Církev československá husitská

Kazatelský cyklus

2. NEDĚLE PO VELIKONOCÍCH (MISERICORDIAS DOMINI)

Týdeník Český zápas

Kalendář

21 DUB Harfový večer

25 DUB Bílkův "Mojžíš" před Staronovou synagogou

27 KVĚ XXIII. Pouť na Sázavě

Pozvánky

Pošta @ccsh.cz

Přihlášení do pošty

e-Fara

Př 28,19; 2 Tm 2,1-7; L 9,57-62 Prokopovo úsilí o zúrodňování země a lidského nitra

Kázání při pouti na Sázavu ke dni opata Prokopa

Vážení účastníci dnešní poutní bohoslužby, sestry a bratři!

Do Posázaví přijíždíme většinou kvůli tomu, abychom se potěšili krásou přírody. Je zde mnoho příhodných cest a stezek pro výlety pěšky nebo na kole. Lidé zde tráví chvíle na chatách, které umožňují změnu, odpočinek, odpoutání se od všedních starostí pracovních dnů. Posázaví je vyhledávané místo obyvateli Prahy a dalšími turisty a návštěvníky. Dnešní cesta na Sázavu má pro nás ještě jeden účel. Připomínáme si, že právě sem přišel před staletími muž jménem Prokop, který je spojen se založením tohoto místa. Byl opatem zdejšího Sázavského kláštera, kde zaznívala k Boží chvále slovanská liturgie jako dědictví misionářů bratří Cyrila a Metoděje.

         Mozaika podoby a života opata Prokopa se obtížně skládá z jednotlivých kamínků legend, uměleckých zobrazení, dobových náboženských představ i lidových vyprávění. A přece. K tomu, co o něm můžeme vědět, patří, že to byl svědek víry, který ve své době zaslechl Boží hlas. Slyšel se zvláštní naléhavostí biblické poselství o tom, že člověk nemá lpět na ničem, co patří k hodnotám tohoto života, že se má dokázat zapřít a být svobodný pro Boží království. Ve smyslu Ježíšova výroku: „Kdo položí ruku na pluh, a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ Co nám může tato postava z dávné minulosti říci dnes? Čím nás může inspirovat a oslovovat? Jaké nám může klást otázky?
         Při této příležitosti jsme četli ze 2. listu apoštola Pavla Timoteovi. Apoštol Pavel zde užívá tři přirovnání, aby objasnil náročnou povahu života Kristova svědka. První obraz pochází z vojenského prostředí, druhý ze sportovního a třetí ze zemědělského. Kdo se dá na vojnu, nemůže se zaplétat do záležitostí běžného života. Závodník musí respektovat pravidla, jinak bude ze závodu vyloučen. A práce zemědělce je namáhavá a těžká. Všechny tyto tři znaky náročnosti křesťanského postoje byly patrné právě na opatu Prokopovi.
         Vojenská služba je míněna samozřejmě obrazně. Protože Prokop nebyl voják, ale mnich. Nepoužíval zbraně, ale modlitbu. Byl mužem pokoje a míru. Přesto i on vedl, obrazně řečeno, boj. „Byl zápasník ozbrojený zbraněmi Božími,“ čteme v jeho životopise (Život svatého Prokopa. V: Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Praha 1969, s. 2002). Jestliže se mluví o křesťanské existenci jako o vojenské službě, pak to znamená stálou bdělost, pohotovost, být k dispozici, očekávat nějaký rozkaz či útok. Znamená to také nemyslet na své pohodlí. Jestliže křesťan vede neustálý boj, pak je to více než boj s druhými boj se sebou samým. A to je boj nejtěžší. Tento boj znamená sebeovládání.
         Druhý obraz je závod podle pravidel. Prokop žil podle pravidel. Uvádí se v legendě, že on a společenství kolem něho žili podle pravidel Benedikta. „Ustanovil jim mnišská pravidla a posvátnou službu boží podle vzoru dobrotivého otce Benedikta“ (Život svatého Prokopa, s. 203). Ovlivněn byl patrně i pravidly Basila Velikého. Byl to život ve společenství podle určitého řádu, který byl dobrovolně přijat. Je to zcela v kontrastu se současným pojetím života. Pro mnohé je nejdůležitější naprostá svoboda, volnost, až nevázanost. Člověk si myslí, že si může dělat, co chce, a stává se tak sám sobě ve své libovůli středem všeho. Pročítáme-li pravidla Benedikta, tak spolu s poslušností a mlčením má velmi důležité místo pokora, o které se pojednává v 7. kapitole (Svatý Benedikt. Praha 1992, s. 165-166). Prokop byl mužem pokory. Uvádí se, že když měl přijmout úřad opata – představeného klášterního společenství, tak se velmi zdráhal. V legendě čteme: „Strachoval se mít přednost před ostatními a s vrcholnou mírností a usilovnou pokorou všemožně se zdráhal, dokládaje, že je muž nezkušený a nehodný a není schopen poddaným ukládat povinnost. Konečně však ustoupil oblomujícím prosbám a všelikým laskavým a vlídným domluvám“ (Život svatého Prokopa, s. 205). Je to projevem velké pokory, která je opakem pojetí současného společenského uplatnění, kdy člověk usiluje o funkce, postavení, moc a pozici někdy za každou cenu. Vraťme se však ještě k životu podle pravidel. My sice nežijeme v mnišském řádu jako opat Prokop a jeho druhové, a přece i pro nás platí určitá pravidla. Nerespektovat je znamená důsledky pro druhé a především pro nás samotné. Jsou to pravidla, která jsme si nestanovili my lidé, ale která jsou dána Bohem. Jsou obsažena v učení Ježíše. Základní Ježíšovo pravidlo je: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci“ (Mt 7,12). Je to pravidlo vcítění se do druhého, porozumění mu, sdílení se s druhými.

