Farského vztah k přírodě a spolupráce na Božím díle

Biblické texty Ž 104,10-24; 1 K 3,1-9; J 12,20-26

Sestry a bratři, poutníci a účastníci této bohoslužby pod širým nebem v rodišti dr. Karla Farského ve Škodějově v Podkrkonoší!

Kdybychom se mohli s Karlem Farským osobně setkat, co by nám asi dnes řekl? Je však otázkou, zda bychom mu my, lidé 21. století, vůbec rozuměli. Jestli pro nás není již příliš vzdálenou postavou z konce 19. století a začátku 20. století. Mohli bychom ho přiřadit k národním buditelům a obrozencům z doby osvícenství. Byl tím, kdo se díval na svět a dějiny lidstva až příliš optimisticky, na rozdíl od nás, kteří jsme spíše pesimisty a vidíme věci negativně. Asi by nám přímo vysvětlil, o co mu šlo v jeho úsilí o reformu církve a co je podle něho v křesťanství to podstatné. Asi by dokázal i dnes svou přesvědčivostí a bezprostředností zapálit mnohá lidská srdce otřesená pochybnostmi a zklamáním, vlít do nich novou víru a zaujetí pro Krista a jeho církev.

I když je Farský spjat se svojí dobou – hlubokou evropskou krizí a první světovou válkou a následně s nadšeným budováním samostatného demokratického Československého státu, přesto jeho poselství i přes časovou podmíněnost a vzdálenost zůstává v mnohém aktuální i dnes. Z jeho osobnosti, díla a odkazu se pokusím přiblížit dva jeho důrazy. Prvním je jeho vztah k přírodě a druhým láska k církvi. Do jejího budování vložil všechny své síly a doslova se po příkladu Ježíše rozdal svým bratřím a sestrám a odešel tak z tohoto světa v poměrně mladém věku 47 let.

V křesťanství nebylo vždy na přírodu nahlíženo kladně. Byla chápána jako oblast protibožských sil, kde člověku hrozí nebezpečí. Kladný přístup k přírodě a tvorům, kteří v ní žijí, je zřejmý u chudého kazatele Františka z Assisi. V české reformaci pak v díle Jana Amose Komenského, který vedle jedinečné knihy Bible viděl jako pramen poznání i knihu přírody. Z ní má člověk odpozorovat její zákonitosti a podle nich se učit. Karel Farský měl jednoznačně kladný vztah k přírodě. Vyrůstal v zemědělském prostředí spjat s přírodním děním a řádem. Když čteme jeho kázání, tak zjišťujeme, že se v nich objevuje motiv návratu k přírodě, neboť poskytuje dary a nezbytnou obživu pro život člověka. My jsme si mohli uvědomit dar přírody v čase pandemie, kdy jsme museli být uzavřeni v místnosti. Jak jsme si při prvních procházkách vážili jarní přírody kolem nás a jak jsme náhle silně vnímali krásy květin a stromů!  

V Žalmu 104., ze kterého jsme četli, je příroda pod Božím požehnáním. Je zde popisována v pohledu víry. Není ponechána sama sobě, ale má vztažnost k Bohu, svému Tvůrci, který jí dává svůj řád. V žalmu je Boží požehnání patrné v dostatku vláhy. Potoky pramenící v horách poskytují vodu zvěři, která se z nich napájí (Ž 104,10-12). Vše je závislé na vodě. I my lidé.  Při obnově rodiště Karla Farského ve Škodějově bylo naším záměrem, aby zde vynikla příroda v její živosti a pestrosti. Není potřebné budovat monumentální památníky či rozměrné stavby, ale upozornit návštěvníky na „drobné“ krásy zdejší přírody. Vždyť právě Farský měl pro tyto skutečnosti otevřený zrak a dokázal se z přírody těšit a viděl za ní projev nezměrné Boží lásky, která proniká celým stvořením a vesmírem. Zvláštní odměnou naší společné snahy obnovy přírodního prostředí zde bylo, že pod touto Lesní kaplí dr. Karla Farského se znovu objevil pramen tryskající z hloubky země – obrazně i doslova ze skály. Kéž i my se dokážeme dívat na zázraky přírody očima Farského, chránit ji a děkovat za ni věčnému Tvůrci.

