Fp 2,1-12 Ježíšova osvobozující pokora

Kázání na Květnou neděli ve Sboru smíření v Rudolfově – březen 2010 Mt 21,1-9

Sestry a bratři,
         asi by vyvolalo velké překvapení, kdyby někdo naším městem projížděl na oslu mezi auty. Ale tehdy to byl běžný dopravní prostředek. Přesto to nebyl dopravní prostředek pro krále a významné osoby. Král by si na osla nikdy nesedl. Ztratil by svou důstojnost. Na koni jezdil kníže Václav, vojevůdce Jan Žižka i prezident Tomáš G. Masaryk. Tak jsou také na pomnících zpodobněni. Ale Ježíš si na osla klidně sedl, ačkoliv byl králem – králem Božího království.
         On byl od věčnosti „roven Bohu“, slyšíme ve starokřesťanské písni. Tento hymnus z listu Filipským zpíváme na Květnou neděli. Ježíš nelpěl na svém božském původu a důstojnosti. „Stal se člověkem.“ Stal se tím, kdo je omezený časem. Bůh není časem omezený. Má dost času, dokonce celou věčnost. My máme jen určitý čas. Jsme sevřeni časem, který rychle plyne a může být dokonce nečekaně zkrácen. Ježíš přijal náš lidský omezený čas. Hymnus dále pokračuje „vzal na sebe úlohu služebníka“. Nastupuje cestu utrpení, aby tak naplnil své vykupitelské poslání. Ježíš se svého výsadního postavení kvůli nám zříká, stává se služebníkem pro druhé a přijímá v pokoře i smrt na kříži. Druzí jsou pro něho cennější a důležitější, než jeho vlastní důstojnost a dokonce i než jeho vlastní život. Hymnus vyjadřuje nejhlubší Ježíšovu pokoru a ta je také poselstvím Květné neděle.
         Ježíš přijíždí do Jeruzaléma. Jeruzalém, to je místo, kde se odehrávají biblické události, kde je dovršena Ježíšova cesta spásy, kde svým křížem, který byl zde vztyčen, přináší pokoj a smíření s Bohem (Ř 5,1). Jeruzalém, to je obraz našeho světa, plného bojů, neshod, nejistoty. Ježíš přichází, aby přemáhal lidská srdce svou láskou a vedl od nenávisti k pokoji. Jeruzalém, to je i obraz církve. Kde jinde by měl být zakoušen pokoj a jednota, které Ježíš přináší, než právě v církvi – ve společenství sester a bratří? Kde jinde hledat lidi, kteří smýšlejí jako Ježíš Kristus. Proto apoštol Pavel nabádá nás křesťany: „Ať je mezi vámi takové smýšlení, jaké má Ježíš.“ A jeho výzvy a prosby mířící do společenství křesťanů jsou zcela konkrétní: „V ničem se nedejte ovládat ctižádostivostí ani ješitností, ale v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího sebe.“
         Ctižádostivost je jako had na lidském srdci. V řeckém textu Nového zákona je užito slovo (eritheia), které znamenalo úsilí řečníků získat si přízeň, zajistit si slávu a dosáhnout uznání. Ctižádostivý člověk se snaží ukázat, že je lepší než ti druzí. Ctižádostivost znamená usilovat o přední místo. Jestliže první výraz znamená o něco usilovat, něčeho se domoci, pak druhý – ješitnost znamená domnění, že jsem již něco získal, že něco mám, že někým jsem. Toto slovo (kenodoxia) znamená prázdnou slávu, marnou chloubu. Ctižádostivost a ješitnost narušují vztahy. Ve vztazích se projevují tak, že tomu druhému musím dokázat, že jsem důležitější než on, že mám navrch. Ješitného člověka se také hned všechno dotkne, neunese humor, kritiku, a nedokáže se přenést nad skutečnostmi, když druzí jsou více oceňováni než on. Ctižádostivost a ješitnost podněcují spory a hádky. Pokora naopak vede k pokoji a porozumění. Je proto potřebné se umět zříci někdy své vlastní důležitosti. „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce,“ říká Ježíš svým učedníkům.
         Květná neděle je spojena se slávou, oslavou, chválou. Zaznívá „Hosana“. Hlouček učedníků a poutníků u bran volá a vítá Ježíše. I když je to pokorný služebník na oslu, přesto se na jeho tváři zrcadlí jas nebeské slávy. Ten, který si na sobě vůbec nezakládal a nás pokládal za přednější než sebe sama, dochází u Boha věčné slávy. Ať poznání Ježíšovy pokory nás osvobozuje od každé zbytečné ctižádostivosti a ješitnosti. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 22.04.2010 02:05 zobrazeno: 3026x