Třetím obrazem je těžká zemědělská práce. Benediktini nově zhodnotili fyzickou práci, neboť zahálka je začátkem všech nepravostí. Jejich příznačným heslem se stalo: „Modli se a pracuj.“ Prokop byl zobrazován s pluhem. On byl mužem fyzické i duševní práce. Usiloval o kultivaci krajiny – kácel lesy, pracoval na poli. Divoká a nespoutaná příroda se lidskou prací stává zemí přinášející užitek. Podobá se zahradě, kterou má člověk podle Božího příkazu obdělávat a střežit (Gn 2,15). Ale on usiloval i o zušlechťování ducha kázáním a modlitbou. „Rádlem svého poučování napravoval jejich mysli,“ čteme v jeho životopise (Život svatého Prokopa, s. 203). Země, krajina přetvářená namáhavou lidskou prací, vydává úrodu. Podobně je tomu i v krajině ducha. V krajině lidského ducha se rozrůstá trní, bodláčí, plevel, kořeny zlých myšlenek a návyků sahají velmi hluboko a země je tvrdá a udusaná. Tato kultivace neviditelného lidského nitra je ještě těžší než viditelné krajiny. Prokop trpělivě a s láskou prováděl tuto kultivaci lidské duše. Tím pluhem, nástrojem spásy, je Kristův kříž, který činí zemi úrodnou. Kříž pokory a sebezapření je, obrazně řečeno, pluhem, který kypří ztvrdlou zemi a tvoří hluboké brázdy. Do nich pak může vstoupit dobrá setba Božího slova a vydat tak mnohonásobnou úrodu. Úsilí o kultivaci země, našeho života a především našeho nitra sebezapřením, modlitbou a Ježíšovým evangeliem, to je nepřeslechnutelný odkaz opata Prokopa, který k nám zaznívá do našich dnů. Amen.

T. Butta – červen 2007

Ivo Vacík publikováno: 03.07.2007 03:43 zobrazeno: 4108x

Církev československá husitská

Př 28,19; 2 Tm 2,1-7; L 9,57-62 Prokopovo úsilí o zúrodňování země a lidského nitra

Patriarcha

Ústřední rada

Sněmovní centrum

Diecéze

Náboženské obce