1 K 13,1-13 A tak zůstává víra, naděje a láska

Promluva o M. Janu Husovi – studentská bohoslužba ve sboru Církve bratrské, 13. 4. 2008

Sestry a bratři v Kristu, vážení mladí přátelé, zdravím vás jménem Církve československé husitské. Jako duchovní této církve, která má Husovo jméno přímo v názvu,  jsem měl již možnost promluvit o osobnosti českého reformátora na řadě míst a při různých příležitostech. Měl jsem tu čest kázat v Betlémské kapli i u Husova kamene v Kostnici u Bodamského jezera. V letošním roce jsem pozván na Kozí Hrádek v jižních Čechách. Když jsem dostal pozvání mezi vás - do tohoto vašeho převážně studentského společenství, bylo mi sděleno, že formou řeči má být kázání a nikoli přednáška. Kázání má vycházet z určitého biblického textu. Zvolil jsem známý biblický text – 13. kapitolu z 1. listu apoštola Pavla do Korintu. Toto biblické svědectví můžeme vidět ve vztahu k osobnosti českého reformátora mistra Jana Husa. „Kdybych jazyky lidskými i andělskými mluvil…(v. 1)“ Mistr Jan byl skvělým řečníkem s vytříbeným jazykem, zvyklým promlouvat na slavnostech v prostředí univerzity, jak dokládají jeho dochované projevy. Současně byl lidovým a jadrným kazatelem v Betlémské kapli. Byl tím, kdo rozhodně „neměl radost ze špatnosti“ (v. 6). Naopak o ní otevřeně mluvil, ať již se týkala tehdejší církve - jejích představitelů nebo společnosti bez ohledu na postavení člověka. Jan Hus se „radoval z pravdy“ (v. 6).  On byl také tím, kdo „nejednal nečestně“ (v. 5), „nehledal svůj prospěch“ (v. 5) a doslova „vydal sám sebe k upálení“ (v. 3).
Ještě něco v tomto textu můžeme dát do spojitosti s osobností a dílem mistra Jana Husa. A to je obsaženo ve verši 13.: „A tak zůstává víra, naděje a láska – ale největší z té trojice je láska.“ Hus napsal spis Provázek třípramenný. Vychází v něm právě z této biblické trojiny. Současně je zde narážka na knihu Kazatel, kde je řečeno: „nit trojitá se teprve nepřetrhne“ (4,12b) a nebo podle Kralické bible „trojnásobný provázek se nesnadně přetrhne“. Podle Husa se tímto provázkem – poutem s Bohem myslí „svatý život, z víry živé, naděje a lásky v člověku zachovaný“ (Opera omnia, Drobné spisy české. Academia Praha 1985, s. 147). Jeho je třeba se držet, abychom s jeho pomocí byly vytaženi do věčné radosti z marnosti světa (s. 147-148). Provázek se skládá ze tří pramenů, které nemají být od sebe odděleny a odtrženy. První pramének je víra. Druhý naděje. A třetí láska (s. 148).
Víra je na prvním místě. Je to první ctnost od Boha vlitá (s. 148). Hus cituje známé místo z listu Židům z 11. kapitoly: „Víra jest založení věcí, o kterýchž naději máme, důvod věcí neviditelných“ (s. 148). Podle současného ekumenického překladu „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme“ (v. 1). Podle Husa pravá víra spočívá v tom, abychom věřili a vyznali, že Pán náš Ježíš Kristus Boží Syn, je Bůh i člověk (s. 148). Jak poznáváme z jeho spisů i života, je Husova víra zaměřena na Ježíše Krista. Kristus je podle něho výhradním základem církve, jak vyznává ve spise věnovaném tomuto tématu (O církvi, 9. kapitola, s. 73). Kristus je pro něho nejen obsahem učení, ale i středem jeho osobní zbožnosti. Modlí se k němu, jak dokládá například tato jeho modlitba: „Všemohoucí Pane,  jenž jsi cesta, pravda a život, ty víš, jak málo je těch, kdo v těchto dobách chodí s tebou. Málo je těch, kdo tebe, svou hlavu, napodobují v pokoře a tichosti, chudobě a čistotě, v pracovitosti a trpělivosti. Otevřela se cesta satanova a mnozí kráčejí po ní. Přispěj maličkému stádci svému, aby tě nezrazovalo, ale úzkou cestou tě následovalo až do konce“ (O církvi, s. 57). Ve svém sporu se odvolává ke Kristu jako k soudci nejspravedlivějšímu a nejvyšší autoritě (Husitské manifesty, s. 43). Víra je zaměřena k pravdě. Hus charakterizuje pravdu jako „osvícení duše, kterou pozdvihuje“ (s. 147). Proto slovo Boží, které je pravda, se nazývá světlem ve svatém Písmu (tamtéž). Víra samotná však nestačí: Musí být spojena s láskou. Hus cituje církevního otce Augustina, který říká, že teprve láskou se stává víra skutečně křesťanskou. Bez lásky je vírou ďábelskou (s. 150).
