Slovo bratra patriarchy v roce 100. výročí Církve československé husitské

Zdravím Vás v čase 100. výročí Církve československé husitské v roce 2020. Výročí církve je důvodem k naší velké vděčnosti vůči Bohu za jeho podivuhodné vedení a milost během celé naší dosavadní dějinné cesty. Církev není anonymní organizace, ale jsou to konkrétní lidé. V modlitbách proto děkujeme za všechny ty, kteří v této církvi působili od jejího počátku jako věrní  svědkové Ježíšova evangelia. Jsme vděčni za to, že se naše církev pro mnohé v průběhu let stávala duchovním domovem a místem, kde mnozí zakoušeli uprostřed nejistého a nehostinného světa dotek Božího království.

Ti, kteří stáli u zrodu Církve československé husitské, jako modernistický kněz a první patriarcha dr. Karel Farský, cítili povolání hlásat Kristovo evangelium českému národu. Zdůraňovali tradice slovanského a českého křesťanství – Cyrila a Metoděje, knížete Václava a především Mistra Jana Husa a husity, Jana Amose Komenského a České bratry. V těchto řadách svědků víry z naší dávné historie planula zřetelná a upřímná touha po blízkosti Božího království. Stejná touha hýbala srdcem dr. Karla Farského a dalších kněží i věřících mužů a žen této církve. Jak je to vyjádřeno ve slovech Farského písně: „Stvoř z nás království nové, jsme tvé dcery, synové“ (Píseň č. 171). I my máme mít ve svém srdci touhu po Božím království a nést jeho ovoce.

Jaké je ovoce Božího království? Apoštol Pavel říká, že „království Boží nezáleží ve slovech, ale v moci“ (1 K 4,20). Boží království se nestává skutečností krásnými slovy, strhujícími řečnickými projevy, lákavými sliby, ale zakoušením jeho moci. A touto mocí není míněna moc nad druhými, jejich ovládání, autoritativní panování, ale je to moc Ježíšovy lásky. Ježíš sám působí lásku v lidských srdcích. A na jiném místě ve svých listech apoštol Pavel píše, že „Boží království záleží ve spravedlnosti, pokoji a radosti“ (Ř 14,17). Každý projev lidského hříchu nás naopak Božímu království vzdaluje (1 K 6,9-11). Nesmíme nikdy v církvi ztratit vědomí, že má být obrazem Božího království. V církvi se má projevovat spravedlnost, poctivost, čestné a věrohodné jednání. Společenství věřících v Krista smí také zakoušet pokoj. Ne neklid, strach, obavy, zmatky, nejistotu, ale pokoj, hluboký pokoj. A to třetí ovoce Božího království je radost, radostnost. Právě proto, že se toto ovoce příliš často v našem společenství neprojevuje, musíme se za to stále modlit, abychom mohli zakoušet více radosti.

Církev je jako stavba, která směřuje k nebi, směřuje k Bohu, směřuje ke Kristu. Nejdůležitějším kamenem celé stavby je on sám. Je kamenem, ke kterému je vše zacíleno, který také vše spojuje. O tomto smyslu a středu stavby církve věděly předcházející generace věřících. Tento střed nesmíme ztratit z očí ani my. Nezáleží na velikosti a okázalosti stavby, ale na naší vázanosti na tento středový kámen, kterým je Ježíš Kristus (1 Pt 2,6-7). On dává smysl církevnímu společenství, tak jako na jeho počátku o Letnicích, ve  středověku, v čase reformace, ve dvacátých letech minulého století, tak i dnes. Kéž vláda jeho Ducha je s námi, mezi námi i v každém z nás!

Naše letošní výročí není jen historická vzpomínka, ale je pro nás příležitostí znovu si uvědomovat, jaké je poslání Církve československé husitské v naší přítomné době. O Církvi československé husitské věříme, že vznikla z Boží vůle a milosti, aby do jedné, svaté, obecné Boží církve byli přivedeni ti, kteří by jinak byli ztraceni v nevíře a v beznaději (ZV CČSH, ot. 42). Tato výpověď Základů víry vyjadřuje, kdo jsme, proč jsme a pro koho jsme. Naše totožnost, naše identita je dána Boží milostí. Ne tedy jen důvody historickými, národními, náboženskými, společenskými či dokonce osobními. Posledním důvodem, proč naše církev vznikla, je Boží milost. Naše církev vznikla jen z Boží milosti a Boží milost je její oporou a základem, o nic dalšího se nemůžeme opřít (Ř 5,2). Nemáme identitu jen sami v sobě, ale v Boží milosti, která se již mnohokrát při naší církvi projevila. A pro koho jsme? Odpověď zní: Pro ty, kteří by jinak byli ztraceni v nevíře a beznaději. Jako církev nejsme pro lidi dokonale věřící, naopak jsme pro ty, kteří mají s vírou problémy, pro ty, kteří by se jinak mohli minout s Ježíšem Kristem. Takové lidi naše církev oslovovala ve svých počátcích a může je oslovovat i dnes.

Církev československá husitská, u jejíhož počátku bylo působení Božího Ducha, je novým otevřeným prostorem pro novou nezměrnou Boží milost. Když se lidé ztrácejí v nevíře, tak se pro ně opět otevírá nová cesta víry k Bohu. Naším úkolem je ukazovat cestu víry, ukazovat cestu k Bohu, kterou je Ježíš Kristus. Když selhávají naděje a různé optimistické vize se hroutí, Bůh před námi otevírá novou naději a používá si k tomu i naši církev. Naše církev je sice lidským pohledem nedokonalá, křehká, možná pro někoho všední, ale přesto je zvláštním otevřeným prostorem pro vanutí Božího Ducha, průzorem, kterým k nám přichází světlo věčného Božího království. Je místem setkání s naším Pánem Ježíšem Kristem a jeho milostí – v jeho slovu a u jeho stolu. Ježíš k nám přichází jako ke svým bratřím a sestrám a dává chléb života a kalich spásy. Kéž jeho milost je s námi dnes a zůstává i budoucím generacím.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 09.09.2020 11:39 zobrazeno: 345x