Gn 2,15-17; 3,1-7 Tři pokušení jak zapomenout na Boha

Ř 5,12-19; Mt 4,1-11 - Postní kázání - březen 2011

Sestry a bratři,

      vstoupili jsme do postní doby, ve které se máme připravit na velikonoční svátky. Jak jinak máme tuto přípravu uskutečňovat než s Božím slovem? Tradičním čtením je příběh o trojím pokušení Ježíše na poušti. Tento příběh má vnitřní obsahovou spojitost se starozákonní zprávou o pokušení a pádu prvních lidí, jak to již viděl ve vzájemném vztahu apoštol Pavel, ale i mnozí církevní učitelé a otcové, a jak je to zachyceno ve výtvarném umění. Starý Adam neobstál a podlehl pokušení, ale Ježíš – nový Adam nad veškerým pokušením zvítězil a svou poslušností Boha Otce obstál.

     Starozákonní příběh o utržení plodu ze zakázaného stromu poznání může být nahlížen z více stran a různými způsoby vykládán. Vždy znovu a znovu při promýšlení a meditaci nad tímto příběhem poznáváme jeho zvláštní a hlubokou pravdivost. Podle úvodních pasáží knihy Genesis nejprve člověk žil v ráji, v zahradě Eden v dokonalosti a v harmonii s Bohem a s druhým člověkem i celým stvořením. A přesto do tohoto stavu dokonalosti přichází pokušení. Pokušitel se snaží narušit vztahy důvěry a harmonie. Chce přivést člověka do situace nedůvěry, odcizení a chaosu, ačkoliv se tváří, že chce pro něho jen to nejlepší. Skryté zlo pokušení či přesněji řečeno vědomé působení Pokušitele má viditelné znamení. V biblickém příběhu v 3. kapitole knihy Genesis jsou užita tři znamení, tři obrazy pro působení Pokušitele. Je to 1. had, 2. žena a 3. plod ze stromu poznání dobrého a zlého. Všechna tři pokušení směřují k tomu, aby člověk přestal Bohu důvěřovat, poslouchat ho, k tomu, aby na Boha zapomněl.

     Had je vyjádřením přízemnosti (srov. Gn 3,14). Představuje svým plazením spoutanost se zemí a se světem, který si vystačí sám svými hodnotami a nepotřebuje pozvednutí k nebi. Opomíjí zcela autoritu z nebe, hlas shůry, slovo Hospodina v nebesích. Bůh člověka „postaví“ do ráje. To znamená, že má být vzpřímený, nasměrován vzhůru, k Bohu jako jeho obraz. Nemá být tím, kdo kličkuje, je jako patolízal, který se před druhými plazí, který má v ústech jed (Ž 140,4), kdo má přízemní smýšlení a jednání (Jk 3,15) a podléhá pozemským sklonům (Ko 3,5).

       Druhé znamení pokušení je žena. Žena v Bibli je darem od Boha (Př 19,14). V knize Přísloví je ceněna její statečnost a spolehlivost (Př 31,10n). A přesto ve starozákonním příběhu se stává pokušením. Ale tím pokušením může klidně být i muž. Může to být někdo blízký, dokonce nejbližší, partner, partnerka – ten, kdo je milován. Je to tehdy, když láska k člověku se oddělí od vztahu důvěry a lásky k Bohu. V tu chvíli se může stát ten druhý modlou. Avšak v pravé lásce k člověku se setkáváme s láskou Boží. Ulpět svými city a důvěrou jen na člověku a přestat vnímat Boha znamená pokušení, které se obrátí vůči tomu, kdo se takto jednostranně k někomu upnul. V lásce a v pravém vztahu k Bohu nalezneme i milovaného člověka.

      Třetím znamením pokušení je plod ze stromu poznání dobrého a zlého, přesněji jeho utržení. Tento plod není sám o sobě něčím špatným, naopak je to vzácný plod ze stromu Božího poznání a moudrosti. Ale tím, že je utržen, oddělen, odtržen od Božího stromu, od Božího základu poznání, tím se stává pokušením. Toto pokušení spočívá v tom, že jde o poznání, které je bez Boha. Utržení znamená, že člověk bere poznání a pravdu do svých rukou. Drží ji a rozhoduje o ní. Sám rozhoduje o tom, co je dobré a co je zlé. Nechce uznat nic nad sebou, nic mimo sebe. Domnívá se, že on rozhoduje sám o tom, co je správné a co není, co je dobré a co je zlé. Ale často zaměňuje jedno za druhé. Ve snaze překonat zlo udělá ještě něco horšího.

      Starozákonní příběh působí dost pesimisticky až fatálně. Není však konečným příběhem Bible, nýbrž pokračuje po dlouhém čase příběhem Ježíšovým. Ten se již neodehrává v ráji, ale v prázdné a pusté krajině, která symbolizuje prostředí a situaci lidstva po vyhnání a ztrátě ráje. Ježíš se spojil s naším lidstvím, aby nám vlil sílu, abychom mohli obstát v různých pokušeních. A i když jsme v něčem neobstáli, pak nás chce svou milostí a láskou pozvednout a znovu uvést na dobrou cestu. Chce nám vrátit schopnost poslušnosti a důvěry vůči Bohu. V tom je zvláštní příležitost postní doby jako možnosti obnovy naší pravé víry a důvěry vůči Bohu. Ale i důvěry vůči sobě navzájem. Protože i my lidé si máme vzájemně důvěřovat. To znamená být důvěryhodní a nebýt si navzájem pokušením, léčkou a nástrahou. Ve smyslu biblické výzvy: „Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svou rozumnost nespoléhej“ (Př 3,5).

      Sestry a bratři, v této důvěře vůči Bohu a vzájemné důvěryhodnosti můžeme znovuobnovovat a rozvíjet hodnotu našeho lidství, které nám Kristus vybojoval a daroval. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Trtíková publikováno: 18.03.2011 04:08 zobrazeno: 3285x