohoto církevního roku a pak opět se před námi z Boží milosti otevře advent. Jsme jednak občany a obyvateli tohoto světa, své země a Evropy, a tím se také řídíme občanským rokem. Ten je naplněn řadou událostí z historie naší země a jejích dějin. Jsme ale současně jako věřící těmi, kdo toužíme po občanství v nebesích, v Božím království. Proto žijeme ještě i liturgickým rokem, který občanský rok předchází. V něm se připomínají a slaví události světa víry. Jeho počátkem, středem i závěrem je Ježíš Kristus.

Na poslední neděli církevního roku je stanoveno čtení ze starozákonní knihy Daniel a také z knihy Zjevení Janovo z 1. kapitoly. Představuje se zde Bůh jako ten, kdo nepodléhá času. On, tajemný a věčný obepíná veškerý čas, jehož konce my lidé nejsme schopni dohlédnout. Pro něho není rozlišena budoucnost, minulost a přítomnost. Neboť on je věčnou přítomností, jak vyjadřuje jeho podivuhodné tajemné jméno: „JSEM, KTERÝ JSEM“ (Ex 3,16).

V 1. kapitole knihy Zjevení se dvakrát opakuje: Ten, který jest a který byl a který přichází“ (Zj 1,4.8). Bůh byl v minulosti, je v přítomnosti a bude v budoucnosti. Pro nás je snadnější představa, že Bůh byl v minulosti. Byl přítomen v čase praotců Abrahama, Izáka a Jákoba a dalších postav, těch, kteří se s ním setkávali a ke kterým promlouval. Bůh byl jedinečným způsobem přítomen v Ježíši z Nazareta. Lidé zakoušeli jeho přítomnost i během bohaté historie křesťanství. Ale je přítomen i v naší současnosti? Bůh je, i když jeho přítomnost neprožíváme. Bůh je, i když mnozí žijí, jako by nebyl. Bůh je, i když stále méně lidí důvěřuje církvím. Jestliže ve svých sborech a společenstvích církve můžeme prožívat jeho přítomnost mezi námi, je to velký dar víry.

Ještě obtížnější jsou otázky, týkající se budoucnosti. Jak to bude se světem, který je plný válečných konfliktů? Jak to bude s křesťanstvím v Evropě, které je spíše na ústupu v sekulárním prostředí i v čase postupujícího islámu? Jak to bude s Evropou, která prochází proměnou složení jejích obyvatel, přicházejících z jiných částí světa? Jak to bude s naší církví, která má řadu hodnot a darů? Dokážeme v budoucnosti zajistit její činnost, až se bude snižovat stále citelněji příspěvek od státu a až se úplně sníží? Dokážeme oslovit a přivést do našich řad více nových věřících, než se nám to daří nyní? Bude s námi Bůh i v budoucnosti? Nenaplňuje nás budoucnost spíše obavami a úzkostí, než abychom se na ni těšili?

Právě apokalyptická místa v Bibli zbystřují naši pozornost, vytrhují nás z našeho falešného klidu a soustřeďují náš pohled k tomu budoucímu, k tomu, co bude, co přijde. V církvi se nelze jen ohlížet do minulosti, ale je potřebné mít i výhled do budoucnosti. Výhled víry je upnut k tomu, který přichází. „Hle, přichází v oblacích“, slyšíme z knihy Zjevení Janovo. Tato výpověď očekávání a naděje vychází z proroctví knihy Daniel i navazuje na synoptickou apokalypsu – řeči Ježíše o posledních věcech a jeho druhém příchodu. Syn člověka přijde na konci věků s mocí a slávou. Náš pohled je zaměřen na Syna člověka a konec věků. Tím je vyjádřeno, že budoucnost patří pravému lidství, které je sjednoceno s Bohem – Kristovu lidství. Každá nelidskost, zrůdnost a ničivá krutost bude přemožena pravou lidskostí Syna člověka – Ježíše, který je vládcem nad všemi pozemskými vládci a těmi, kteří usilují o moc.

V závěru slyšíme: „Učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce – jemu buď sláva i moc na věky“. Byli jsme jako křesťané obdařeni zvláštní a velkou výsadou. Stali jsme se pro oběť Ježíše Krista kněžstvem Božího království. Pro Boha a jeho slávu můžeme konat tuto službu společně, ať duchovní nebo laici, neboť všichni jsme „královským kněžstvem“. Ne v tom smyslu, abychom se spojovali s vládci a mocnými tohoto světa, ale abychom se rozhodovali a jednali pod autoritou Krále nejvyššího v souladu s jeho vůlí, láskou a pokojem. Abychom tak byli již nyní nositeli budoucího Kristova lidství, rozdávající se v lásce druhým. Ať dokážeme ve zcela praktických službách druhým a v úkolech církve naplňovat tuto výsadu být jeho kněžstvem. Ani kněží ve Starém zákoně nebyli nějakou zvláštní elitou sami pro sebe, ale konali svou službu pro lid. A stejně tak i my jako církev zde nejsme pro sebe, ale pro službu druhým. Ať toto naše společné dílo církve s jeho pomocí obstojí, až přijde. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Oldřich Nováček publikováno: 02.12.2015 10:04 zobrazeno: 1664x