Ž 92,13-16 Ti, kdo jsou v domě Hospodina zasazeni, ponesou plody

Kázání k 80. výročí Husova sboru v Praze 6 – Dejvicích – říjen 2008 Ez 41,17b-22; L 24,46-53

Sestry a bratři, srdečně vás pozdravuji v tomto bohoslužebném shromáždění k příležitostí 80. výročí Husova sboru v Praze 6 – Dejvicích. Na jednu stranu je 80 let dlouhou dobou. Co všechno se i v těchto prostorách za tu dobu odehrávalo! Myslíme-li také na to, že se jedná o sněmovní kostel, ve kterém probíhala řada složitých jednání a dospělo se k různým důležitým rozhodnutím pro naši církev.
Na druhou stranu je doba 80 let velmi krátká ve srovnání s dvoutisíciletým trváním křesťanství. Zdejší kostel je sice z dvacátého století, ale svou architekturou a jejími konkrétními prvky se snaží navázat na doby mnohem starší. Tuto návaznost vyjadřují sloupy, které připomínají starokřesťanské baziliky, dále okna s románskými oblouky a gotická klenba, tzv. vladislavská gotika spojená s dobou středověkého utrakvismu.
Zvláštností, kterou nenajdeme asi v žádném jiném sboru naší církve, jsou palmy se zábradlím před stolem Páně. Inspirací se stal kostel v Emauzích. Proč právě kostel v klášteře Emauzy? Jako důvod je zřejmě to, že právě v tomto klášteře v Praze založeném Karlem IV. se sloužila liturgie ve staroslověnském jazyce. Druhý důvod je, že tento klášter byl husitským klášterem v reformační době. A také není bez zajímavosti, že v tomto kostele působil jako kněz i strýc Dr. Karla Farského. 
Předpokladem každé stavby je vize – představa a projekt architekta. V případě takové stavby jako je chrám je vize tím zásadním. Stavba chrámu je chápána jako napodobenina nebeské skutečnosti. Symetrie a harmonie mají vyjádřit nebeskou dokonalost. V chrámové architektuře se vyskytují také často rostlinné motivy. Tím je znázorňována představa nebeské zahrady, ztraceného ráje. V knize proroka Ezechiela je popsána vize chrámu tak, jak to ve vidění tento prorok spatřil. A v této vizi jsou přítomny i palmy (41,17-18). Tento strom byl chápan ve starověkých náboženských představách jako strom života.
         Při každém výročí našeho kostela si uvědomujeme, že nejde jen o stavbu, i když zaslouží náš obdiv, ale o lidi. To nejdůležitější je společenství církve. Pro toto společenství je budován chrám. Má být domem či domovem pro rodinu církve. Ale současně je otevřen i pro všechny další příchozí.
         O apoštolech a prvních jeruzalémských křesťanech se dovídáme v závěru Lukášova evangelia, že „byli stále v chrámě“. V Bibli kralické je řečeno, že byli „vždycky“ v chrámě. Můžeme si ale myslet: To přece není možné, aby byl člověk přece stále v chrámu. Musí chodit do práce, musí se věnovat nejbližším z rodiny, musí stihnout zájmy a koníčky, občas zajít na kulturu a tak dále. Jak by mohl být pořád v kostele ? Člověk dnes žije většinou mimo kostel. Nepatří do jeho života. Kostel míjí. Přesto pravidelné setkávání v chrámě je jedním z charakteristických znaků církve i dnes.  V žalmu 92. je užit obraz pro stálé přebývání či pravidelné přicházení do chrámu. Takový člověk je „zasazen“ (ČEP), „štípen“ (Bible kralická),  „Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvoří našeho Boha“ (v. 15). Být obrazně řečeno „zasazen“ znamená, někam patřit, mít někde své místo. A především také někde duchovně čerpat a někde duchovně růst.
Kdo je takto „zasazen“, podobá se palmě, která roste, kvete a vydává plody. „Spravedlivý roste jako palma.“ Jestliže je spravedlivý připodobněn k palmě, pak naopak svévolní lidé k plevelu. Ten má také schopnost se rozrůstat, dokonce s obdivuhodnou neodbytností a rychlostí. Prosadí se a může se dostavit úspěch, ale není trvalý. Uschne a zmizí. Palma je trvale zelená. Plevel nedá žádné plody. Naproti tomu strom plody vydává. Dokonce je řečeno, že spravedliví, ti, kteří jsou zasazeni v chrámě, „ještě v šedinách ponesou plody“. Toto svědectví víry v nás vyvolává otázku: Jaký je vztah víry a délky lidského života. Ti, kteří chodí do kostela se dožijí vyššího věku? Tak přímočaré to není. Jsou skutečně lidé věřící, který i v pokročilém věku jsou velmi činorodí a šíří kolem sebe nikoli zatrpklost stáří, ale vlídnost, naději a jas. Ale na druhé straně jsou hluboce věřící lidé a přesto je postihnou nemoci a různé životní zkoušky. Ale to, co je důležité, je víra, která dodává sílu pro život. Člověk se může o něco či přesněji řečeno o někoho opřít. Uprostřed všech nejistot finančních, krizí společnosti a mezilidských vztahů je zde Bůh jako pevná skála. On je „má skála“, je vyznáno v žalmu 92. Je to vyznáváno i v jiných žalmech (Ž 18,32; Ž 62,8) a na jiných místech v Bibli, například v knize Deuteronomium. „On je Skála. Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý“ (32,4). On je ten pevný bod prověřený věky a zkušenostmi víry minulých generací. Také té generace, která zde budovala a slavnostně otevírala tento sbor před 80 lety.
S vděčností dnes děkujeme za tento sbor a za všechny, kteří se podíleli na jeho budování po stránce duchovní i hmotné. A k tomu připojujeme přání a prosby, aby i nadále byl místem, kde z Božího slova vyrůstají věřící lidé, kteří bez ohledu na věk, nesou dobré plody světla. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 21.10.2008 02:29 zobrazeno: 3570x