Úvod o pašijích podle Matouše a o Pilátově ženě (Mt 27,19)

Sestry a bratři, promluvím o pašijích podle Matouše a zaměřím se na drobnou epizodu o Pilátově ženě.

Spisy evangelistů podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana jsou osobité a originální ve svém jedinečném svědectví o životě, učení a díle Ježíše Krista. Vykazují určité rozdíly v příbězích i výrocích Ježíše z úhlu, ze kterého na něho nahlížejí. Ale pašijový příběh, obsažený ve všech čtyřech evangelních spisech Nového zákona, vykazuje pozoruhodnou shodu. Vyskytují se v nich sice drobné odlišnosti, ale v podstatě velikonočního příběhu panuje u evangelistů zásadní shoda.

Pašijový příběh existoval dříve, než byla napsána evangelia. Jeho jádro bylo předáváno osobním svědectvím a vyprávěním očitých svědků událostí (Mk 14,9; L 23,49; L 23,55; L 24,10; Sk 10,39-41). Nejstarší sepsaný pašijový příběh máme v Markově evangeliu. Po více než dvaceti letech jej zachycují Matouš a Lukáš a naposledy ze čtyř evangelistů Jan. Janovými pašijemi prostupuje zvláštní důraz na to, že Ježíš je vítězný a mocný Pán, přestože prochází utrpením. Toto vyznání Ježíše jako vítězného Pána patří k víře církve od nejstarších dob, neboť s událostí Ježíšova ukřižování je propojeno jeho slavné vzkříšení. Toto spojení kříže a vzkříšení umělecky vyjádřil jedinečným způsobem i František Bílek.

Matoušovo evangelium má v líčení posledních chvil Ježíšova pozemského života některé podrobnosti, se kterými se nesetkáváme u jiných evangelistů. Těmi je epizoda o Pilátově ženě (Mt 27,19) a okázalé gesto mytí rukou Piláta Pontského (Mt 27,24-25).

Vlastní úvod k pašijovým událostem tvoří v Matoušově evangeliu Ježíšova řeč k učedníkům v blízkosti velikonočních svátků Pascha. „Když Ježíš dokončil všechna tato slova, řekl svým učedníkům: „Víte, že za dva dny budou velikonoce, a Syn člověk bude vydán, aby byl ukřižován“ (Mt 26,2). Ježíš mluvil předem o svém utrpení. Zpravidla se hovoří o tzv. trojí předpovědi. Ale zde ještě jednou Ježíš své utrpení předvídá bezprostředně před tím, než se vše skutečně stalo. Následují známé příběhy pomazání Ježíše vonnou mastí k pohřbu, příprava velikonočního beránka, ustanovení večeře Páně, cesta do Getsemanské zahrady, kde se Ježíš o samotě modlí. Zde je zajat a následně souzen a vydán na smrt. Následuje bolestná cesta na Golgotu a jeho ukřižování. Ježíš se na kříži modlí v posledních chvílích svého pozemského života Žalm 22., konkrétně verš 2. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil,“ kterým je vyjádřena jeho opuštěnost. To je shodné u Marka i u Matouše. Druzí dva evangelisté Lukáš a Jan zachycují další poslední Ježíšova slova. Podle tradice jich bylo celkem sedm. A umělec František Bílek je vyryl do kříže, který je v kostele sv. Václava Na Zderaze v Praze – Novém Městě. Ale jak u Marka, tak i u Matouše se hovoří ještě o silném výkřiku, o Ježíšově zvolání „mocným hlasem“ (Mk 15,37; Mt 27,56).  U Lukáše je tento výkřik odevzdáním se Ježíše do rukou Otce (L 23,46). Smrt Ježíše nastává kolem třetí hodiny odpoledne a poté je jeho tělo uloženo do hrobu. Zde končí pašijový příběh i dramatizace podle evangelisty Matouše od Jaroslava Halbhubera, která zde dnes zazní (Umučení Pána našeho Ježíše Krista podle sepsání Matouše. K přednesu upravil Jaroslav Habr. S obrázky Dr. Eduarda Neumanna. Blahoslav Praha 1946).

V Matoušově evangeliu se setkáváme s epizodou o Pilátově ženě (Mt 27,19). Lidé, kteří vykonávají veřejné a politické funkce, mají i svůj osobní a rodinný život. Pilát – římský politik a vládce – měl manželku. Nikde jinde se o ní v Bibli nemluví, jen zde v Matoušově evangeliu. Byla nežidovského pohanského původu a mohlo jí být celkem jedno, co právě její muž v Jeruzalémě dělá a jakým případem se zabývá. Ale ona naopak zasílá muži vzkaz a zasazuje se v Ježíšův prospěch: „Nezačínej si nic s tím spravedlivým.“ Ježíše označuje za „spravedlivého“. To je typické pro evangelistu Matouše, že klade důraz na spravedlnost. Vždyť Ježíš ve svém kázání na hoře chválil ty, kteří touží po spravedlnosti (Mt 5,6) a kteří pro ni trpí (Mt 5,10). A vyzývá k tomu, aby lidé spravedlnost hledali, neboť je to podstatná hodnota Božího království (Mt 6,33). A zde se Pilátova žena projevuje jako ta, která má větší cit pro spravedlnost než její muž, který hledal spíše politicky pragmatické řešení než spravedlivé a správné, když stanul tváří v tvář Ježíšovi nespravedlivě obžalovanému.

Co je také typické pro Matouše, je okolnost, že se Pilátově ženě zdály sny, které byly Božím oslovením (srov. Mt 1,20-24; Mt 2,12; Mt 2,13). Sny hrají roli ve Starém zákoně, na který evangelista Matouš vědomě navazuje. Pilátova žena měla „zlé sny“ plné výčitek. Jde vlastně o projev svědomí, které je v hloubce nitra člověka. Buď může být zastřeno, anebo se naopak může tento Boží hlas v nitru člověka nečekaně ozvat, jak tomu bylo právě v případě Pilátovy ženy.

Tato postava, která se v pašijovém příběhu jen mihla a ani v podstatě nevystoupila na scénu, jen poslala svému muži vzkaz, byla pohanskou ženou. Přesto její kladný přístup k Ježíšovi a cit pro spravedlnost je v kontrastu k těm, kteří jsou „věřícími“ a „zbožnými“, ale přitom s nenávistí postupují proti Ježíšovi a působí mu bolest a utrpení.

V drobném příběhu Pilátovy ženy z pohanského národa se ukazuje, že evangelium je pro všechny. Spravedlnost Krista přináší nejen výčitky, ale i záchranu každému člověku z jakéhokoliv národa a prostředí, který se k němu s vírou a důvěrou obrací. Spása, jejímž nepřehlédnutelným znamením je kříž, se nabízí všem lidem v kterékoli době, neboť Ježíš v nás chce probouzet hlas svědomí a soucitu.

Duben L. P. 2021 

Tomáš Butta, patriarcha-správce církve

Marie Jandová publikováno: 07.04.2021 06:10 zobrazeno: 473x