Kázání na Květnou neděli – březen 2008; Husův sbor v Praze na Vinohradech, bohoslužba v úřadu ústřední rady den po Květné neděli
Sestry a bratři,
Květná neděle se nazývá podle květů či palmových větví, které lidé kladli na cestu, když Ježíš přijížděl do Jeruzaléma. Jestliže se v Janově evangeliu mluví přímo o palmových větvích (J 12,13), pak u Marka slyšíme, že lidé přinášeli ratolesti z polí. I my na Květnou neděli zdobíme větvemi a zelenými ratolestmi své sbory a modlitebny. Vyjadřujeme tím i vděčnost Bohu za jarní přírodu. V tom je zřejmý div stvořitelské moci, jak slyšíme hned na počátku Bible v knize Genesis: „Zazelenej se země zelení“ (Gn 1,11). Květná neděle má sympatický název. Vyvolává v nás jarní atmosféru květů a zeleně. Tento den je také dnem chvály a zpěvu. Není to však radostný zpěv v plnosti. Bude ještě přerušen tíživým tichem Velkého pátku a Bílé soboty, ale přesto je tento zpěv a chvála nepřeslechnutelná. „Požehnaný Král, který k nám přichází ve jménu Hospodinově. Hosana synu Davidovu.“
V blízkosti Jeruzaléma byla vesnice, která se jmenovala Betfagé. Doslova tento název znamená „dům fíků“. Do této vesnice poslal Ježíš dva své učedníky, aby si tam vypůjčili oslíka a přivedli mu ho. Posadil se na něho a vydal se přes Olivovou horu do Jeruzaléma. Ježíš tak vystoupil z ústraní a chtěl právě v tomto hlavním městě dát všem lidem poznat své poslání, které dostal od Boha, svého Otce.
Vše, co se odehrálo při vjezdu Ježíše do Jeruzaléma, nebylo vůbec náhodné. Ani to zvíře – osel nebylo zvoleno jaksi mimochodem či nedopatřením. V židovském lidu po mnoho generací byla živá prorocká tradice, že se objeví Mesiáš a usedne na osla, jak to vyjádřil prorok Zacharjáš (9,9). V každé generaci podmaněného národa se s tím počítalo. Tím, že osel bude odvázán, je vyjádřen symbolicky konec podmanění. Osličí mládě, které dosud nebylo podrobeno žádné otrocké službě, znázorňuje tuto naději na osvobození. Proto zvláště zbožnými židy bylo mladé zvíře uvázáno na určitém viditelném místě a připraveno tak pro nového davidovského krále. Co kdyby se náhodou objevil? Kolikrát si zbožní židé v případě uvázaného oslíka museli říci: „Nemá to cenu. Nikdo nejde.“ Někteří však ve své naději vytrvali. Takový oslík byl připravený a uvázaný na rozcestí ve vesnici zvané Betfagé na svahu Olivové hory. A najednou přišla ta chvíle. Mesiáš je zde! Už přichází! Blíží se k Jeruzalému. Učedníci přišli k uvázanému oslíkovi a zvíře odvázali. Tím, že osličí mládě bylo odvázáno, je znázorněno symbolicky osvobození, které Ježíš přináší.
Stejně jako oslík, tak patří ke Květné neděli již zmíněné ratolesti. Když tehdy u bran Jeruzaléma přinášeli lidé zelené ratolesti, tak tím vyjadřovali přání života a nesmrtelnosti. Králové totiž měli v ruce žezlo, které původně bylo chápáno jako ratolest ze stromu života. V lidové víře přináší ratolest štěstí a zdraví. Lidé tak přáli Ježíšovi štěstí, dlouhý život a vítězství. To se nakonec stalo, ale jinak, než si lidé představovali, když mu kladli na cestu zelené ratolesti.
