Sk 20,28-32 Církev svěřená do Boží milosti

Kázání k výročí dr. K. Farského – Vysoké n. Jizerou - červen 2014 

Sestry a bratři, setkáváme se dnes ve Vysokém nad Jizerou, abychom si s vděčným dílem připomínali odkaz našeho prvního patriarchy dr. K. Farského právě v jeho rodném kraji. Myslíme na něho jako na výraznou náboženskou osobnost. Ceníme si ho jako svědka Ježíše Krista a jako šiřitele jeho evangelia v nové době. Četli jsme při této příležitosti oddíl z knihy Skutky apoštolů ze 20. kapitoly. Je to slovo apoštola Pavla církvi v Efezu s ohlédnutím za jeho působením a obsahující výzvy pro dobu po jeho odchodu. Apoštol Pavel se ohlíží za svým tříletým působením v Efezu. Obrací se na ty, kteří stojí v čele, na starší - presbytery, aby svůj pastýřský a dozorčí úkol vykonávali svědomitě. Věřící vyzývá k bdělosti a obezřetnosti a svěřuje efezskou církev Boží milosti.

Apoštol Pavel připomíná efezským křesťanům své působení, na které nemají zapomenout. „Pamatujte na to, že jsem se slzami v očích po tři roky ve dne i v noci každému z vás ukazoval cestu“. Apoštolovo působení bylo časově vymezeno. Apoštol Pavel vykonával svoji misijní a pastorační činnost s horlivostí v Efezu tři roky. Věnoval se vyučování, vedl bohoslužby, církev zajišťoval organizačně. Především celým svým svědeckým úsilím lidem „ukazoval cestu“. Ukazoval jim cestu k Bohu skrze Ježíše Krista. V jeho slovech vyniká jednak jeho pracovitost „ve dne i v noci“. A současně je v tom zřejmé osobní nasazení a vztah lásky ke členům církve, jak dokládá jeho formulace „se slzami v očích“.

Podobně jako v případě apoštola Pavla i čas služby dr. Karla Farského pro Církev československou husitskou byl časově omezen. Tento vymezený čas několika let byl naplněn Farského usilovnou prací pro církev „ve dne i v noci“ i mnohými „slzami“. I on ukazoval druhým cestu k Bohu. I on ukazoval celým svým působením k Ježíši Kristu, který sám je tou „cestou, pravdou a životem“ (J 4,6). I v případě dr. K. Farského, jeho čas několika let byl naplněn mnohým dílem víry, které přineslo ovoce. Předal naší církvi Liturgii, která je jedinečným duchovním bohatstvím a základem naší zbožnosti. Podílel se na rozvíjení církevního zpěvu vydáním Zpěvníku. Šířil zvěst evangelia kázáním v podobě živého slova i tiskem. Věnoval se výuce náboženství nejen v praxi, ale i vydáváním učebnic. Myslel na mladou duchovenskou generaci a založil bohosloveckou kolej. Věnoval své síly do budování nové církve po stránce organizační i stavební. Je známo, že osobně dohlížel na stavbu nových sborů. Přál si, aby sbory se vyznačovaly architektonickou i uměleckou kvalitou a měly dostatečně vysoké věže se znakem kalicha a kříže, které mají připomínat „viditelnost“ církve v konkrétním místě – městě nebo obci. Co bylo na našem prvním patriarchovi nepřehlédnutelné, byla jeho horlivost. Vlastností pastýře má být horlivost na jedné straně (Ř 12,8) a obezřetnost, moudrost, prozíravost, rozvážnost na druhé straně (Tt 1,8). Nestačí jen horlivost sama o sobě, neboť může být jen jakýmsi nadšenectvím a prázdným aktivismem, který může přinést víc škody než dobra. Ale zase pouze pasivní zvažování všech možných záporných stránek bez odváženého kroku do nejistoty také církvi neprospěje. Potřebujeme jak horlivost, tak i prozíravost, které jsou projevem Božího Ducha.

Po odchodu apoštola Pavla církev v Efezu nadále žila a rozvíjela svou činnost. I když musela procházet zkouškami a vyrovnávat se s těmi lidmi, kteří církev neposilovali, ale oslabovali, kteří ji nebudovali, ale poškozovali. Pavel na to ve svém odkazu upozorňuje věřící, aby byli obezřetní, neboť ne všichni, kteří o dobrých úmyslech mluví, ve skutečnosti je mají. Chtějí strhnout na svou stranu a ne vést k jednotě. Pavlova slova o „dravých vlcích nešetřících stádo“ nám připomínají nadčasové varování Ježíšovo: „Střeste se lživých proroků, neboť k vám přicházejí v ovčím rouchu, ale uvnitř jsou draví vlci“ (Mt 7,15).

I když Pavel byl velmi výraznou apoštolskou postavou, přece jen na něm církev nestojí. Ale církev stojí na základě, kterým je Ježíš Kristus. Podobně je tomu i v případě dr. Karla Farského. Farský odešel, ale Církev československá husitská nezanikla, žije dál a rozvíjí svoji činnost. Pavel při svém odchodu svěřil efezskou církev Boží milosti. „Nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, která má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni“.

Výročí dr. Karla Farského není jen historická vzpomínka, ale je pro nás příležitostí znovu si uvědomovat, jaké je poslání Církve československé husitské v naši přítomné době. O Církvi československé husitské věříme, že vznikla z Boží vůle a milosti, aby do jedné, svaté, obecné Boží církve byli přivedeni ti, kteří by jinak byli ztraceni v nevíře a v beznaději (ZV CČSH, ot. 42). Tato výpověď Základů víry vyjadřuje: KDO JSME, PROČ JSME A PRO KOHO JSME. Naše totožnost, naše identita je dána Boží milostí. Ne tedy jen důvody historickými, národními, náboženskými či společenskými či dokonce osobními. Posledním důvodem, proč naše církev vznikla, je Boží milost. Naše církev vznikla jen z Boží milosti a Boží milost je její oporou a základem, o nic dalšího se nemůžeme opřít (srov. Ř 5,2). Nemáme identitu také jen sami v sobě, ale v Boží milosti, která se již mnohokrát při naší církvi projevila. A pro koho jsme? Odpověď zní: Pro ty, kteří by jinak byli ztraceni ve víře a beznaději. Jako církev nejsme pro lidi dokonale věřící, naopak jsme pro ty, kteří mají s vírou problémy, pro ty, kteří by se jinak mohli minout s Ježíšem Kristem. Takové lidi naše církev oslovovala ve svých počátcích a může je oslovovat i dnes.

Sestry a bratři, naše církev, u jejíhož počátku stál dr. Karel Farský, je novým otevřeným prostorem pro novou Boží milost. Když se lidé ztrácejí v nevíře, tak se pro ně otevírá nová cesta víry k Bohu. Naším úkolem je ukazovat cestu víry, ukazovat cestu k Bohu, kterou je Kristus. Když selhávají naděje a optimistické vize se hroutí, Bůh před námi otevírá novou naději a používá si k tomu i naši církev. Naše církev je sice lidským pohledem nedokonalá, křehká, možná pro někoho všední, ale přesto je zvláštním otevřeným prostorem pro vanutí Božího Ducha, průzorem, kterým k nám přichází světlo Božího království a místem setkání s Kristovou milostí – u jeho stolu, který je pro nás i dnes připraven. Amen. 

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 04.07.2014 02:08 zobrazeno: 2371x