To druhé, co si můžeme z Farského osobnosti a díla dnes vzít, je jeho vztah k církvi – konkrétně k Církvi československé husitské. On byl při jejím vzniku před 100 lety, a svou osobností a obětavou prací přispěl i k jejímu dalšímu utváření a vývoji. Tady rozséval do půdy zrna a sklízel obilí. Po celé zemi pak později rozséval Kristovo evangelium a jeho přičiněním vznikaly nové a nové náboženské obce. Apoštol Pavel, když přibližuje křesťanům v Korintu dílo církve, tak užívá obraz z přírody a zemědělství – sázení, zalévání a růst. Farský byl tím, kdo uskutečňoval sadbu nové církve v českém národě, v Evropě i ve světě. A toto dílo, kterému někteří nepřikládali dlouhého trvání, kupodivu rostlo. Obrazy sázení a zalévání znamenají zakladatele a pokračovatele. Tak jako misionář a apoštol Pavel rozséval evangelium na počátku 1. století po Kristu a jiní pokračovali v jeho díle, tak i další generace v Církvi československé husitské mají pokračovat v tom, co Farský a další otcové i matky zakladatelské generace vytvořili. Jsou dva nesprávné přístupy k Farskému a zakladatelské generaci Církve československé husitské. Jeden spočívá v tom, že se vytváří kult lidí, což by si Farský jistě nepřál, zaštiťujeme se Farským, a přitom sami pro dílo církve nehoříme a žijeme jen ze setrvačnosti a myslíme si, že my již nic nového a dobrého nemůžeme pro svou církev přinést a udělat. Jiný přístup je, že na Farského zapomeneme a budeme si myslet, že nyní děláme jen my sami vše nejlépe. Ale to by také nebylo v pořádku. Nechceme, aby se v církvi vytvářel kult lidí, jak k tomu měli sklon v Korintě. Ale v církvi je potřebná a důležitá schopnost navazovat na minulé služebníky, svědky a šiřitele evangelia, a současně naše vzájemná spolupráce v přítomnosti.

Kým jsou pro nás osobnosti církve, jako byl Karel Farský, jak je máme chápat? Pavel říká, že jsou to ti, kteří přivádějí druhé k víře. „Kdo je vlastně Apollos?  A kdo je Pavel?  Služebníci, kteří vás přivedli k víře, jak jim dal Pán“ (1 K 3,5). I Karel Farský byl jen služebník, který přiváděl druhé k víře. On přiváděl lidi k víře, když ji lidé ztráceli, když byli poznamenáni hlubokými pochybnostmi. On ukazoval mnohým cestu ke Kristu a skrze něho k živému Bohu. Přivádět druhé k víře je naším úkolem i dnes. Karel Farský zdůrazňoval myšlenku spolupráce, a to ve dvojím smyslu. Jednak jako spolupráci s Bohem, jak to zaznívá v modlitbě při Liturgii „…máme žít podle svaté vůle tvé a s tebou spolupracovat na tvém díle, Tvůrce všemocný…“ (Liturgie podle patriarchy Karla Farského, vyd. 2004, s. 29). A pak se Farský snažil v církvi uplatňovat nejširší bratrskou spolupráci duchovních a laiků. Pouze vzájemnou spoluprací lze k něčemu dobrému dospět, ne hádkami a konflikty. V tomto obojím smyslu hovoří o spolupráci i apoštol Pavel. „Jsme spolupracovníci na Božím díle“ (1 K 3,9).

Sestry a bratři, pouť a putování v náboženském smyslu má prohloubit náš vztah k Bohu, který je posledním cílem našeho životního putování. Při této pouti do Škodějova si můžeme uvědomit naši spjatost s přírodou jako Božím stvořením. A současně můžeme posílit i svůj vztah k církvi, která je především Božím dílem, nejen naším lidským. Je Božím polem, kde se nemají vést vzájemné bitvy, ale má se na něm pěstovat chléb, který je rozdělován s druhými. Je Boží stavbou, která má poskytovat vlídné a přívětivé přístřeší pro mnohé. Patřit k Církvi československé husitské, hlásit se ke svědku víry Karlu Farskému znamená usilovat o dobro v každodenním životě. Farský říká: „Člověk není na světě, aby páchal zlo, nýbrž aby žil dobru, a tak naplnil věčný zákon Boží, vládnoucí vesmírem“ (Postily, cit. s. 70). Kéž nám k tomu Bůh dopřeje svoji moudrost, dá odhodlání i milost. Amen.

Červen L. P. 2020                                                                           Tomáš Butta

                                                                                                     patriarcha

Tomáš Butta, patriarcha

Marie Jandová publikováno: 09.08.2020 09:17 zobrazeno: 347x