Na Květnou neděli zaznívá zpěv „Hosana“. Jedná se konkrétně o žalm 118. Cesta Ježíše do Jeruzaléma je nejen lemována ratolestmi a květy, ale i zpěvem žalmu. Když čteme celý tento žalm, tak zjistíme, že tam je i verš o úhelném kameni, který byl staviteli zavržen (118,22).
Ježíšova cesta ke slávě je cestou nepochopení, cestou zrady, cestou odmítání, cestou zavržení. Květná neděle připomíná počátek událostí spásy v Jeruzalémě. Ježíš vstupuje do Jeruzaléma, aby právě zde vykoupil svým křížem svět. Jeruzalém, do kterého Ježíš vstupuje, není nebeským městem. Je obrazem světa. Je místem nepřátelství, zmatku a boje, labyrintem úzkých a křivolakých uliček, ve kterých člověk může zabloudit. Ježíšova cesta je i cestou k nám. Ježíš přichází za námi – on, tichý a pokorný.
„Požehnaný, jenž přichází k nám jménem Páně.“ Tato slova zaznívají nejen na Květnou neděli, ale při každé bohoslužbě. Těmito slovy můžeme zdravit živého Pána, který k nám přichází slavit hod svaté večeře i dnes.
Ježíš je vítán jako Král. Stále více a více lidí se k hlasitému volání učedníků přidává. Jenže lidské oslavování bývá proměnlivé podle nálad.
Tuto proměnlivost vyjádřil mistr Jan Hus ve své postile: Na Květnou neděli zní volání „král izraelský“, na Velký pátek „Krále nemáme, jen císaře.“
Na Květnou neděli mají lidé pro Ježíše ratolesti, později holé dřevo. Na Květnou neděli mu podávají květiny, později trnovou korunu. Na Květnou neděli mu rozprostírají pláště, později vojáci losují o jeho vlastní šaty. Na Květnou neděli zaznívá pokorná modlitba „Zachraň nás“, později výsměch „Zachraň sám sebe“ (M. J. Hus, Česká postila, s. 148).
Ježíš věděl totiž dobře, že vnější přízeň lidí je chvilková. Každá slavnostní atmosféra pomine. Po úspěchu přijde všednost a někdy i neúspěch. Lidé se od toho, koho nejprve oslavují, vzdálí. Už ho nikdo nadšeně nevyhledává, aby se s ním pozdravil, už nikdo nechce být co nejblíže u něho. Naopak neznají se k němu, vyhýbají se mu. Tak tomu bylo i v případě Ježíše. Jeruzalémská oslava doznívala, doznívala, až nakonec úplně utichla. A Ježíš zůstal později zcela sám pod větvemi stromů na Olivové hoře.
Sestry a bratři, Květná neděle je nazývána branou Velikonoc. Je to poslední šestá postní neděle a současně již první den Svatého týdne velikonočního. Touto branou můžeme vstoupit do velikonočních událostí, abychom zasedli s Ježíšem ke stolu na Zelený čtvrtek. V pátek pocítili dotek stínu Kristova kříže a na Hod Boží velikonoční prožívali radost víry ze vzkříšení a vítězství.
Ježíš k nám stále přichází – ke své církvi. Zůstává stále stejný. Přichází jako pokorný služebník. Kolik přišlo vládců, králů a spasitelů, a zase odešlo. Zmizeli ze scény dějin. Ale Ježíš přichází stále. Přichází totiž ve jménu Božím, ve jménu Hospodinově. Nese jeho jméno. Zpřítomňuje samotného Boha jako Syn sjednocený s Otcem. Vlivní lidé a pozemští vládci přijdou a odejdou. Neudrží si natrvalo svou moc, i když se může zdát velká a hodně o ni usilují. Jen Ježíš zůstává Králem stále a přináší nám pravý pokoj jako vládce nového Božího Jeruzaléma. Proto i dnes má být chválen námi, svými učedníky a poutníky, kteří směřujeme k věčnému nebeskému Jeruzalému.
Amen.
Tomáš Butta, patriarcha
Helena Bastlová publikováno: 02.04.2008 01:22 zobrazeno: 4309x