         A dostáváme se k naději. Hus rozlišuje naději a víru. Víra se týká minulých i budoucích věcí. Naproti tomu naděje pouze toho, co je budoucí. V nebeském království však již nebude víra ani naděje, neboť svatí již znají a vidí to, v co věřili a v co doufali jen jako v zrcadle a podobenství (s. 153).
Třetím pramenem je láska. Středověk si obliboval symboly a obrazy. V jednom ze svým kázání Hus říká: Předchozí víra je základem naší duchovní stavby. Víra v Krista je jako podlaha. Na ní se tyčí naděje jako stěny. Střechou duchovního domu má být láska (Betlémské poselství, s. 257). Láska k Bohu znamená milovat Boha nade všecky jiné věci a bližního jako sebe samého (s. 154).  Hus nám připomíná dvojpřikázání lásky, které je základem křesťanské etiky. „Miluj Hospodina Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22,37-39). Láska k Bohu je na prvním místě. Je nad láskou k člověku. To znamená neupnout se k žádnému člověku, k žádné pozemské autoritě natolik, že by tím ztratil svrchovanost náš vztah k Bohu.
Apoštol Pavel říká: „Lásku kdybych neměl, nic nejsem.“ Kdyby byl Hus sebedokonalejším kazatelem, kdyby jeho ochota trpět byla sebevětší, ale kdyby neměl lásku, nebyl by v pravdě Kristovým svědkem. Teprve láskou se prokazuje skutečná křesťanská osobnost, Ježíšův učedník a svědek. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým,“ říká náš Pán (J 13,35). Láskou se vyznačuje Husův život. Láska dýchá z jeho dopisů. Je zřejmý jeho vztah k české zemi, k univerzitě, k Praze, k lidem, k přátelům, které svými dopisy povzbuzoval. A nakonec je to i láska k nepřátelům, jak je dochováno ve svědectví Petra z Mladeňovic. Hus se modlil po příkladu Ježíše za své nepřátele v posledních chvílích života. Když byl odsouzen, pronesl modlitbu: „Pane, Jezu Kriste, tebe prosím pro své veliké milosrdenství, odpusť všem mým nepřátelům“ (Zpráva o mistru Janu v Kostnici. Ze zpráv a kronik doby husitské, s. 155).
Hus o víře, naději a lásce jen nepsal, ale těmito hodnotami žil. Měl Hus jednodušší držet se tohoto třípramenného provázku než máme my? V jeho době se sice společnost tvářila jako křesťanská, ale bylo tomu tak? Dnes naopak v naší zemi převažují nekřesťané. Ale nepotřebuje člověk právě tyto hodnoty, o kterých v katechetickém spise psal a které sám Hus svými postoji ztělesňoval? Žít skutečnou vírou, nadějí a láskou není snadné v žádné době. Víra prožívá krize, naděje se mění v beznaděj a láska je špatně pochopena. Jsou to hodnoty, o které je třeba stále Boha prosit, usilovat o ně, chránit je. Víra není nic samozřejmého. Věřit znamená vidět smysl. Podle jednoho současného katolického myslitele je víra obnovený akt důvěry ve smysl, poté, co jsme zažili jeho totální ztroskotání (Tomáš Halík: Noc zpovědníka. s. 221). Víra nám pomáhá najít nový smysl života. Rodí se v těžkých životních situacích a krizích. Tehdy se poznává, zda je naše víra skutečná, nebo je jen sebeklamem. Naděje se ztrácí vlivem nepříznivých a neblahých událostí. Židovský filozof Martin Buber povzbuzuje k naději, když říká, že zatmění Božího světla není ještě jeho zhasnutím. To, co stojí mezi ním a námi, může již zítra ustoupit. Jako křesťané bychom měli být lidmi naděje. Víme o světle, i když nemusí být vidět. Láska bývá nesprávně pochopena. Kristovská láska popisovaná v Pavlově hymnu nám ukazuje její pravou podobu. Hodnoty, kterými žil mistr Jan Hus, jsou hodnoty, které přetrvávají i do naší doby. Tento neviditelný a přesto nepostradatelný trojpramenný provázek máme uchopit a držet se ho i my. A tak zůstává víra, naděje a láska – ale největší je láska. Amen.

Tomáš Butta, patriarcha

Helena Bastlová publikováno: 14.04.2008 03:16 zobrazeno: 5554x